Jelikož jsem tu už nějakou tu chvíli a za poslední dva roky jsem navštívila zřejmě všechna významná místa a města v okruhu dojezdu autem, rozhodly jsme se s mojí kamarádkou navštívit méně slavný Lancaster. Na samotném Lancasteru není nic zajímavého, nestala se tam žádná významná událost, není tam žádná podle amerického měřítka důležitá „historická“ budova… Ale za to lidi, co tam žijí!
Pennsylvánie jako taková a především pak Lancaster a jeho okolí jsou plné Amišů. Omlouvám se mým učitelům, pokud jsem to jen kompletně vypustila, ale nevzpomínám se, že bych o tomhle jeskynním hnutí někdy předtím slyšela. Poprvé jsem Amiše potkala před pár měsíci. Nakupovala jsem v jednom z obchoďáků a kolem mě se procházely dvě slečny přibližně mého věku, vlasy schované pod čepcem, na sobě jednoduché modré šaty, které bych ani neoznačila za šaty jako spíš pytel, můžu říct snad jen viz foto. Stranou od parkoviště před obchodem měly zaparkovaný vozík tažený koněm, naskočily do něj a uháněly si to pryč. Já se jako blbeček zeptala, zda jsou od kolotočů. Tehdy a tam mi bylo poprvé vysvětleno, kdo jsou Amišové. Když jsem zjistila, kde bydlí, rozhodla jsem se, že tohle město musím jet navštívit.
Jednoho slunného nedělního dopoledne jsem vyzvedla mojí britskou kamarádku Sinead a vydala se vstříc Lancasteru. Po cestě jsme googlily fakta o Amiších, abychom nebyly úplně za blbce. Mimo to, jak chodí oblečení, jsme o nich moc nevěděly. Takže abych to vysvětlila těm, kteří jsou na tom stejně jako já a myslely se, že Amišové jsou lidé, co patří k nějaké potulné herecké společnosti, Amišové jsou křesťanská sekta, která bere bibli doslovně a nechává se křtít až v dospělosti. Našli jsme na internetu 10 faktů, která lidé pravděpodobně nevědí o Amiších a začaly číst. Hned první informace byla, že Amišové spí vedle sebe v posteli s přepážkou, pokud nejsou svoji. Říkají tomu intimní sblížení muže a ženy. V minulosti prý dokonce ženy zašívaly do speciálních přikrývek, aby vedle ní muž mohl ležet, ale aby se k ní fyzicky nedostal. Amišové věří, že žena je podřízená muži. Po téhle informaci jsem přemýšlela, jestli prostě neotočit auto a nejet zpátky domů. Amišové neuznávají elektřinu a všechno, čím moderní svět usnadňuje lidem život. Takže nemají proud v domech, nemají ani telefony, a už vůbec ne auta. Živí se farmařením nebo vyráběním nábytku. Většinou mají kolem 6 až 8 dětí, takže se množí muslimskou rychlostí a jejich počet se zvyšuje několikanásobně s každou generací. Všem, kteří nejsou Amiši a nenásledují stejný životní styl, říkají Angličané, bez ohledu na to, odkud tito lidé pochází. Muži si nesmí holit vousy, a když se např. dvě vesnice perou, první po čem jdou, jsou právě vousy. Pokud je muži někdo ustřihne nebo jen zkrátí, jedná se o veřejnou ostudu před všemi ostatními Amiši. Tahle informace mi hned připomněla Hru o Trůny a říkala jsem si, že Dothrakiové ožívají v Pennsylvánii! Takže po přečtení těchto podivností jsem si Amišskou vesnici představovala jako domorodou vesnici uprostřed Afriky. Čeho jsem se opravdu bála, že v celém Lancasteru nebude jediný strabucks.
Přijely jsme do města, já si radostí poskočila, když jsem si koupila svoje kafe a se Sinead jsme se vydaly na procházku kolem centra. Po Amiších ani stopa. Pro jednou se mi zase vymstilo jet na výlet neinformovaná. Nakonec jsme objevili na mapě přímo Amišskou vesnici a rozhodly se vydat tam. Vyjely jsme téměř za město a jediné, co jsme po cestě viděly, byly typické obyčejné papundeklové americké baráky. Já si tak trochu představovala, že Amišové žijí ve slaměných chýších. Poté, co jsem zjistila, že neuznávají zipy na oblečení, kdoví, zda uznávají hřebíky a maltu že jo. Jak jsme se vzdalovali od města, aut ubývalo a koní přibývalo. Amišové v neděli nepracují, neprodávají, jen jezdí kolem v těch svých bryčkách tažených koňmi a brzdí dopravu.
Amišská vesnice byla spíše muzeem. Paradoxně jsme zaplatily 10 dolarů za neamišskou průvodkyni, abychom se vydaly po stopách Amišů. A abych tedy všechna fakta, co jsem zmínila, uvedla na pravou míru, zkusím zopakovat vše, co jsem se dozvěděla, že je pravdou.
