Křížem krážem Balkánem 9

Na srazu bojovníků. Striptérka na stole. Řeka Piva. Pod hraničním mostem s magnetem v ruce. Bosenské FTF. Strach z Baiera.

2. srpna 2012 – čtvrtek (večer)

Sjeli jsme z hor do vesnice Boričje. Za normálních okolností by to asi bylo docela dobré místo k přenocování. Byly zde chatky, restaurace, snad i něco jako zájezdní hostinec. Jenže v době našeho příjezdu zde byla akce. Nejprve jsme si mysleli, že jde o nějakou folklórní akci, ale později nám došlo, že je zde až příliš mnoho chlapů, kteří zpívají nacionalistické písně, moc často se ozývají výkřiky Serbija, Serbija. Taky asi není běžné mít za světla na stole striptérku. Zřejmě se zde sešli nějací spolubojovníci z některé z jugoslávských válek, aby zavzpomínali. Narvali jsme tedy do sebe plískavici v housce, odlovili kešku, kterou u zničeného památníku opět zanechala nějaká motorkářská skupina, a pokračovali jsme dál.

Mysleli jsme si, že teď už bude cesta v pohodě, ale ještě nás čekal sjezd k Pivskému jezeru a řece Piva. Byl to opět náklad pro řidiče i pro diváky. Silnice doslova padala z hor serpentinami a soustavou tunelů, v nichž dokonce byly i křižovatky. A opět ty výhledy. Modrá voda zasazená do údolí. Jen se už nedalo moc fotit, protože světla ubývalo. Hned za tunely nás zastavila hlídka, která nám kontrolovala doklady, nejvíce je zajímal Pavlův řidičák.

Silnice k Pivskému jezeru

Na hrázi přehrady jsme za tmy odlovili poslední černohorskou keš a pak už ujížděli k bosenským hranicím. Těsně před nimi, v obci Ščepan Pole jsme narazili na pěknou hospodu, ve které jsme se zeptali, jestli se zde nedá za deset éček přespat. Okamžitě jsme sehnali dva pokojíky se společným záchodem a sprchou, dva domy za hospodou. Před spaním jsme vypili z lednice všechny Nikšička a dohodli se, že se stavíme na snídani.

3. srpna 2012 – pátek (dopoledne)

Páteční dopoledne bylo ve znamení keší. Po snídani sestávající z uzenin, sýrů a vajíčkových omelet jsme zamířili pro první kousek, který by v Čechách zřejmě nebyl schválen. Projeli jsme nejprve černohorskou celnicí a zastavili na mostě. Ano, keška byla pod mostem, magnetická, mezi dvěma státy. Navíc jedním z těch států byla Bosna a Hercegovina, přičemž na druhé straně řeky nebyli úplně obyčejní bosenští celníci, ale ti, kteří zde reprezentují pro nás ne úplně pochopitelnou „Republiku srpskou“.  Zatímco Pavel dělá, že močí, já vlezl pod most a poměrně rychle ji našel.

Pak už jsme standardně přejeli most, oddali se hraniční kontrole a pokračovali dál. Ještě jsme nedojeli do první vesnice a nějací milicionáři nás kontrolovali znovu. Pavel měl v mobilu stažené hlášení nově vzniklých keší a ještě v Černé hoře u moře nám jedna pípla právě v Bosně. Asi čtyřicet kilometrů od námi plánované trasy. Samozřejmě jsme chtěli zkusit FTF, to znamená: připsat si první nález. Kdyby nějaká taková pípla v České Lípě, měli bychom na její odlov tak dvacet minut a to ještě jen v případě, že by Honza Baier měl službu. Na Balkáně ale mají jiné starosti než běhat po lesích a hledat krabičky od svačiny.

V Brodu jsme odbočili na Foču a dále ve směru na Goražde, podél řeky jménem Drina (pozor nezaměňovat za kosovský a albánský Drin). Ke keši jsme se nejprve dostali na dvě stě metrů. Ale v cestě nám stála právě Drina, která v tom místě měla poměrně silný proud, navíc jsme se potřebovali na druhou stranu dostat i s GPSkou. Vydali jsme se teda dál autem po proudu, našli jsme most a přejeli na druhou stranu. Jenže po ujetí ani ne kilometru jsme zjistili, že cesta není pro naše auto stavěná. Takže zpět na silnici a hledat most z druhé strany. Zadařilo se a my se konečně dostali do míst, kde se v lese skrýval starý římský most nad malým vodopádem. Vyšplhali jsme k němu a zakusili pocitů dobyvatelů. Pod kamenem byla krabička a v ní sešit, ve kterém ještě nebyl nikdo zapsán.

Bosenské FTF