Ve vlaku jsem uchrápnul a probral se až v Boleslavi. Půl šestý. Rozmyslel jsem si nápad spát někde v penzionu, jednu noc to ještě venku vydržím, tak jsem si koupil jízdenku do Bakova a popojel. Naštěstí jsem už neusnul a mohl po letech vylézt na Zvířetice.
Měl jsem na ně spoustu vzpomínek. Kamarád pod nimi sloužil v muničním skladu a my za ním s partou jezdili na víkendy. Nikdy jsme však na hradě nespali, vždy se mu podařilo nějak nás propašovat do kasína. Byl tam kuchařem, takže měl privilegia, o kterých se ostatním záklaďákům ani nesnilo.
Věděl jsem, že ve zřícenině je spousta přístřešků, které mě ochrání před deštěm i větrem. Starý palác, sklepy, polorozpadlá věž.
Na hradě dost plno. Nevěděl jsem, jestli mám mít radost nebo ne. U malého táboráku sedělo pět kluků a jedna holka. Všichni kolem dvaceti.
„Ahoj,“ pozdravil jsem staromilsky.
„Ahoj,“ odpověděli sborově a čekali, jestli budu nějak pokračovat.
„Můžu tady dneska přespat s váma? Nebudu vadit?“
„Jasně že ne,“ řekl jeden, který měl kytaru a zřejmě skupině dominoval.
Shodil jsem batoh, postupně jsem všem podal ruku a představil se. Číhal jsem, jestli zalamují palce, jak se to dělalo, když jsem byl v jejich věku. Kupodivu starý pozdrav ovládala jen ta holka.
Hráli Kryla, Nohavicu i Nedvědy. Mezi písničkama moc nekecali, takže jsem si mohl přemýšlet pro sebe, jen občas, když jsem znal pár slov, jsem si pobrukoval s nimi. Hlavně Nohavicu, to byl pro mě nejlepší zpěvák osmdesátých let. Pak mě nasral, když se provalilo, že donášel estébákům. Taky jsem se povohlížel, kam si zalezu. Po včerejším spláchnutí bych raději měl nad sebou něco jinýho než mraky. Pod oblouky paláce to vypadalo poměrně suše a taky čistě, zřejmě tam někdo spal i v pátek.
„Nejdete se někdo ještě podívat na věž?“ zavelela ta holka. Zřejmě trochu střelená romantička.
„Já jdu.“ Pomalu jsem se zvednul, abych nevypadal moc žhavě. Nikdo další nezabral.
Stoupání po sice zajištěných, ale přesto ne právě důvěryhodných schodech bylo dobrodružné. Povzbuzovali jsme se navzájem, dokonce mi jednou podala ruku. Trochu se mě to dotklo. Připadal jsem si jako stařík. To já byl chlap, já měl pomáhat jí.
Konečně jsme byli nahoře. Výhled zase tak úchvatný nebyl. Několik svítících domků na svahu na druhém břehu Jizery. Přesto jsme si sedli na studený beton a dělali, že se kocháme.
„Jen tak vandruješ?“ zeptala se.
„Fakt jen tak. Nevím přesně kdy, kde, co.“
„Jako bezcílně? Se máš. Už jsi v důchodu?“ Ta mi teda dávala.
„Vypadám tak staře?“
Nevěděla, co říct, tak raději pokračovala o sobě. „Vyrazila jsem taky jen tak na víkend. Táta říkal, že Zvířetice jsou dobrý, že sem jezdili jako Brontosauři, jako to ekologický hnutí. A nekecal, ta atmosféra je úžasná. Spala jsem tady i včera. Přes den jsem se byla projít vedle na Michalovicích a po Mladý Boleslavi. A zase jsem se sem vrátila. A to už tady byli ty kluci.“
„Počkej, ty k nim nepatříš?“
„Ne, poznali jsme se až tady.“
„To se nebojíš?“
„Těchhle? Proč? Navíc dělám osm let judo.“
„A jak to zvládáš v noci, to spaní? Já jsem spal teď sám několik nocí a jsem z toho trochu vyplesklej.“
„Jako že se bojíš?“
„Nevím, jestli je to strach, ale moc jsem toho nenaspal.“
„Hele, ale není to nějaká taktika, jak mě dostat do spacáku, viď?“
Musel jsem se smát. Na sex jsem neměl ani myšlenku. Navíc mi přišla fakt hodně mladá. Určitě byla mladší než můj syn.
„Můžem spát někde blízko sebe, jestli ti to pomůže,“ navrhla. „Můžeme v noci kecat. Zajímá mě, cos všechno prošel, kde jsi byl a tak.“
Zdálo se mi to skvělý, ale nechtěl jsem dávat najevo radost. A jen co jsme slezli z věže, přenesli jsme si batohy pod zbytky stropu paláce.
„Vy se znáte?“ koukali na nás kluci překvapeně.
„Jo,“ řekla dřív, než jsem se nadechl.
„Tak mi, prosim tě, ještě připomeň, jak se jmenuješ, když se teda známe,“ pošeptal jsem jí během vytahování karimatky.
„Ve skutečnosti Věra, ale klukům i tobě jsem se předtím představila jako Kamila.“
„Ty před něčím utíkáš?“ nevěděl jsem, jestli se radovat, nebo mít spíše obavy. Nikdy jsem neměl extra v lásce prdlý ženský, co nejsou zrovna nejlíp ukotvený. Všechny ty volnomyšlenkářský aktivistky, vegetariánky, bojovnice za práva zvířat a proti chudobě v Malawi. Jenže teď mi přišlo, že jsem největší volnomyšlenkář ze všech právě já.
„Neutíkám, jen se mi zase až tak nelíbili, aby museli znát moje pravý jméno.“
Podělila se se mnou o konzervu, jejíž obsah jsme si mým nožem mazali na starý chleba. Než jsme zalezli do spacáku, mi ještě nabídla loka z placatky. Pak si nechala vyprávět můj příběh od okamžiku, kdy jsem se sebral z baráku a odešel.
„Myslíš, že se někdy vrátíš?“ zeptala se, když jsem ve vyprávění doputoval až na Zvířetice.
„To teď fakt nevím. Určitě se nechci vrátit v nejbližších dnech. Měl bych pocit, že jsem prohrál. I kdybych měl zbytek cesty spát někde po penzionech, domů hned tak nepojedu.“
„Máš dost peněz?“
Zbystřil jsem. Rozhodně se mi nechtělo o penězích mluvit. „Moc ne.“
„Zajímalo by mě, jak tvoje cesta dopadne. Opravdu. Myslíš, že bychom se mohli ještě vidět?“
„Dej mi adresu a já se stavím, až budu mít pocit, že se blíží ke konci.“
Vyprávěla ještě o sobě, jak jezdila na čundry nejdřív s tátou, pak s partou, ale když šli všichni na vejšky, začala jezdit hlavně sama. Ze začátku se bála, ale pak jí to přišlo lepší. Nemusela se s nikým domlouvat, nemusela vysedávat půl dne v hospodě. Půlku jsem toho vnímal už jen mlhavě. Konečně jsem usnul bez toho, abych cítil svírání v žaludku, převaloval se a rozhlížel se po každém poryvu větru. Kluci u ohně zpívali trochu navátě: „Pionýři, pionýři, malované děti …“
Pátý díl je zde.
Šestý díl je zde.
Sedmý díl je zde.
Osmý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.