Dnešním dnem slavím zahájení svého posledního náctiletého roku. Příští rok touhle dobou už nebudu nadšený rozjuchaný teenager, stane se ze mě vyjevená dvacítka, která bude mít naprosto neopodstatněné a neoprávněné deprese stran svého věku, protože se v její zvrácené choré mysli zrodí podezření, že teď už je opravdu dost stará a to tedy konec srandy.
Zhruba takhle ten stav popisují moji starší spolužáci. Bývalí spolužáci, mám-li být přesná.
Ráno mě Jana začala tahat ven ke stolu, že si o plánu na dnešní den prostě musíme jít promluvit tam, na pokoji to zkrátka nejde. Vůbec jsem nechápala, co to sakra blbne, a proč si s sebou nevezme alespoň mapu, ale někdy je lepší s rýpavými poznámkami chvilku počkat, a to obzvláště po ránu, kdy si ještě nejste tak docela jistí, kdo z vás dvou je tu vlastně mimo.
Ségra se se slavnostním výrazem postavila vedle stolu. „Tak ti, Zuzanko, přeji všechno nejlepší!“ Vyjeveně jsem zírala na dort ležící na stole a nechápala, proč je na tom dortu devatenáctka, když dneska už je přece dvaadvacátého. Nejspíš už je jasné, kdo je tu ten mimoň. A pak mi najednou došlo, že mám vlastně narozeniny a dojetím se málem rozbrečela. Jana totiž nepatří k tomu druhu lidí, kteří si pamatují data jmenin všech svých kamarádů a narozenin jejich domácích mazlíčků. Právě naopak, před lety se nám u oběda svěřila, že si poslední dobou není jistá svým věkem, že se to pořád mění a ona není schopná si to pamatovat. Proto mě překvapilo, když si na mě vzpomněla a den předem mi v Bali Bakery objednala avokádový dort a ráno si přivstala a dojela pro něj (na skútru!) a já tak měla svůj historicky první dort jen sama pro sebe – za běžných okolností se o něj dělím s dvojčetem.
Sežraly jsme dort – zelenej! – a vydaly se ke Garuda Vishnu temple. Ten leží přibližně hodinu jízdy na jih od Sanuru, kde bydlíme. Po cestě jsme musely zastavit na jedné křižovatce a trochu zevrubněji prostudovat mapu, abychom správně odbočily. Stojíme vedle motorky a koumáme, na které křižovatce to vlastně právě stojíme, načež k nám přikvačí uniformovaný policista a začne klást obligátní otázky, odkud jsme a kam jedeme. Slušnou angličtinou nám vysvětlí, kudy dál, počká, až uklidíme mapu a nasedneme na motorku. Nenechá nás ale zařadit se zpátky do našeho pruhu, abychom mohly počkat na zelenou a odbočit doprava. Místo toho vstoupí do vozovky a zastaví dopravu na celé křižovatce! Začne směrem k nám gestikulovat, že máme jet. Projíždíme křižovatku a díváme se na lidi, kteří ačkoliv mají zelenou, musí stát a čekat, až my, které tam vůbec nemáme co dělat, milostivě projedeme. Místo toho, aby na nás troubili, mračili se a nadávali se ale všichni usmívají, mávají nám a skoro by se dalo říct, že nám přímo fandí! Jakmile profrčíme křižovatkou, provoz se opět vrátí do normálu a jako by se vůbec nic nestalo.
Dojely jsme k chrámu a zaplatily v přepočtu po stovce korun za vstupné – jak se později ukáže, tohle byl snad nejdražší vstup za celý pobyt, jindy se cena pohybuje pod padesáti českými korunami.
Už z dálky je vidět obrovskou hlavu hinduistického boha Višnua, jak přes koruny stromů shlíží k zaoblené linii obzoru, na moře. Po pár schodech jsme vystoupaly k obrovské soše Garudy, velkého mytického ptáka, na kterém Vishnu létá. Chrámový komplex, respektive jeho hlavní část, byla nejspíš vytesána do mohutného skalního masivu, soudě podle velkých kamenných kvádrů a okolního terénu. Jako by celé prostory vyhloubili do jednoho kopce. Automaticky jsme tedy předpokládaly, že několikametrový Garuda bude obrovskou kamennou skulpturou, jenže kdepak! Obejdete-li ho ale zezadu, zjistíte, že ho podpírá kovová konstrukce a jedná se spíš o jakousi „masku“, která snad ani není z opravdového kamene, ale z nějaké umělé náhražky. Na Garudovi se nejspíš trochu šetřilo.
