Posvícenský výstup na Ralsko

V Mimoni existuje spolek, či snad někomu lépe znějící občanské sdružení s poněkud delším názvem Společenství historie Mimoně, Ralska a okolí. Mají 52 členů, docela rozmanitou činnost, jejíž součástí je každoroční říjnová procházka na dominantu této části Českolipska, 696 metrů vysoký kopec Ralsko.

Ten je zvláštní svou vrcholovou přírodní rezervací, zříceninou velice starého hradu (asi 900 let) a vlastně svou existencí zadal jméno roztahaného městečka Ralsko a také geomorfologického celku Ralská pahorkatina. Řada nápisů na zdech v azbuce dosvědčuje, že zde 40 let byla vojenská zóna „dočasně“ sídlící sovětské posádky. Nedávno pozůstatky hradu odkoupil soukromník, ale to žádný z turistů nepocítil, žádná cedule Soukromý majetek – vstup zakázán tu není.

Ale zpátky k posvícenskému výstupu, kterého se letos 13. října zúčastnilo 27 lidiček nejen z Mimoně. Byl v pořadí devátý a já se o něm dozvěděl z webové stránky sdružení. Nahoru i dolů se jde vždy jinou trasou, průvodcem je mimoňský patriot a náramný znalec historie pan Osvald Hons. Letos byla součást trasy v Mimoně návštěva podle mne přímo vzorové zemědělské farmy Pavlinin dvůr, kde nám paní domu nabídla i malé pohoštění a ledacos zajímavého o farmě řekla, ukázala i stáje koní. Za dvorem je pohádkový rybníček se sochou vodníka na hrázi. Je tovšechno na první pohled obrovský rozdíl oproti naprosté většině jiných bývalých JZD a státních statků dodnes fungujících na našem venkově. Žádné bláto a hnůj na okolních cestách a příjezdové silnici, nádherné koně v čisťoučkých stájích a ohradách v okolí, budovy vymalované.

Malý kousek cesty nad Pavlininým dvorem jsme narazili na asfaltovou silničku vedoucí vzhůru, z níž jsme potom odbočili k závěrečné vrcholové etapě. Stále kolem les, občas malá suťová pole a nahoře díky slunnému dni parádní výhledy do kraje. Shora byla vidět i Česká Lípa. Došlo i na vrcholové fotografování, podávání posvícenských dobrot, přípitek a všichni jsme od vedoucí celého spolku paní Lenky Špačkové dostali účastenský list. Cesta dolů byla letos zas zpestřená návštěvou některých pramenů na příkrých svazích, místa kde bylo lesní divadlo a do skály vytesaného oltáříku a starým veršovaným přáním. Všude záplava hub. Úplným závěrem bylo tradiční posezení v hospůdce, někdejší Chatě pod Ralskem ve Vranově, kde jsme se řádně občerstvili, já se tam dozvěděl o dalších aktivitách spolku a za tmy jsme dorazili do Mimoně, kde byl rozchod.