Amišové jsou následníky Jakoba Ammanna, odtud se vzalo jejich jméno. Poté, co byly vyhnáni ze svých domovů v 17.století, rozmohli se především v americké Pennsylvánii, Ohiu a Indianě. Důvod, proč na oblečení nemají zipy (a jen výjimečně konflíky) a muži nesmějí mít knír, je proto, že by jim to připomínalo jejich trýznitele, kteří je vyhnali. Očividně nenávist ke vzhledu těchto vojáků neumřela s vyhnanou generací. Amišské ženy mají jen troje až čtvery šaty, mít jich více by bylo plýtvání. Žádné kalhoty! Vlasy nosí jedině sčesané do drdolu a schované pod čepcem, není dovoleno je nosit nijak jinak. Mají zakázáno si vlasy stříhat od momentu, kdy se vdají, taktéž mají muži zakázáno holit si vousy. Svobodná Amiška nosí jednoduché šaty, na které si špendlíky připíná bílou zástěru. Když se vdá, vymění ji za zástěru černou. Bílou si obleče ve svém životě už jen jednou a to na svém pohřbu. Nesmějí používat make up, nevlastní žádnou bižuterii. Sinead se hned zeptala, zda mají přísný zákon i co se týče spodního prádla. Kupodivu ne! Začaly jsme rozvíjet teorie o tom, co vše se může skrývat pod těmi ošklivými šaty, zvláště teď, když má Victoria Secret největší výprodej roku. Naše průvodkyně na nás házela velmi pohoršené pohledy.
Muži a chlapci nosí na hlavách klobouky. Trošku mě zklamalo, když jsem se dozvěděla, že celá ta věc s přepážkama v posteli je jen výmyslem internetu, Amišové nic takového nedělají, nemají žádný fyzický kontakt až do svatby (což nakonec dává smysl). Jak jsem již řekla, neuznávají elektřinu a všechny ty věci, bez kterých bych si já svůj život nedokázala představit. Ale na všechno mají vychytávky. Kupují si kuchyňské spotřebiče stejně jako my, jen si je nechávají předělat na baterkový pohon. Mají lampy na kolečkách připojené k propanbutanové bombě, které posouvají po domě, kde jsou zrovna potřeba. Vyčůraně našli cestu kolem každého jejich zákona a zákazu. Oni i ty telefony mají, jen nemají dovoleno je vnášet do jejich baráků. Rozesmála mě představa, že bych některé z Amišů mohla možná najít na facebooku.
Amišové se nezúčastňují válek a nepřijímají žádnou finanční podporu od vlády. V minulosti měli vysokou porodní úmrtnost, jelikož uzavírají sňatky jen mezi sebou. Také mají své vlastní školy, do kterých chodí po osm let. To je veškeré jejich vzdělání. Mluví jazykem, který nazývají honosně Pennsylvanian Dutch, tedy pennsylványjská holandština. Když jsem viděla nápisy na tabuli, popsala bych to spíše jako zkomolenou němčinu. Celé Amišství je vlastně založeno na křtění. Amišové se nechávají pokřtít až v dospělosti, mezi 18-24 lety, aby plně rozuměli tomuto aktu. Moje další otázka byla, jak se z tohohle šílenství mohou vyvléknout. Ve svých 16 letech mají tzv. Rumspringa, čas na rozmyšlenou. Mají dovoleno se oblékat jako my, používat věci jako my, stříhat si vlasy a všechno možné. Většina z nich v té době zkusí sex, drogy, alkohol a řídit auto. Tento čas trvá až do doby než jsou pokřtěni, pak už musí navždy následovat amišské zákony. Kupodivu jen 5% se rozhodne nevrátit se k amišskému stylu života. Tomu říkám úspěšné vymývání mozků! Nicméně i po pokřtění se mohou jedinci rozhodnout stát „normálními“ lidmi. Budou veřejně exkomunikováni a ztratí veškerý kontakt s komunitou včetně nejbližší rodiny. Rodinní příslušníci se jich poté odmítají už i jen dotknout. Nicméně pokud se někdo rozhodne opustit řád ještě před pokřtěním, všechno je v pořádku. Rodinné vztahy zůstanou vřelé. Tomu říkám politika zdravého ruzumu.
Moje poslední otázka byla, zda se může Amišem stát každý, či se jako Amiš musím narodit. Naše průvodkyně mi odpověděla otázkou: „A kdo by se chtěl dobrovolně jedním stát?“ a já jí musela dát za pravdu.
Amišové neuznávají dokonce ani fotky a pro jednu nezapózují. A tak jsem si já chodila kolem Amišské vesnice, fotila si úplně všechno a rovnou to střílela na instagram i facebook. Protože můžu! Pro jednou jsem zase více ráda za to, kde a komu jsem se narodila.