To se ovšem nedá říct o samotném Vishnuovi, ten už je odlitý z opravdového kovu a obešel se i bez podpůrného systému. Nad pobřežím se tyčí horní část jeho postavy, trup bez rukou a hlava. Na tomto místě se nachází posvátný pramen s léčivými účinky a sám Vishnu vystupuje z velké hříbkovité fontány. Z vršku chrámu je nádherný výhled na střechy domků ve svahu, na klikatou linii pobřeží a pak v dálce až na Denpasar a letiště s ranvejí vybíhající daleko do moře.
I tady se s námi fotila skupinka muslimských děvčat. Jak Jana zjistila už dřív (a já si to v posledních pár dnech ověřila), jedinou smysluplnou odpověď na otázku „Where are you from?“ představuje „Czechoslovakia“, v krajní nouzi „the central Europe“. Pokud na někoho vybalíte Českou republiku, připravte se na nechápavé výrazy. Poměrně velký úspěch můžete slavit také s výrazem „Čeko“ a nezřídka se stává, že vás považují za Jugoslávce, Čečence a kdoví, kam jinam si vás ještě zařazují. Možná lepší po tom nepátrat.
U vchodu do chrámu jsme si prostě musely dát kokos. Jana z toho byla tak nadšená, až se mi tomu skoro nechtělo věřit. Zatímco já mléko nezralého plodu cucala drahnou chvíli a ještě déle se zabývala vydlabáváním jeho měkké dužiny, ségra to v sobě měla v cuku letu a tvářila se nadmíru spokojeně a šťastně, jako když dáte dítěti hračku nebo dobře najíst. Co se týče Jany a kokosu, je to takové dva v jednom.
Pura Luhur Ulu Watu, opičí chrám na západním pobřeží jižního poloostrova, se nám postaral o pravděpodobně jeden z nejvýraznějších zážitků celého pobytu. U vstupu, za který jsme dohromady zaplatily směšných dvanáct korun, jsme si koupily pytlíčky nakrájených banánů na krmení opic a hned ve vstupní bráně na nás jedna z nich čekala. Nevypadala ale, že by o naše banány měla zájem, nejspíš jen přišla obhlédnout situaci, něco na způsob průzkumné hlídky. Netroufám si odhadovat, co to bylo za druh, aby mi nějaký nadšený opičkář nebo člověk s průměrnými znalostmi biologie nevynadal, že se pletu a šířím bludy.
Vyhlídka na samotném kraji útesu nabízí úchvatný pohled na moře a vlny lámající se o skály několik set metrů pod vámi. Nebe je bez mráčku a jen lehce pofukuje větřík, i přes polední parno si musíme přes ramena hodit šátky, abychom se úplně nespálily. Jak se zdá, opicím vedro nevadí, areálem jich pobíhá překvapivě velké množství.
Vyšly jsme na vršek ke svatyni určené pouze věřícím a začaly krmit opice. Respektive se o to Jana alespoň pokoušela, jenomže ta, kterou si pro svůj záměr vybrala, nejevila o banány ani ten nejmenší zájem. Vypadala naprosto spokojeně a skoro až zamyšleně, jak si tam tak seděla na sloupu s pohledem upřeným do dáli, totálně ignorujíc Janu, mávající před ní dobrotami. V tu chvíli velké zklamání, s těmito opicemi nejspíš moc srandy neužijeme.
S další opicí jsme už měly víc štěstí. Bohužel. První opička byla v pohodě. Vzala si ode mě kousek banánu a spokojeně si ho spapkala. Když si ale šla pro další, přiřítila se nejspíš starší a silnější kolegyně a zahnala ji výhružnými skřeky, pro nás na pomezí děsivosti a komičnosti. Bez sebemenších zábran se se mnou přetahovala o ovoce, dokonce se mi pracičkou opírala o koleno, no prostě roztomilost sama, ťuťu ňuňu a tak dále. Najednou se ke mně ale ze všech stran sbíhají opice, celá banda. Některá z nich občas zavřeští a všechny chtějí jen to jediné: moje banány! Alespoň to jsem si zprvu myslela. Začínám rozdávat pochoutky. Jedna z opic mi přistane na zádech a leze mi po hlavě, další poskakují okolo, když tu se najednou jedna z nich vymrští, bez zaváhání popadne moje brýle a i s kořistí peláší mezi stromy. My běžíme s křikem za ní, Jana, já a další cizinci, zahraniční turisti i místňáci, zkrátka všichni, co byli zrovna okolo.
