Monika a Jiří Vackovi jsou ze své cykloexpedice po čtyřech hlavních japonských ostrovech a Jižní Korey šťastně zpět. Zde vám přinášíme jejich vyprávění z Korejského poloostrova a završuje se tak malá pentalogie, kterou jste měli možnost sledovat v průběhu léta na stránkách i-novin.
Zdaleka se ale asi nejedná o poslední expedici, na kterou se manželský pár dobrodruhů vydal. Můžeme tak doufat, že se v budoucnu na stránkách i-novin setkáme s vyprávěním i z dalších koutů zeměkoule.
Z japonské Fukuoky jsme se přesunuli trajektem na asijský kontinent. První velká změna nám nastala ihned po opuštění terminálu v Pusanu. Dva měsíce jsme neohroženě jezdili vlevo a teď najednou jsme si měli zvykat zpět vpravo. Dva tři dny nám to určitě zabralo.
Na neohleduplnost korejských řidičů, pokud jsme chtěli zůstat na živu, jsme si ale museli zvyknout hned. Byl to úplný opak řidičů japonských, semafory byly často pro ně jen silniční dekorací. Po projetí druhého největšího korejského města se provoz na silnicích konečně trochu zklidnil. Času jsme zde měli relativně dost a chtěli jsme si tuto zemi trochu prohlédnout.
Do Soulu jsme zvolili delší trasu podél pobřeží Japonského moře. V pěkném starobylém městě Gyeongju jsme si prohlédli několik památek Unesco a pokračovali zvlněnou pobřežní krajinou dál na sever. Čím více jsme se blížili k severu, tím více vojáků jsme potkávali. Asi sto padesát kilometrů od hranic se Severní Koreou už byly pěkné mořské pláže obehnány ostnatým plotem a aut ubývalo.
O sto kilometrů dál ve městě Yangyang jsme se stočili na Soul. Projeli jsme pěkným Národním parkem Seoraksan, ve kterém nás čekal výstup do výšky děvíti set dvaceti metrů metrů a po sjezdu do města Hongcheon jsme si našli nocleh v pěkném parčíku, v útulném altánku na kopci s hezkým výhledem. Postavili jsme si do něj vnitřní stan, zatáhli k němu kola a po chvilce usnuli.
Asi ve dvě ráno začalo kolem nás peklo. Sice jsme to vnímali, ale po náročné expedici by kolem nás musely létat kulky, abychom se byli ochotni připravit o spánek. Po šesté ráno jsme už byli při vědomí. Kolem nás praskaly větve, kapky deště lítaly vodorovně, v parku byla spoušť. Náš altán se ve světle proměnil na korejskou krásně zdobenou památku. Naštěstí velice bytelnou, postavenou z třiceticentimetrových kmenů. Jediné, co jsme mohli dělat, bylo zatěžovat stan, abychom neodlétli. Asi v osm kolem nás prošel chlapík ze správy parku a upozornil nás, že se nacházíme v Národní památce. Naštěstí se vítr trochu zklidnil, rychle jsme zabalili a přejeli na kraj parčíku pod střechu toalet. Nebylo tomu ani půl hodiny a za toaletami spadly dvě slušné starší borovice. To už nás trochu vystrašilo.
Poslední čtyři dny se k nám dostávaly zprávy, že se na nás něco žene, ale pořád se nic nedělo. My jsme si přestali dělat velké starosti a hlavně s tajfunem jsme neměli do té doby žádné zkušenosti. Jen jsme si vždy raději našli místo pro stan pod střechou. Nakonec nás ta sibérie překvapila z čista jasna v noci.
Lilo až do druhého dne a až asi kolem druhé odpoledne konečně přestávalo a my se dali do pohybu. Až do Soulu jsme pak pozorovali, jakou spoušť tu tajfun udělal. Třicet kilometrů před Soulem jsme najeli na krásnou cyklostezku, která nás podél řeky Hangang dovedla až do centra. Tak tady se tajfun musel vyřádit vydatněji. Povalené stromy byly všude kolem řeky a v centru města probíhali odklízecí práce ve všech parcích a zahradách. V hlavním městě jsme do odletu domů strávili ještě dalších pět dní.
