Hynek Bárta pobývá v Mariboru v rámci projektu Erasmus a pravidelně nás informuje o životě ve Slovinsku. (První díl je zde.)
27. 2. 2016 Den devátý
V jednu nás vzali na bruslák, což byl zatím jeden z vrcholných zážitků. Obzvlášť, když byl spojen s fascinací Portugalců, kteří většinou led viděli poprvé v životě. Finové naopak vypadali, že se s bruslemi už narodili.
Po bruslení jsme s Portugalci zašli do hospody na madridské derby, protože hrál jejich milovaný Christiano Ronaldo, výsledek je asi moc nepotěšil 
. Několik lidí z prvního semestru si pobyt tady o kousek protáhlo a dnes měli rozlučkovou party po karaoke večeru. Bylo to moje první veřejné karaoke, ale očekával jsem něco jiného. Možnost zazpívat si španělskou písničku od Enriqua Iglesiase s Portugalci se třeba nebude opakovat.
Slovinci mají hodně podobných nadávek s Čechy. V noci jsem se o tom přesvědčil, když se nás do přivolaného šestimístného taxíku nacpalo sedm a řidič odmítl odjet.
28. 2. 2016 Den desátý
Včerejší večer se pro většinu lidí nějak zvrhl, a tak dnes organizace naordinovala klid přes den. Všechny státy tak měly dost času připravit si národní pochoutky na International dinner. Večeře začala v šest. Každý stát dostal prostor o velikosti zhruba jedné školní lavice. Trochu v rozpacích jsem byl z toho, že například jedna Nizozemka měla stejný prostor jako 25 Čechů a na fotkách to tak vyznívá trochu špatně. Holky z Česka se dost vytáhly. S tím, že budou na stole litry slivovice, asi každý počítal, ale že budou napečené domácí kynuté buchty, to jsem nečekal. Také jsem konečně dostal příležitost poznat se se všemi Čechy a Slováky. Až doteď jsem totiž znal prakticky jen své spolubydlící z naší rezidence a trochu mě to mrzelo v porovnání s například Portugalci, kterých je tu stejně jako nás, ale znají se všichni mezi sebou a na každé akci je vidím, jak se seběhnou do hloučku a zdraví se. Objevil jsem také tři nové státy, jejichž studenti jsou v Mariboru. Jde o Albánii, Makedonii a dalekou Francouzskou Guyanu. Večer skončil jako tradičně na diskotéce.
29. 2. 2016 Den jedenáctý
Od rána prší, poprvé jsem tu nebyl běhat a cítil jsem se trochu nesvůj, přece jen ten studený čistý vzduch mě každé ráno docela nabije na celý den. Rozhodl jsem se tedy udělat si něco málo do školy. Přečetl jsem si zadání semestrální práce, na víc jsem neměl energii. Také jsem se dnes poprvé viděl se svým „buddym“, který mi měl první týden pomoct všechno zařídit. Přišel tak trochu s křížkem po funuse, zašli jsme alespoň na oběd, za dvě eura jsem dostal salát, ledový čaj, jablko jako zdravý zákusek a pizzu, která mi nakonec vydržela i k večeři. Také jsem dnes poprvé pral. Třikrát jsem se někoho zeptal, jak se to dělá, a pro jistotu jsem si ještě přečetl nějaké rady na internetu a povedlo se. Nic se nesrazilo, nic se neobarvilo, ještě to zkusím v nejbližší době vyžehlit. Odpoledne jinak probíhalo v duchu příprav na galavečer v místním nejdražším klubu na střeše mrakodrapu. Moje, spoustou lidí oceňovaná, ocelová vůle, co se týče nepití alkoholu, tentokrát nevydržela, a po „mezinárodním“ nátlaku jsem si dal skleničku. Je pravda, že se po ní tancovalo lépe než bez ní, ale k častějšímu pití mě to opravdu nepřesvědčilo.
1. 3. 2016 Den dvanáctý
Ráno jsem si přidal pár kilometrů za včerejší skleničku a zbytek dopoledne odpočíval. V jednu mě čekala druhá přednáška Entrepreneurshipu, tentokrát se skutečným profesorem, minule totiž přišel pouze asistent. Ještě před školou jsem si ale zašel na oběd, tentokrát jsem zkusil restauraci u školy, kde se lze najíst pouze za kupóny. Dostal jsem zeleninový salát dle výběru, velkou kuřecí tortillu, kávu a jablko jako dezert, zadarmo to docela potěší. Také jsem si vyžehlil trička, nic jsem nespálil a dá se to nosit, takže další úspěch. Zbytek dne všichni odpočívali po včerejší party. Na večerní „Movie night“ jsem se původně moc netěšil. Od studentů, kteří tu byli již loni, jsme se dozvěděli, že jim pustili thriller o mariborské mafii, založený na skutečné události. Ve spojení se zjištěním, že za poslední rok se tu ztratili tři studenti a po měsíci byli nalezeni v Drávě nic příjemného. Nakonec jsme šli na americkou komedii Dirty Grandpa s Robertem De Nirem a Zackem Efronem, 74 % jako to má na CSFD, bych tomu asi nedal, ale oproti každodenní diskotéce to byla příjemná změna.
