Už od rána prší, je zima a hnusně a snad ani tady na Bali by psa ven nevyhnal – a to je pes volně pobíhající na ulici součástí místního koloritu. I přes nepřízeň počasí se ale vydáváme do Kuty na surf.
Den 10., neděle, 27. Června 2010-09-07
Máme to přece v plánu, času ubývá a kdoví, jestli bychom si ještě našli chvilku se znovu otočit na pláž. Únava a ponorková nemoc smetá pod stůl veškeré mé snahy tvářit se přívětivě a společensky přijatelná nálada je definitivně tatam ve chvíli, kdy Jana v divokých vlnách znehodnotí prkno a musíme platit za jeho opravu. Pronajímatel surfů nám nakonec nabízí lekci surfování zdarma. Tu Jana využije o několik dní později a domů se vrací šťastnější a o poznání méně sedřená, nicméně značně znavenější.
Po večeři na rybím trhu v Jimbaramu se jdeme podívat do art centra. Dnes večer má představení Michalova kamarádka a spolutanečnice Hisano; ta nám už před několika dny vyprávěla o tradičním stínovém divadle, ve kterém bude vystupovat, a my se od té doby nemohly dočkat, až ho uvidíme na vlastní oči. Naprostá nutnost stihnout začátek tohoto představení dala vzniknout další ze situací, kdy jsem myslela, že svoji sestru bacím něčím po hlavě a uteču hodně daleko, aby mě nemohla najít, až se probere z komatu. Janě totiž vždycky strašně dlouho trvá, než se někam vypraví. Čtyřikrát se rozmyslí, co si vezme na sebe a co si vezme s sebou a když už se obouvá a já nadšením téměř nadskakuju, že jsem se konečně dočkala a odcházíme, ségra si najednou vzpomene, že si zapomněla vzít ještě tohle nebo tamto a že potřebujeme kousek ovoce na svačinku, bez které se prostě neobejdeme a musíme se vrátit, což znamená znovu hledat klíče a dohadovat se, kdo co kam položil a kde to je. No prostě hrůza a po pěti minutách přihlížení by si člověk raději prohnal hlavu kulkou, než aby připustil, že tohle bude absolvovat ještě několik dní. Následkem těchto mohutných příprav k odchodu je standardně to, že nestíháme. Doháníme to potom zběsilým během denpasarskými uličkami, kličkováním mezi lidmi a nervózním halekáním: „Permisi! Terima kasih. Permisi! Permisi! Au! Permisi!!!“ Vzhledem k tomu, že já mám vždycky spoustu času, než se Jana vypraví, typicky odcházím v šatičkách a princeznovských sandálkách, které jsou sice estetičtější než sportovní sandály, výrazně ale ztrácí na atraktivitě co se praktičnosti týče. Jana potom neohroženě sprintuje ulicí rozrážeje dav nenávistným pohledem a lokty, já pajdám za ní a navzájem si nadáváme, že jedna jde moc rychle, druhá moc pomalu. Ve finále se začínáme obviňovat, kdo za to může, že nestihneme začátek, jestli Jana, která se nemůže vykopat z pokoje, nebo já, která neumím chodit.
Nakonec jsme samozřejmě ještě hodinu čekali, než představení začne. Díky tomu jsme měly slušná místa na sezení, ovšem až do doby, kdy si do první řady sedl snad nejvyšší balijec, jakého jsme tu viděly. Aby toho nebylo málo, měl vyčesané číro a při představení si dával ruce za hlavu a nad hlavu a vůbec s nimi tak všemožně nemožně mával.
Samotné stínové divadlo nás naprosto uchvátilo. Loutky vyhotovené s takovou precizností, že vypadaly jako krajky, se střídaly se siluetami herců. Bohužel jsme opět nerozuměly mluvenému slovu, leccos jsme ale pochytily i tak a Hisano nám později příběh převyprávěla a osvětlila tak pasáže, které jsme nepochopily. Příběh byl ve zkratce následující: Čáry zlého démona překazil déšť. To ho rozzuřilo a uvěznil dešťového draka, což způsobilo, že země začne vysychat a trpět nedostatkem vláhy, nastanou mučivá vedra a lidé umírají. Jak už to tak bývá, lékem na nastalou prekérní situaci je, jak jinak, ženská. Touha po něžném pohlaví je jediným démonovým slabým místem. Dcera jednoho z bohů v podání naší známé Hisano démona svede; vše ale probíhá na naše poměry velmi cudně, veškeré svádění spočívá v jemném ladném tanci, nikoliv v lascivních pohybech, jak by si někdo mohl představovat. Ve chvíli, kdy se žena démona dotkne, přestanou jeho kouzla fungovat, drak je osvobozen a znovu se rozprší. Radostí z deště a oslavou vítězství dobra nad zlem představení končí. Celá hra je stejně jako jiná divadelní a taneční představení doprovázena živou hudbou, jen s tím rozdílem, že tentokrát je orchestr o poznání menší.
