23/2013

První a poslední prázdninový deník. Kam na záchod na Ukrajině? Kam se vydat na kola? Jak si teď představuji turecké hospodářství? Co bude třeba za týden?

Nenechal jsem se i-novinami o prázdninách moc vyčerpávat, jen jsem upravoval Karlův deník, aby nevznikaly mezi jednotlivými díly pauzy, a snažil jsem se vydávat tiskové zprávy různých institucí. Již se ale dostávám do provozní teploty, o čemž svědčí třeba další díl Štafety o Janu Šmídovi, nesmírně energickém mladém muži. Naleznete ho zde.

Dnes se mi ještě nechce pouštět do politiky (díky dalším volbám si jí na podzim užiji dost, rád bych vám tradičně představil kandidáty různých stran). Pokusím se aspoň na pár řádcích shrnout své zkušenosti z prázdnin, třeba v nich, jako se to občas stávalo v minulosti, naleznete nějaké tipy, rady apod.

1. akce – Expedice Zakarpatí 2013

O akci jsem obsáhleji referoval například zde (najdete tam odkaz i na předchozí díl). Co se do suchého reportu nevešlo? Například to, že v Koločavě vzpomínají na návštěvu představitelů našeho města Petra Skokana a Jana Stejskala. To není ironie, vyprávěla o nich majitelka penzionu Četnická stanice. Tento penzion je kolem Koločavy zdaleka nejznámější, na což majitelka trochu hřeší – nejdražší pivo široko daleko, rezervace nemusí fungovat, takže místo na pokoji můžete skončit na verandě (ale střechu nad hlavou vám najde). Mně osobně zde vadilo, že se tu Češi chovají jako Němci před třiceti lety v Praze, takže jsem raději na večerní posezení chodil mezi Ukrajince. Mimochodem, Ukrajinec, kterému patřil konkurenční podnik, si na něj vydělal ve stavební firmě našeho bývalého zastupitele Nacházela, bydlel na Ladech a jeho manželka pracovala U Zlatého buřtu. Svět je malý.

Četnická stanice má oproti jiným podobným zařízením obrovskou výhodu – má několik záchodů a několik koupelen, ve kterých poměrně často tekla teplá voda. Záchody jinak byly na Ukrajině i pro mě, který si neumí představit prázdniny bez pobytu na Balkánu, často děsem.  

Zpětně nejvíce vzpomínám na túry po zdejších poloninách. Za počasí, které nám přálo, šlo o pravý turistický zážitek – pot, výhledy, neobvyklá setkání, ovce, divoká zvířata, opuštěná místa.

2. akce – dětský tábor Lipáček

Po letech jsem se nechal ukecat, abych jel na tábor, dokonce jako hlavní vedoucí. Hodně jsem se toho bál, vždyť mi hrozilo, že více než půlku dovolené strávím s dětmi a neodpočinu si. Bylo to náročné, to jo, celý den mezi dětmi a jen co usnuly, chystat do dvou hodin program. Na konec je ale možné, že tato akce bude na konci roku v top ten mých zážitků hodně vysoko. Může za to několik faktorů. Opět počasí, dalo se dělat, co si člověk vzpomněl.  Dospělí – neuvěřitelně kreativní, někteří důslední, vždy ochotní. Děti – byly daleko více vděčné, než je znám ze školy, šly do každé pitomosti, co jsme jim nachystali. Své sehrálo i prostředí Jizerských hor. Pro mě bylo bonusem, že jeden syn byl jako vedoucí, druhý jako praktikant. Ani jeden mi nevyčítal, že jsem je do toho zatáhl, spíše naopak, oba o táboře hovoří jako o možná nejlepší akci prázdnin a rádi by znovu.

3. akce – dovolená v Primorsku

Manželka mě po letech přesvědčila, že bychom si měli dopřát klasickou dovolenou u moře, nejlépe letecky. Většina čtenářů asi něco takového zná, takže nemusím rozebírat. Výhodou Bulharska je pro mě cenová normálnost. Ceny jako u nás, nemusím furt přepočítávat. Odmítl jsem all inclusive, abych pak stejně celý týden chodil do jedné hospody – protože byla zastrčená a většinou jsme v ní byli sami, taky jsem si oblíbil místní servírku a měli jídelák přeložený do roztomilé češtiny (ale to měli skoro všude). Ale nebyl bych to já, abych nakonec nezjistil, jak jednoduše se dá z Primorska dostat do Istanbulu.

Turecko pro mě byl šok. Stále ho vidím v mapě označené jako rozvojový stát, stále slyším nějaká prohlášení politiků, že nechceme turecké hospodářství. Já ho teda chci! Probudil jsem se na předměstí, kde se stavějí satelity i mrakodrapy. Všude čisto, žádné zácpy, do samotného centra jsme od hranic zastavili jen jednou na semaforu. Podél dálnic vysekaná tráva, často i záhony s květinami. V centru poměrně čisto, záchod každých dvě stě metrů (kam se hrabe třeba Řím anebo donedávna Paříž). Samozřejmě si uvědomuji, že jde o jakési pozlátko, přes které se za jediný den pobytu nedostanete, přesto o něčem svědčí, žádná metropole mě tak neohromila. Navíc tam všichni prodejci na bazaru mluví česky :o))).

4. akce – na keškách v Českém lese

Jelikož jsem se celé prázdniny nedostal pořádně ke geocachingu, chtěl jsem ještě na konci prázdnin vyrazit někam, kde si pořádně zalovím. Odnesl to Český les. Pokud uvažujete o dovolené na kolech a hledáte nenáročnou lokalitu, pak je jihozápad republiky rájem. Od Železné na sever se táhne 70 kilometrů asfaltu po bývalé signálce. Ještě lepší je to na německé straně, kde je cyklostezka postavená na bývalém náspu železnice. My kola neměli, tak jsme si našlapali sedmdesát kilometrů pěšky.

Schválně se koukněte do odkazu na jednu z tras: zde. Takřka nulové převýšení, za celý den lidí, že by se dali spočítat na prstech dvou rukou (na české straně stačila ruka jedna). Divočina, přemnožení bobři a jejich dílka, zaniklé vesnice.

Příště už zase o českolipském babyboxu, Vomáčkově pranýři, Žatecké kandidatuře, zateplování českolipských škol, Zemanově převratu, rozpadu ODS, mesiáších a jiných každodennostech.