2. 3. 2016 Den třináctý
Dnes nastal dlouho očekávaný den, den sportovní. Předtím jsme ale měli první přednášku Inovativního managementu, profesorka přišla o půl hodiny později a chtěla si výuku o půl hodiny protáhnout, předmět mě navíc moc nezaujal. Tak uvidíme, jestli se něco změní, až se začne pořádně vyučovat.
Hned po škole jsem vyrazil do Univerzitní sportovní haly Leona Štuklja. Tento pán byl několikanásobný medailista z mistrovství světa a olympijských her, také se dožil úctyhodných 100 let a přežil obě světové války. Trochu mě zklamala organizace. Čekal jsem nějaký turnaj, ale pořadatelé nám jen dali míče a nechali nás zabavit se samotné. Hrál se fotbal, basket, volejbal a badminton. Venku navíc bylo krásně a teplota se blížila 15°C, takže mnoho z nás vyrazilo vyzkoušet venkovní posilovnu nebo se proběhnout po cyklostezce vedoucí kolem areálu. Večer měla být poslední party, tzv. UV party, na mě ale vlezl nějaký bacil, objevila se trochu zvýšená teplota a další příznaky, tak jsem radši vybral odpočinek.
3. 3. 2016 Den čtrnáctý
Odpočinek se ukázal jako správná volba, je mi lépe a alespoň vydržím návaly sněhu, bohužel po poledni se sníh změnil na déšť. Dopoledne jsem tedy začal psát semestrální práci na Entrepreneurship, také jsem stihl rychlý oběd, po kterém následovala hodina Total Quality Managementun. Učitel přišel, zeptal se, zda máme skupiny a pokud ne, ať na příští hodinu už je doopravdy máme, také ať si vybereme firmu, na kterou budeme zpracovávat semestrální práci.
Po škole jsme uzavřeli program seznamovacího/uvítacího jedenáctidenní v místním termálním centru Fontana. Na zrelaxování to bylo fajn, ale nejsem zvyklý jen ležet v teple a nic nedělat, takže jsem to po hodině zabalil. Večer jsme tvořili palačinky, docela se povedly, ale vybavení kuchyně je opravdu tristní. Několik erasmáckých studentů se zítra vydává na Slovenia Trip, pořádaný opět mariborskou ESN, my zbývající jsme se tak rozhodli udělat si vlastní Erasmus trip a vydáme se do Lublaně.
4. 3. 2016 Den patnáctý
Chtěli jsme toho stihnout co nejvíce, takže jsme vyráželi na devátou pro auta. Pro většinu účastníků „zájezdu“ to byl asi trochu nezvyk, přece jen jsou ve Španělsku a Portugalsku zvyklí vstávat po desáté. Hned při příchodu do autopůjčovny mě přivítal majitel se slovy, že se omlouvá, ale bohužel nemá dostatečný počet vozů Opel Corsa, které jsme si objednali jakožto nejlevnější auto. Dostal jsem tedy BMW za stejnou cenu. Rozhodl jsem se na změnu si nestěžovat a mohli jsme vyrazit. Cesta do Lublaně byla trochu nudná, protože mezi oběma městy vede dálnice, ale dojeli jsme.
Prohlídku jsme začali v McDonaldu rychlou svačinou a pokračovali přes historické centrum, kolem Růžového kostela až na Lublaňský zámek. Lublaň je opravdu malé město, a tak jsme kolem třetí hodiny neměli již co dělat. Zašli jsme na pozdní oběd do asijské restaurace Da Buda, kterou mohu případným návštěvníkům i přes trochu vyšší ceny doporučit. Z restaurace jsme zamířili do místní undergroundové části zvané Metelkovo, sám bych si tam asi netroufl, nepůsobilo to na mě úplně bezpečným dojmem, ačkoliv náš slovinský spolužák, který nám dělal průvodce, tvrdil, že by se tam vydal v noci radši, než do některých veřejných klubů. Po cestě domů jsme stihli ještě zastavit v nákupním středisku a doplnit zásoby. Měli jsme štěstí i na počasí, dokonce se na nás po dešti v předchozích dnech a mizerné předpovědi usmálo sluníčko.