Po stínovém divadle se přesunujeme na hlavní scénu, která podle programu slibovala progresivní jazz. Přišly jsme sice až na posledních patnáct minut, těžko tedy soudit, ale to, co jsme viděly, nemělo s jazzem nic moc společného. Po podiu pobíhali tanečníci a tanečnice s hořícími pochodněmi, vyhazovali je do vzduchu a kolem útlých pasů točili hořícími obručemi. To vše za doprovodu snad dvaceti bubeníků, kteří hráli tak hypnoticky a zároveň s neuvěřitelnou vervou a očividnou radostí, že se vám z toho chtělo až brečet.
Den 11., pondělí, 28. Června 2010-09-07
Poslední dva dny se setkáváme s ukázkami nefalšovaného friendly-talk. Můžete to nazývat také vlezlostí, to už je čistě na vás. Včera nám ho předvedl chlapík na festivalu, který nám při čekání na začátek stínového divadla vyprávěl snad o všech a ptal se nás snad na všechno. Samozřejmě ho zajímalo, odkud jsme, jestli jsme matka s dcerou (tohle ségře opravdu nezávidím), jak dlouho jsme na Bali, jestli jsme tu prvně a kde bydlíme. Klasika, obligátní otázky, které zodpovídáme denně. Několikrát. Tento postarší pán to obohatil o dotazy typu: „Are you single? And your sister? Have children?“ V devatenácti stále studovat, být single, nemít děti a cestovat po světe se sestrou, to mu připadalo tak divné, že tomu v první chvíli snad ani nechtěl věřit. Ze začátku byl milý a alespoň jsme se při čekání nenudily, dokonce jsme se dozvěděly pár zajímavých věcí (že Indonésie má mohutný zbrojní průmysl, že na Bali nemají rádi přistěhovalce z přelidněné Jakarty, kteří přichází, aniž by si tu předem našli práci a potom způsobují růst kriminality, mají problémy s alkoholem apod.). Postupem času už ale začínal být příliš dotěrný a místní lidé nemají příliš dobrý odhad pro tu pravou chvíli, kdy je na čase poděkovat za příjemný rozhovor a nechat vás na pokoji.
O dnešní friendly talk experience se mi postaral jeden Javánec na pláži. Jana musela odjet do indického kulturního centra v Denpasasu, kde musí zkoušet na zítřejší představení. Mě nechala samotnou v Sanuru na pláži kousek severně od našeho hotelu. Těšila jsem se, jak se konečně vyplácnu na sluníčko, prohřeju si tělo a vyráchám se v moři, to se mi zatím totiž nepovedlo. Navíc jsem uvítala chvíli, kdy budu sama. Jakkoli mám ségru ráda, být s někým čtyřiadvacet hodin denně, to je opravdu záhul.
Pro koupání jsem si vybrala den, kdy byla hladina moře snad nejníž za celý náš pobyt. Dvacet metrů od břehu jsem si v několika hlubších pánvích namočila dokonce i kolena! Po krátkém rozhovoru s britskou turistkou, která byla tak hodná a pohlídala mi věci, než jsem se dostatečně pobrodila podél břehu, jsem na chvilenku osaměla, než se na pláži objevil mladý indonéský boreček. Nejdřív zkusil ulovit jednu z ruských turistek, když ale zjistil, že neumí ani slovo anglicky, jal se hledat dál. Nakonec přišel ke mně a dal se se mnou do řeči. Vyprávěl mi srdceryvný příběh o svém životě, ze kterého by mu nikdo, kdo alespoň trochu používá mozek, nevěřil ani slovo. Loučil se se mnou s už teď steskem pokrouceným obličejem a při pronášení slov „When can I see you again?!“ vyloženě trpěl a špulil rty. Pozvala jsem ho na zítřejší Janino představení, což byla relativně bezpečná nabídka, vezmeme-li v úvahu, že navzdory své údajné horoucí lásce k Bali neměl vůbec ponětí o existenci Art centra, a odklusala jsem po pláži směrem domů dřív, než se o mě začne zajímat i jeho kamarád. Ten celou dobu seděl kousek dál a ostražitě nás sledoval. Co měli ti dva za lubem, to snad radši ani nechci vědět, každopádně jsem si ještě před ochodem zkontrolovala, že mi nechybí foťák, peníze ani telefon. Značně podezřelé setkání. Možná si myslel, že jsem jedna z turistek hledajících na Bali exotické erotické zážitky, o takové tu prý není nouze. (Ani o turistky, ani o zážitky.)
