Zpožděné vydání Karla? No je to možné? Bohužel, vlivem změny času a prodlouženého víkendu se nám Karel vyloupl na íčkách až dnes, omlouváme se.
Dohodnul jsem se s číšníkem, že si chvíli schrupnu a pak si skočím na večeři.
„Děláme perfektní koleno s knedlíkem. Choděj sem na něj Němci přes hranici,“ pochlubil se. „A dnes určitě jen tak nezavřeme.“
Ale spát se moc nedalo. Hluk se nesl celou chalupou. Nejprve to bylo docela příjemný, klimbat u diskuse, byť trochu hlasitější. Pak ale někoho napadlo pustit kazeťák.
„Přijely ženský!“ tahle hláška mě probrala definitivně.
Přemýšlel jsem, jestli se nespakovat a neskočit si najíst se nahoru na Luž. To by fakt asi bylo nejlepší, ale když jsem scházel ze schodů, zastavil mě číšník. „Tak mám to dát ohřát?“
Zatvářil jsem se ztrápeně a bradou naznačil, že bych do společnosti stejně moc nezapad.
„Jestli to nevadí, můžete se najíst u mě na baru. Pivko?“
Rezignoval jsem a přesunul se k baru. Jen jsem nakoukl do jídelny. Zábava se teprve rozjížděla. Asi desítka namachrovanejch borců a mezi nimi tři dost chytlavý holky. Někdo seděl u piva, jiný se kroutil do rytmu hudby.
Jídlo vypadalo skvěle. Hromady bílýho i červenýho zelí, dva druhy knedlíků, koleno jak ze slona.
„Kupujem to v Německu a Němci sem na to chodí jako na českou specialitu,“ pousmál se chlápek a položil talíř, ze kterýho překapával omastek, na úzký bar.
„Přece nebudete jíst tady?“ ozvalo se za mnou. „Pojďte mezi nás!“ Byl to vlastně příkaz. Hned mi bylo jasný, že tohle je ten syn majitele. Podmračený výraz, pazoury jako lopaty.
„Asi se to moc nehodí, ne?“ namítl jsem, ale to už mi bral talíř a nesl ho do jídelny.
„Tohle je náš dnešní jedinej skutečnej host, tak mu udělejte místo,“ uvedl mě.
„Jsem Karel,“ řekl jsem co nejzřetelnějc.
„Lukáš, Jirka, Honza, David,“ víc jsem nepobral. Holky mě moc na vědomí nebraly. V týhle konkurenci jsem se ani nedivil. Jo, a ten, co mě přived, byl Štěpán. Ten si ke mně přines pivo.
„Jak dlouho zůstanete?“
„Nevím, tak dvě noci.“
„Můžete klidně dýl. Udělám vám cenu. Ten pokoj, ve kterým jste, stejně normálně nenabízíme.“
„Chci trochu cestovat, ne bejt na jednom místě.“
„Uvažujte o tom. Za dvě stovky je váš, třeba do zimy. Za stovku polopenze.“
„Ne, já fakt zase rychle vypadnu. Projdu si zítra vokolí, ještě jednou se vyspím a jdu dál.“
„A odkud jdete? Jste mi nějaký povědomý?“
„Jsem z Lípy.“
„To my všichni, tak to je jasný. To jsou florbalisti, máme po sezóně, tak trochu slavíme,“ vysvětlil omluvně. „Dneska se asi moc nevyspíte.“
„Co, seznámíš nás?“ o stůl se nám ne zrovna kontrolovaně opřela rozpustilá zrzka.
„Jsem Karel,“ podal jsem jí ruku. Stiskla mi ji jak dřevorubec, ale představit se zapomněla.
Štěpán mě s ní nechal a šel se bavit zase s někým jiným.
„Co tady děláš? Znáš Štěpána?“
„Ne, já tady jenom bydlím. A teď jsem se přišel najíst.“
Najednou jsem si vzpomněl na svý předsevzetí. Žádný hovory, obzvlášť ne s ženskýma.
„Piješ tequilu?“ zeptala se.
„Já piju všechno.“ Nechtělo se mi přiznávat, že jsem žádnej kaktus ještě nepil. Většinou jsem si vystačil s rumem a zelenou.
Sáhla za sebe pro flašku a na vedlejší stůl pro sůl a citron.
Do prdele. Došlo mi, že pití tequily je spojený s rituálem, kterej jsem viděl tak maximálně v televizi.
„Tak si zatím dej beze mě. Já napřed dojím.“
„To je aperitiv, neblbni.“ Čapla mě za ruku, olízla ji, posypala solí. Pak to samé udělala sobě. „Tak jedem!“ Stáhla jazykem sůl, napila se z flašky a vykousla dužninu z kolečka citronu.
Jak blbec jsem tu šaškárnu zopakoval, urval kus masa z kloubu a to všechno zajedl knedlíkem.
„Tak pokračujem, ne?“
Nechápavě jsem na ni vyvalil oči.
Vzala si ode mě příbor, snědla mi kus knedlíku a pak mi zase osolila hřbet dlaně.
Po třetí rundě a dalších dvou knedlících jsem se najednou ocitl na parketu s neuvěřitelně vyprsenou babou. Ty holky dneska nic neřešej. Zřejmě byly od charity. Zatímco mi jedna dojídala večeři, druhá se na mě zavěsila a na starý fláky od U2 se se mnou kymácela parketem.
Předsevzetí samozřejmě v řiti. Hlava mi těžkla a krev z ní se přesouvala do podbřišku. Už jsem ani nemluvil. Nasával jsem její vůni a občas si přihnul z flašky, kterou mi dala k puse. Ani nevím, co to bylo.
„Musím na záchod,“ pronesl jsem koktavě, když se mi zamotala hlava a já si uvědomil, že když dám ještě jednu otočku, nejspíš ji vohodím.
Přímočarý pohyb mi prospěl, přesto jsem si řek, že se preventivně vyzvracím. Už jsem si sahal do krku, když mě jeden z kluků chytil za rameno. „Ser na blití. To přepiješ.“ A najednou jsem stál u baru.
