Na zkušené v Irsku 11

Lehkou pondělní nepříjemností byla alergická reakce na bůhvíco, ze které jsem se řádně osypal. Sousedka mi naštěstí dala nějakou mastičku s aloe vera, která nakonec zabrala.

V úterý pokračoval příval práce a den tak opět utekl rychle. Po obědě jsem pomáhal vozit auta po Dublinu. Večer jsem ponocoval, protože jsem si vzal na středu volno a doháněl jsem seriálové manko z víkendu.

Byl to trochu nezvyk vstávat uprostřed týdne až v devět, ale asi bych s tím dokázal žít. Došel jsem si nakoupit, trochu vyčistil auto, pracoval, učil se a koukal na seriály, takový běžný víkendový den uprostřed týdne. Večer mě trochu zamrazilo, když na chvíli přestal fungovat internet a naskočila ikonka, která se objevovala minulý víkend, ale nakonec se to srovnalo a mohl jsem jít v klidu spát.

Čtvrtek byl snad ještě rychlejší než další dny, v práci jsme dopoledne slavili narozeniny jednoho z kolegů, na oběd jsme zašli po delší době ven, místo abych si přinesl vlastní a nakonec mě praktikanti z oddělení Aftersales požádali, zda bych jim pomohl s organizací pohovorů s budoucími potenciálními zaměstnanci. V práci jsme to zabalili dříve a zamířili do jednoho z našich dealerství připravit prostory pro pohovory. Vše proběhlo celkem v pohodě a všichni ti uchazeči mi trochu připomněli mě, když jsem šel poprvé na pohovor v Česku do škodovky. Práci jsme tak nakonec opouštěli lehce po deváté večer, ale rozhodně to byla další zajímavá zkušenost.

Asi budeme muset přejmenovat bake a cake Friday na klobáskový pátek, protože v novém roce zatím každý nosí klobásy, protože prý mají předsevzetí a nechtějí jíst tolik sladkého. Klobásky jsou samozřejmě dobré, ale občas by to chtělo trochu promíchat. Odpoledne mi šéf řekl, že už se mi blíží konec praxe a že by si chtěl dát schůzku a pohovořit o proběhlém pobytu.

V sobotu dopoledne jsem krátce pokecal se sousedkou, která se vrátila z výletu do Říma a opět odjela za rodinou na sever. Já jsem sobotu věnoval učení a odpočinku po minulém náročném týdnu. V biatlonu jsem byl potěšen tak na 50 %.

V neděli jsem zašel nakoupit zásoby na týden, opláchl trochu auto i zvenku, udělal nějaký drobný domácí úklid a opět sledoval biatlon, který tentokrát příliš přesvědčivý nebyl. Zbytek klasika – práce, škola a seriály.

Zbývají pouze necelé tři týdny, bohužel, a pondělky navíc utíkají strašně rychle, tento nebyl výjimkou. Než jsem se nadál, byl oběd, a než jsem se nadál podruhé, tak už jsem mířil domů. Pouze ráno mě překvapil extrémní provoz o půl hodiny dříve, než je běžné a kvůli kterému vyrážím do práce dřív, než bych reálně musel. No, tentokrát to nepomohlo.

V úterý jsem dodělal několik dlouhodobějších úkolů, po práci prošel obchoďák obhlédnout slevy a následně jsem se vydal domů.

Na středu jsem si vzal v práci opět volno, abych si rozdělil pracovní týden a dovybral dovolené. Doma jsem se tak v klidu učil, pracovat a opět lehce omyl auto, protože jsem si řekl, že je lepší postupně než pak muset umývat extrémní špínu na konci.

Většina stálých zaměstnanců odjela do Španělska na oficiální představení nového Kodiaqu dealerům a já se bál, že bude práce utíkat pomalu, naštěstí už jsem se naučil, jak se spolehlivě zabavit, takže sem to všechno zvládl, šéf mi navíc poslal nějaké úkoly emailem, než odjel, takže čtvrtek uběhl v klidu, jediný problém nastal, když jsem neuposlechl pokyny IT a nezměnil si heslo, počítač mě tak vykopl a muselo dojít k nápravě. Večer doma byl standardní, poslední dobou je tu hezky a celkem i teplo, takže jsem si na chvíli i sedl na verandu.

Víkend byl nudný.

Pondělí v práci uteklo rychle, sice jsem se musel vracet do práce, protože jsem zapomněl máslo v lednici, ale vše jsem nakonec úspěšně zvládl a mohl si doma naposledy upéct medové sušenky, které dám sousedovi jako poslední dárek před odjezdem.

V úterý práce utíkala opět rychle, bylo poznat, že je poslední den v nejrušnějším měsíci roku. Pomohl jsem převážet auta po Dublinu a po cestě jsem zahlédl auto s poznávačkou s číslem 0, což znamená, že auto bylo prodáno jako první v daném roce. Večer jsem u souseda udal zbytek sušenek a pokecali jsme o jejich dovolené v Portugalsku.