Když už mluvíme o exotických zážitcích, dopoledne jsme se s Janou byly podívat na Arja dance, tradiční balijské opeře. Nádherné barevné kostýmy zdobené zlatem, výrazné líčení suplující masky a typický zpěv. Bohužel jsme opět nerozuměly mluvenému slovu a nemohly se tak smát spolu s publikem, z některých pohybů, výrazů a momentů ale komičnost vyzařovala tak jasně, že i bez znalosti významů slov jsme se musely zasmát. Z dvouhodinového sezení v kamenném hledišti amfiteátru nás sice pořádně rozbolely zadky, vydržely jsme ale od začátku do konce a opravdu to stálo za to, všechno od lvího ducha Baronga na začátku až po rozepři na samém konci, kdy hlavní ženské charaktery v jeden moment dokonce tasily meče. Něco takového u nás člověk neuvidí. Úžasný zážitek.
Den 12. Úterý 29. června 2010-09-07
Nazítří jsem se rozhodly pro kratší, fyzicky nenáročný výlet, který nezabere příliš mnoho času a Janu nebude stát příliš mnoho sil. Večerní představení bude energeticky i psychicky dost náročné na to, abychom si mohly lajsnout větší akci. V průvodci a na mapě jsme tedy pátraly po něčem, co by nás úplně neodrovnalo. Nakonec jsme se rozhodly pro Pura Taman Ayun, chrám kousek severně od Denpasaru.
Ačkoliv v mapě vypadala cesta velice jednoduše, musely jsme někde špatně odbočit, protože najednou jsme se ocitly v bludišti malých vesniček, protkaných úzkými uličkami, a žádná z křižovatek, na kterých jsme se ptaly na cestu, nevypadala tak, jak by podle plánu měla. Ukázalo se také, že v představách zdejších lidí je všechno vzdálené jeden kilometr a na tom, kolik ukazuje tachometr vaší motorky, vůbec nesejde. Když jsme po pěti kilometrech dorazily na podle instrukcí místních jeden kilometr vzdálenou křižovatku a po avizovaných značkách navádějících nás k chrámu nebylo stále ani památky, neměly jsme už ani sílu si stěžovat. Tak špatně na tom byla morálka týmu. Naše bloudění mělo ale i své klady. Okliky nám poskytly úžasný výhled na hory majestátně se tyčící na pozadí rýžových políček, kterých se tu stále nemůžeme nabažit.
Konečně jsme dorazily do cíle. Areál chrámu s typickými patrovými věžičkami z černé slámy obklopoval park protkaný dlážděnými cestičkami a malými altánky. Okolo se kroutila řeka a celé to místo na nás dýchalo klidem a mírem. Skoro jsme až zatoužily tam zůstat, sednout si do jednoho z altánů u řeky a vypnout. Nedalo se ale nic dělat, musely jsme se vrátit do Sanuru a připravit se na večerní představení.
Jana šla do sálu na prostorové zkoušky a já s foťákem vyrazila dokumentovat areál Art centra, všechny překrásně zdobené budovy a sousoší, která jsme doposud vídaly víceméně jen v noci, kdy na ně nebylo pořádně vidět. Jenomže po chvíli se mi rozpadla bota – jedna z těch, které jsme koupily tady na Bali, onen princeznovský střevíček, jediný a poslední kus obuvi mojí velikosti, kterou na ostrově měli, a kterému ani superglue nezabránilo v rozkladu. Prolezla jsem celou tržnici. Bez úspěchu. Všude na mě koukali jako na exota, že mám takové sloní hnáty. Nakonec mě zachránil pán, který izolepou připevňoval cedulky na rezervovaná sedadla.
Představení Baratanathyam bylo skvělé, jen uteklo strašlivě rychle. Příjemně oživilo festival balijského umění a připomnělo, že tyto dvě kultury mají společný základ – hinduismus. Ačkoliv scéna, na které se tančilo, byla poněkud zastrčená a netančit tu dnes i sestra, vůbec bych nevěděla, kde sál hledat a že tu vůbec je, sešlo se až překvapivé množství diváků. Rozhodně bylo na co se dívat.