„Try banana change,“ radí jeden Australan, ale opici banán vůbec nezajímá, otočí se a odhopká na strom. Jana se dvěma chlapíky za ní, já indisponovaná zůstávám na místě, hlídám věci a směji se, protože co jiného v téhle chvíli můžete dělat. Začínám kalkulovat, kolikery mám na hotelu čočky a kde mám náhradní brýle, protože je nad slunce jasné, že s těmihle už se neshledám.
Mezitím se záchranný tým snaží vykšeftovat brýle za celý sáček banánů. Hodí ho opici nahoru na strom, jenže ta potvora místo aby pustila lup a popadla úplatek, chňapne po balíčku volnou rukou a jsem naprosto pevně přesvědčená, že se nám u toho ještě vysmívala, svině škodolibá. Když se ale ocitla pod kamennou palbou, nezbývalo jí než se něčeho vzdát, aby měla volnou ruku k útěku. Umím si živě představit její nerozhodnost a těkání očima od jedné ruky ke druhé, rozmýšlení se mezi brýlemi a banány, neustálé posměšné pomrkávání po lidech snažících se dole na zemi. Je to přesně jako v komiksech a kreslených seriálech! Nakonec se naštěstí vzdala brýlí, pustila je rovnou na zem na kamenný chodník, a zmizela v pralese.
Brýle kupodivu přežily jen s lehce okousanými nožičkami, opice se je nejspíš pokusila sežrat, než se jich definitivně vzdala. Chlapíci za pomoc vyfasovali deset tisíc IDR, za což moc vděční nebyli a chtěli přidat, než jsme se ale rozmyslely, kolik jim dáme, byli ti tam. Možná šli vyhlížet další bezmocné okradené turisty.
Nasadila jsem brýle a vydaly jsme se dál na průzkum chrámu a kochaly se místními lesy a úžasným výhledem na moře. Zmerčily jsme hezké místo jako stvořené pro to někoho tam postavit a vyfotit s útesem a chrámem na pozadí, vyslala jsem tam tedy ségru a čekala jsem v altánku o něco výš, štelujíce foťák pro mistrovský umělecký snímek. Na stole za mnou sedělo pár opic, ale všechny vypadaly dostatečně zaměstnány hloučkem turistů, kteří je krmili banány, tudíž jsem zvířatům nevěnovala žádnou pozornost a v klidu koukala do foťáku.
A v tom najednou odněkud vystřelí malá šedá ruka, zkušeným pohybem popadne brýle, strhne mi je z obličeje a utíká s nimi dál po kamenné zítce.
„Janoooo! Pocem! Honem!“ řvala jako na lesy, protože Jana měla u sebe poslední naše banány. Jako na zavolanou se odněkud vyloupla vrásčitá stařenka v rýžařském klobouku a posuňky mi naznačovala, že za peníze mi brýle získá zpět. Horečně jsem kývala, že jistě, jistě, zaplatím vám, jen ať prosím z opice vydyndá můj majetek. Mezí tím doběhla Jana a nevěřícně koukala na opici, podrobující brýle zkoušce odolnosti vůči zvířecímu chrupu.
Snad ještě rychleji, než mi je opice čajzla, dokázala stařenka brýle zachránit. Jako by na tom snad byla s opicí domluvená, jakmile jsem souhlasila s vyplacením odměny v zatím nedefinované výši, stařenka se otočila s banánem v ruce, opice mrskla brýlemi na zem, popadla ovoce a byla ta tam. Tahle paní už měla ale promyšlenější systém konání dobrých skutků, než předešlí chlapíci – nejdřív mi zaplatíte, pak vám teprve vrátím vaše věci. Svírala je v ruce a tvářila se nesmlouvavě. Nedalo se nic dělat, dali jsme jí 50IDR (něco přes sto korun) a brýle s ožvýkanými sedýlky jsem pro jistotu strčila do kapsy a střežila jako oko v hlavě. Jestli si místní vycvičili chrámovou zvěř, aby s nimi spolupracovala na krádežích, následných záchranných misích a konečném vydírání, je to geniální, to se musí nechat.
