30/2016

Nadšení z  Commedia á la carte. Satisfakce pro jednu málem ztracenou generaci. Divadelní podzim plnil hlediště. Co nám ještě můžou zakázat? Nikdo se nechce starat o školství.

Pondělí

Dvě odpoledne a dva večery jsem trávil nad korekturami pokračování knížky s názvem Chemické prvky kolem nás. Po prvcích budou logicky následovat anorganické sloučeniny, tentokrát s obrázky Atily Vöröse. Do Vánoc to ale ještě nestihneme.

Úterý

Konečně začal Českolipský divadelní podzim. Po skončení představení s názvem Dokonalá svatba v podání DS Ty-já-tr Hrobeso na mě vybafla členka DK Jirásek, abych jí sdělil své první dojmy.

Dojem první byl ten, že bylo plno.

Já jsem tak rád, když se v Lípě na kulturu sejde plný dům, obzvlášť když je to na kulturu pořádanou nadšenými Českolipany. Kolem Jiráska se sešla neuvěřitelná parta, směs více i méně zasloužilých členů. A na ně se nabalují další lidé, kteří jsou třeba jen věrnými diváky.

Dojem druhý byl, že mě samotná hra až tak nenadchla. Prostě jen taková řachanda, která mohla být o kousek kratší.

Ne, rozhodně jsem neměl pocit, že bych chtěl odejít nebo měl usnout. To já jsem se bavil, ale když si vzpomenu, jak jsem v minulých letech brečel smíchy u Testosteronu (mimochodem za měsíc se bude v Lípě hrát znovu) nebo u Zmrazovače, či jak jsem byl odvařený loni u Upokojenkyň nebo Maratova Sada, neměl jsem pocit, že jsem viděl něco mimořádného. Ale možná jen hledám mouchy, abych měl co napsat.

Fotografie: Štěpán Kňákal

Středa

Vždy, když v rámci dne otevřených dveří školou provádím zájemce o studium a jejich rodiče, upozorňuji na náš školní bufet. Je to oáza klidu, v níž studenti o volných hodinách sedávají s kávou či čajem u otevřených sešitů a diskutují o matematice, chemii či literatuře. Pamlsková vyhláška z dílny našich sociálních inženýrů v parlamentu tuto oázu zruší.

Za komunistů se říkalo, že co není povoleno, to je zakázáno. Pak se chvíli tvrdilo, že co není zakázáno, to je povoleno. Současná vládní a parlamentní klika problém řeší velice šalamounsky – všechno zakáže.

Čtvrtek

Poprvé jsem se pídil po tom, jak se vyvíjí jednání o koalici v Libereckém kraji. Zejména z toho důvodu, že se mezi kolegy sázíme o to, kdo bude mít na starost školství. Starostové sice nabídli spolupráci dalším třem stranám, ale přesto chtějí většinu v radě. Přičemž by rada měla být složena jen z uvolněných členů. Co se týká zmíněného resortu školství, o ten prý nikdo nestojí. A to se docela divím. Naopak o zdravotnictví je zájemců dost.

Pátek

Schůzku s dalším respondentem svého seriálu Štafeta, jehož jméno zatím neprozradím, jsem si dal v nové kavárně s názvem Step Café v Žižkově ulice. Klidné prostředí pro někoho, kdo si chce vyřídit pár emailů. Nekuřácké, podbarvené hudbou z desek. Odpoledne už kávu nepiju, tak jsem zkusil latte chai a byl jsem příjemně překvapen. Od dětství jsem měl totiž odpor k čaji s mlékem. To je jen takový tip, pro někoho, kdo je příliš senzitivní na kofein.

Sobota

Zašel jsem na poslední představení letošního Českolipského divadelního podzimu, na premiéru DK Jirásek s názvem Commedia á la carte.

Odcházel jsem uchvácen. Samozřejmě jsem si nastudoval, co to Commedia dell'arte vlastně znamená a tušil jsem, co hledat za slovní hříčkou v názvu hry z dílny Václava Klapky.

Nadchla mě dramaturgie, měl jsem pocit, že vidím čistý žánr, obdivoval jsem jednoduchost kulis a celkového výtvarného pojetí. Samostatnou kapitolou byli herci. Fotbalisté v pozápasových rozhovorech říkají, že do utkání dali (či nedali) srdíčko. Herci Jiráska do tohoto mače dali nejen srdíčko, ale snad i všechny další orgány.

V klasickém pojetí komedie dell'arte hráli herci jasně charakterově vymezené postavy, obvykle v ustálené masce. Václav Klapka využil omezeného potenciálu svých herců a každému přihrál to, co mu sedí. Terka Lačná zkrátka málokdy překročí svou celoživotní roli krásné blondýny, Dita Krčmářová bude vždy valit bulvy, Štěpánovi Kňákalovi vyhovuje hrát stydlína a Jirka Gottlieber v málokteré hře nevyužije přednosti svého pupíka. Z nedokonalosti se stala naprostá dokonalost.

Hra mě rovněž vrátila do osmdesátých let, kdy se i při karlínských operetách čekalo na nějaký skrytý vtípek o komunistech. Jasně, opakující se narážky na uprchlíky nemusí připadat vtipné každému, ale třeba štouchnutí do hnutí ANO bylo grandiózní – i v tom, jak divákům postupně docházelo a smích se valil vlnovitě hledištěm.

Netleskalo se jen na konci, tleskalo se stále.

Neděle

Před chvílí jsem se vrátil z akce, která začínala hned po divadelním představení. Křest knihy I can´t get no - Českolipská satisfakce zaplnil restauraci Wildcook v Crystalu. Došlo mi, jak slovo satisfakce v názvu rezonuje. Potkal jsem chlapy, se kterými jsem před deseti lety začínal svou sérii rozhovorů, běhal mi mráz po zádech, když se některý zastavil, aby mi poděkoval. Dělaly mi radost moje vrstevnice, které si přišly pro podpis s tím, že na fotkách je jejich otec.

Až teprve včera mi došlo, co ten Ruda Živec všechno spáchal. Tím, že mě kdysi do seriálu navezl, tím, že přesvědčil Tomáše Cidlinu, aby to dal všechno dohromady. Chybělo pár desetiletí a o této části českolipské historie bychom nevěděli nic. Českou Lípu bychom vnímali jen očima čestných občanů města. Zežloutly by fotky, zemřeli by pamětníci … a v Nástupu či Průboji se o tom psát nesmělo.

Hele, Rudo, na tomto místě Ti děkuji! Za sebe, za chlapy, za Rock and Roll, za svobodu!