Na středu jsem měl naplánované závěrečné posezení se svým šéfem, abychom si řekli, jak byl spokojen s mou prací, jak jsem byl já spokojen s pobytem atp. Zajeli jsme na oběd do Phoenix parku, vše si vyříkali, zdálo se mi, že byl se mnou velice spokojen, dal mi několik tipů, v čem bych mohl udělat pokroky. Také jsem se zeptal, zda bych mohl pracovat v Irsku i v budoucnu, vypadal spokojeně, že jsem se zeptal, tak uvidíme, jak se bude život vyvíjet dál. Zbytek dne po obědě pak v práci utekl už rychle.

Čtvrtek byl další v pohodě den, vyřídil jsem si všechny školní papíry, připravil si miniprezentaci na rozloučení se s týmem, protože jsme měli týmovou poradu každoměsíční a tato byla moje poslední. Porada se trochu natáhla a po ní tak už ze dne mnoho nezbývalo. Doma na mě čekala večeře od sousedky.

V pátek byly opět k týmové snídani klobásy. S ostatními praktikanty jsme naplánovali poslední společný výlet a mohl jsem vyrazit vstříc poslednímu celému víkendu.

V sobotu jsme na devátou měli sraz před prací v devět. Nakonec jsme v deset vyzvedávali jednoho z kolegů u něj doma po tom, co zaspal. Výlet se vydařil. Po cestě do naší finální destinace jsme se zastavili u dalšího z mnoha irských monolitů tzv. Proleek Dolmen. Cílová destinace byla pěkná rybářská vesnice Carlingford, kde jsme rychle prohlédli místní hrad, prošli se po pobřeží a poprvé jsem vyzkoušel Fish & Chips. Není to jídlo pro mě, na smažené moc nejsem. Po cestě zpět jsme se zastavili ještě v troskách Mellifont Abbey, která se ukázalo být zajímavějším, než jsme si původně mysleli. Domů jsem dorazil kolem půl šesté.

V neděli dopoledne jsem zašel nakoupit a ještě dopoledne jsem umyl auto. Tentokrát pořádně, měl jsem i houbu a šampon, takže auto dostalo očistnou kůru, včetně disků a vypadá skoro jako nové. Zbytek dne jsem pak zabil učením a seriály a přípravou oběda na další den.

V pondělí jsem si v práci vzal odpolední volno, abych mohl připravit závěrečné pečení, takže jsem po tom, co jsem si odpracoval všechny pondělní povinnosti, vyrazil domů. V plánu byl čokoládový dort s čokoládovým krémem. Nakonec jsem ještě přidal zdobení v podobě nakrájeného banánu, aby dort vypadal trochu k světu.

Dort se povedl, krém přes noc v lednici krásně zatuhl, a když jsme v práci dort porcovali, dočkal jsem se pouze pochval, na což jsem byl patřičně hrdý.

Středa byla dalším dnem, který utíkal celkem rychle, měl jsem pošetřenou práci z předchozích dní, trochu jsem se učil, na oběd jsem zašel se svými praktikantskými kamarády do nákupáku přes ulici na „slavnostní“ oběd.

Ve čtvrtek jsem si vzal na odpoledne volno, zašel nakoupit dárky domů a večer mě soused pozval na večeři. Takže jsem strávil příjemný večer v restauraci, kde dokonce čepovali Plzeň.

Přišel pátek, nejsmutnější den pobytu v Irsku, od rána jsem se připravoval na závěrečné loučení, které nakonec bylo ještě těžší, než jsem si myslel, dostal jsem kupu dárků od celé kanceláře, proslov od ředitele, proslov od mého šéfa, proslov od kamaráda praktikanta, nakonec jsem měl krátký proslov i já. Dostal jsem několik dárků, včetně irského zeleného klobouku, sbalil jsem si stůl, vzal si jmenovku, kterou třeba využiji i v ČR a naposledy si odpíchnul v práci. Večer jsem ještě zašel naposledy se rozloučit se sousedem, od kterého jsem dostal dres Leinster Rugby.

Sobota byla ve znamení balení, zjistil jsem, že mám víc věcí, než když jsem do Irska přijížděl a trochu jsem se bál o váhu kufru. Večer přišla trochu nostalgická nálada, když jsem si zabaloval poslední oblečení, naposledy vařil atp.

Větší smutek pak nastal v neděli, když jsem se z bytu přesunul do auta, rozloučil se se sousedkou a vyjel naposledy svým autem na cestu, kterou jsem absolvoval za poslední půl rok více než stokrát. Auto jsem zaparkoval do firemních garáží, kde mě vyzvedl šéf a vzal mě na letiště. Přijde mi, že automatizace hodně pokročila. Letenku jsem měl v mobilu, sám jsem si zvážil a poslal na pás zavazadlo. Při čekání na letišti jsem měl štěstí a podíval se na biatlon. Letadlo mělo půl hodiny zpoždění, ale v 15:00 středoevropského času jsme dosedli na přistávací dráhu. Na parkovišti na mě čekal táta a tím skončilo moje 182 dní trvající dobrodružství.