Po dvoudenním cestování a víceméně probdělé noci na letišti v Jakartě jsme se konečně dostaly na hotel, kde mají postel a teplou sprchu, pláž je vzdálená jenom asi pět minut chůze, no prostě nádhera. Včera večer jsem upadla do komatu a vzbudila mě až ségra dnes ráno, když zařizovala snídani – tu nám za směšné peníze připraví každé ráno hotelový personál.
Jediným kazem na kráse našeho ubytování jsou dveře do koupelny – žádné nejsou. I to se ale dá celkem bez problémů přežít. Popravdě jsem čekala mnohem horší podmínky, protože Jana nás zásobuje historkami z cestování po Indii, ve kterých hlavní roli hrají švábi na nemocničních pokojích a plísně na zdech, které si dokonce vysloužily i vlastní jména (Tedy, ty plísně, ne zdi. Co za magora by dávalo jména stěnám.). Byla jsem už víceméně smířená s představou nás dvou, krčících se v noci pod společnou moskytiérou, obklopených armádou štěnic, komárů a dalších hnusných hmyzáků neznámého druhu. Nic takového ale v klimatizovaném pokoji s horkou vodou nehrozí. Uf.
Krátce po poledni se Jana vrátila z obchůzek po městě. Vypůjčily jsme si motorku! Nejrozumnějším způsobem přepravy osob na Bali je totiž skútr. To samé platí víceméně o celé Asii, minimálně o Indii a Indonésii. Stejně tak jako v Holandsku můžete fotit parkoviště plná jízdních kol, na Bali nebo v Jakartě pořídíte snímky spousty motorek, na mýtných bránách, u benzínek i na parkovištích pro ně dokonce mají speciální zóny oddělené od aut.
Odpoledne vyjedeme do města na nákupy, sehnat vhodné oblečení, ve kterém bychom tu mohly existovat. To nakonec nepředstavuje tak výrazný problém, jak jsme předpokládaly – Bali je natolik turisty vycvičené a tolerantní, že tu můžete chodit oblečení jako zápaďáci a nestoudně odhalovat nahé nohy, ramena a výstřih a nikdo na vás nekouká skrz prsty a nepokouší se vás zabít, znásilnit nebo zavřít. I v obchodě si člověk připadá jako by ani neopustil Evropu. Trika s potisky, panenky barbie, šaty na ramínka. Typický Balinézan se neobléká o moc jinak než typický Čech, jen ponožky v sandálech jsem tu ještě na nikom neviděla. Nejoblíbenějšími botami jsou tu bezesporu žabky, nosí je snad 99% lidí. Zbytek chodí bosky, zahlédla jsem jedny holiny a sem tam nějaké ty botasky. Pokud ale nemáte nožku jako pohádková Popelka, nepočítejte s tím, že si boty koupíte až na místě nebo si dokonce nějaké odvezete jako suvenýr. K tomu se ale ještě vrátíme později. Co se oblečení týče, toužíte-li po místních vzorech a něčem autentickém, místo velkého obchodu musíte zamířit do maličkých krámků se suvenýry. Vyhnete-li se těm, které jsou přímo na pláži nebo hlavních turistických tazích, můžete usmlouvat velice sympatické ceny.
Za českou dvacku jsme si pořídily místní SIM karty. Číslo dlouhé jak týden před výplatou, oproti roamingovým cenám desetkrát levnější zprávy a volání téměř zadarmo. Optimální řešení, pokud se během pobytu chcete domlouvat mezi sebou nebo psát domů častěji než jednou za týden a nedostat mrtvici, až uvidíte účet za telefon.
Na večeři zajdeme do warungu. To je nejčastější typ místní restaurace, možná by se spíš hodilo říct bufetu nebo stravovny. Ve vitríně jsou vystavené mísy s různými mišmaši, jako jsou kuřecí kousky na tisíc způsobů, zelenina, jack fruit, rybičky s opraženými burskými oříšky apod. Vyberete si, na co máte zrovna chuť, k tomu přidáte vařenou rýži a máte večeři. Další alternativou jsou smažené nudle (mie goreng) nebo smažená rýže (nasi goreng) v různých obměnách buď s kuřecím masem (nasi goreng ayam), s rybou, seafood nebo vegetariánská verze bez masa. Ještě před jídlem jsem si vypálila chuťové buňky místní obdobou brambůrků, na které jsem si nabrala slušnou porci super ostré omáčky (sambar), která na mě celou dobu vyzývavě pomrkávala ze stolu. Svině. Nicméně i přesto je večeře vynikající, jen s tou omáčkou příště radši opatrně.
Festival indonéského umění v Denpasaru už dnes nestíháme, naštěstí ale probíhá až do desátého července, takže ještě máme spoustu času se na něj zajít podívat.
Uložíme se do postele a po krátkém boji o nastavení klimatizace (kdy si poté, co zapnu chlazení na 22° C, Jana přitáhne deku k bradě a začne drkotat zubama a tvářit se, že každou chvilku zmrzne, čímž mě přinutí teplotu postupně zvednout až na vražedných 25° C), konečně usínáme.
