„Ty nebudeš vstávat?“ vlezla ke mně pod peřinu. „Ááá, koukám, že už tady někoho máš,“ dělala si srandu z mojí erekce.
„Ty jsi furt stejně prdlá. Aspoň vím, že mám zdravý srdce. Aspoň to říkali chlapi v práci. Dokud ti po ránu stojí, nemusíš se bát infarktu.“
„Tak až budeš mít za sebou první, tak mi pak řekneš, jestli ráno stál, nebo ne.“
Bylo půl desátý. Takhle dlouho jsem nespal několik let. V rodině jsem byl za ranní ptáče.
„Hemenex jako včera? Ale máme jen starej chleba. Nějak jsem zapomněla nakoupit.“
Měl jsem hroznej hlad, jen zmínka o jídle mi sevřela žaludek. Skočil jsem si do sprchy, abych na ni nemusel koukat a mohl přijít k hotovýmu.
Nachystala mi čaj, kafe i mlíko. Nějak ještě nezjistila, co snídám. Byl jsem naměkko, jak se snažila.
„Hele, kdy že se vrátí ten tvůj muž?“
„Psal včera, že z Německa pojede do Prahy a zůstane tam. Zalíbilo se ti tady?“
„No, jestli je v Čechách, tak bych tady radši nezůstával. Ale docela bych se ti revanšoval. Nechceš se mnou chvíli cestovat? Zaplatil bych hotel, pozval tě na večeři, na snídani…“
Zamyslela se. „Pojedeme do toho Varnsdorfu. Vůbec to tam neznám. A vezmu si s sebou nějaký věci a rozhodnu se přes den, jo? A půjdem někam tančit?“
Vzpomněl jsem si na její taneční kreace a trochu jsem se orosil. Karel na parketě s praštěnou holkou někde v hloubi Sudet.
Dojedli jsme, já pohledal všechny svoje svršky, který mi po tom nočním praní zase až tak suchý nepřišly, a vyrazili jsme.
Řešili jsme, jak to teď vlastně je s mým bytem. Přece mi Tereza nemohla jen tak prodat střechu nad hlavou. Ale ve skutečnosti jsem ani nevěděl, na koho byl byt napsanej. Stěhovali jsme se do něj dost hekticky, když byly děti ještě ve školce. Nikdy jsem se nezajímal o inkaso. Posílal jsem ženě všechny peníze na účet a ona s nimi hospodařila. Vyřizovala plyn, elektriku, nájem. Ale na družstvu jsem snad byl s ní, ne? Možná jsem nikdy žádnou střechu nad hlavou neměl. Pravdou je, že sousedka, když nosila vyúčtování, se vždycky ptala po Tereze. I když jsem dveře otevřel já.
„Uděláme si ve Varnsdorfu zase nějaký výlet, nějaký výšlap? Jako včera na Bezděz?“ vyrušila mě z úvah.
„Já toho ale ve Vanďáku moc neznám. Jen ten pečovatelák a hřbitov, kam jsme chodili ke hrobu nějakých Terezinejch příbuzných. Nad městem je takovej hrádek. Rozhledna s hospodou, ale vůbec nevím, jestli je to přístupný. Vždycky to vopravěj, pak to nechaj rozkrást a pak to začnou vopravovat znova.“
„Tak to teda vočíhnem, ne?“
Když jsme projížděli Lípou, bylo mi šoufl. Stačilo sjíždět od hasičárny na most. Vpravo Špičák, vlevo hrad. Bude to ještě někdy můj domov? Sám sebe jsem vykořenil.
„Můžeš, prosím tě, zajet k našemu baráku?“ požádal jsem Jitku, když už jsme byli nahoře u Intersparu. Navedl jsem ji zadem do sídliště.
„Chceš zastavit?“
„Zastavit jo, ale vystupovat nebudu.“
Náš byt skutečně vypadal jako vybydlený. Roztažený žaluzie, záclony fuč. Na stěnách, který jsem maloval asi před dvěma lety, bylo vidět, kde visely obrazy. Jeden maloval můj děda, druhý ten manželčin. Ten od mýho byl takový správně naivní. Cesta rámovaná břízami vedla k nějakýmu domku. Děda, když šel konečně v sedmdesáti do důchodu, si nakoupil tempery a na překližky namaloval všem příbuzným po obrazu. Většinou pařezy, potůčky, cesty odnikud nikam. Žádný lidi, a když už, tak hodně zdálky, aby na nich nemusel dělat žádný detaily. To Terezin děda byl asi větší mistr. Občas si i něco vydělal. Na sever Čech si přišel vybrat barák pár let po válce z jižních Čech. Živil se jako všeuměl – támhle něco namaloval, tady zase zahrál na harmoniku na svatbě. Ale já ho nikdy nepoznal. Znám jen některý jeho malby na omítkách chalup a ten náš obraz – hrad ve Sloupu z protější vyhlídky.
Sousedka vyšla venčit toho jejich smradlavýho psa. Měla ho, už když jsme se přistěhovali, ale to ještě tak nesmrděl. Byl tlustej a měl nějakej ekzém či co. Vždycky jsem se modlil, abysme na sebe nenarazili ve výtahu. To pak bylo peklo.
„Jeď,“ vybídl jsem Jitku.
Vymotali jsme se ze sídliště a vydali se dál k severu. Moc jsme toho nenamluvili. Jen když jsem zjistil, že to tady zase tolik nezná, tak jsem jí cestou říkal zajímavosti. Ukázal jsem jí Klíč a vyprávěl jsem jí o své historce s ženskou na zastávce u Svoru, o který jsem si myslel, že je to šlapka.
„A to bys s ní opravdu šel?“ zeptala se mě, když si pořádně prohlídla tu pravou, která tam zrovna stála a kynula na projíždějící auta. Kde jsou ty časy, kdy mávala jen na Němce a kamiony. Už jsou jí dobrý i Češi.
„Já nevím. Asi ne. Vypadá fakt hrozně, co?“
„Zblízka jo. Z dálky mi to tak nepřišlo.“
Ve Varnsdorfu jsme byli chvíli po poledni.
---
Šedesátý šestý díl je zde.
Šedesátý sedmý díl je zde.
Šedesátý osmý díl je zde.
Šedesátý devátý díl je zde.
Sedmdesátý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.