Cestou domů jsme udělaly krátkou zajížďku směrem do ptačího parku. Z dálky to tam vypadalo hezky, u vchodu do areálu stála obrovská krásná socha, tak jsme zahnuly k bráně. Vrátní nebyli schopní nám říct, kam silnice lemovaná palmami, udržovanými trávníky a kvetoucími keři vede, takže jsme zajely kousek do areálu a když jsme zjistily, o co jde, otočily jsme to a vrátily se na hlavní. Na ptačí park bohužel už dnes nebudeme mít čas.
Michal nám vyprávěl o skvělém rybím trhu, který je ale trochu zašitý a nejspíš na něj netrefíme. My se ale rozhodly, že ho prostě najdeme, děj se co děj. Kolemjdoucí pán nám poradil, že teď se máme dát na příští odbočce doleva, a my ho poslechly, jen jsme to možná braly až příliš doslovně. Zahnuly jsme do úzké uličky, kam se vešly tak akorát dvě motorky vedle sebe, a ponořily se tak do labyrintu cestiček klikatících se úplně jiným světem, než jaký představují turistické části ostrova. Mezi chatrčemi se na trávě pásly krávy, místo asfaltky jenom udusaná hlína. Domorodé děti na nás vyjukaně koukaly a nejspíš žasly nad barvou naší kůže, dospělí nejspíš nechápali, co dvě zápaďačky pohledávají v této části města. Přesto nám všichni moc ochotně radili, kudy na Fish market (slovu „fish“ tady rozumí i ti, kteří neovládají angličtinu), jeden chlapík se nás dokonce ujal a navedl nás přímo do cíle.
„Tohle je taková malá Indie,“ prohlásila Jana, když jsme se rozhlédly po tržišti. Hliněné prostranství místy vysypané rozdrcenými korály, místy lesknoucí se louže po posledním dešti. A pod jednou obrovskou igelitovou plachtou samotný rybí trh. Desítky rybářů prodávajících vlastní úlovky na nás pokřikují „Madam, gud fiš! Baj van!“ a „Vér ju from?“ Všichni se usmívají a zdraví nás, někteří si nás fotí, stejně tak jako my je, některé trhovce vůbec nezajímáme. Nakonec zastavíme u jedné paní, vybereme si růžovou rybu neznámého druhu a zaplatíme cca devadesát korun za kilo. Smlouvat se nedá a později zjistíme, že ani nebyl důvod, prodavačka nám dala místní cenu, žádnou speciální taxu pro bílé.
U grilu hned vedle trhu si rybu necháme opéct. Podobných malých grilo-restaurací je v okolí spousta a čerstvou, právě koupenou rybu si můžete nechat hned připravit a sledovat, jak ji potírají marinádou a otáčejí na ohni. Koupily jsme si ještě rýži, dostaly dva pytlíčky ďábelsky pálivých zeleninových omáček a celý náklad si vzaly s sebou na pláž.
Zeptaly jsme se skupinky místních rybářů, posedávajících před jakousi plážovou restaurací (a teď té chajdě hodně lichotím), jestli si můžeme sednout na jeden starý rákosový stolek ve stínu palmy, a jeden z nich okamžitě vyskočil, přiběhl k nám a stolek srovnal do vodorovné polohy tak, aby se nekýval. Celou dobu se usmíval od ucha k uchu, stejně jako jeho kamarádi. Rozložily jsme svoji hostinu na stolku, sedly si a dívaly se na moře plné rybářských loděk. Ukázalo se, že dva z rybářů mluví obstojně anglicky a tak jsme o společnost měly postaráno. Další z nich vytáhl kytaru a téměř celou naši večeři protrpěl u kytary, zpívaje pořád dokola tu samou zamilovanou píseň o mrtvé holce, jak nám jeden z anglicky mluvících chlapíků vysvětlil, a jeho procítěnému přednesu se smáli i ti, kteří rozuměli závažnosti textu.
Po jídle jsme se prošly po pláži, Jana darovala trochu rýže místním bohům v jednom z mnoha maličkých chrámků, které tu potkáte na každém rohu, a jely jsme domů.
