Jiří Vyorálek: Když nemůže pomoct sám sobě, aspoň ublíží někomu jinému
Divadlo Na zábradlí přiváží do České Lípy Čechovovo přelomové dílo evropského moderního dramatu Racek. O hře, jejíž hlavními tématy jsou neopětovaná láska a střet generací, jsme si povídali s hercem Jiřím Vyorálkem, který ve hře ztvárňuje postavu spisovatele Borise Trigorina.
Inscenace Racek se na jevišti Divadla Na zábradlí hraje právě rok. Jak byste ten rok i samotnou inscenaci reflektoval?
My to téma Racka a Čechova pořád zkoumáme – je to ruská hra a řekl bych, že je to takový kaleidoskop až kabaretních figur. Ty postavy jsou vlastně karikatury, žádná z nich není dobrá a my pořád hloubáme – nebo aspoň já pořád hloubám – nad tím, co člověka vede k tomu, že když nemůže pomoct sám sobě, tak aspoň ublíží někomu jinému. Takové aspoň většinou ty figury v té inscenaci jsou.
A co Trigorin?
Týká se to i toho Trigorina, taky je zahleděný do sebe.
Nepřirostl Vám nějak víc k srdci?
Nemohl, je to Rus.
Dobrá. Racek je každopádně poměrně hojně inscenovaná hra na českých jevištích, tak čím byste řekl, že je tahle konkrétní inscenace v režii Jiřího Havelky jiná?
Jirka Havelka šel úplně ke kořenům, což znamená, že v našem pojetí je ta hra velmi zestručněná a místo obvyklých tří hodin se s tím tématem vypořádáme za hodinu čtyřicet a já třeba vůbec nemám pocit, že by tam něco chybělo. Akorát jsme vyloučili takové to úmorné opakování a utápění se sám v sobě. To ty postavy stejně dělají, takže pracujeme s náznakem a myslím si, že je to tak snesitelnější jak pro nás, tak pro diváky.
Ta inscenace je mimo jiné výjimečná scénografickým zpracováním – hrajete na šikmé ploše. Jaké to je? Byly s tím třeba nějaké problémy při zkoušení?
Při zkoušení s tím úplně problém nebyl, protože scéna byla dodaná až v poslední fázi. Pak to ale bylo velké překvapení, co to s člověkem udělá, když se pod ním neustále něco naklání. Princip je nicméně takový, že hrajeme tak, jako že se nic neděje.
Tak to se máme na co těšit. Co jiného máte v plánu? Pozval byste nás teď na něco?
Samozřejmě bych vás rád pozval na cokoliv do Divadla Na zábradlí, protože mám štěstí, že mám tohle divadlo plné skvělých kolegů, se kterými mě baví hrát a na které se rád chodím dívat. Takže vlastně doporučuju spíš i ta představení, ve kterých nejsem.
Anton Pavlovič Čechov: Racek – Divadlo Na zábradlí, 17. 3., 19:00, Jiráskovo divadlo