Byl Karel okraden? Byl někdy v USA? Je milovníkem Ramba nebo Zora mstitele? Od Helfenburku přes Čap do Dřevčic.
Nevím, jak jsem mohl spát tak tvrdě, že jsem neslyšel Kolíňáky odcházet. Ale když jsem otevřel oči, nebyli tam. Přitom bylo ještě docela šero. Proč tak rychle vypadli? Dostal jsem neblahé tušení a rychle se vymrštil po batohu. Uff, záložní peněženka s většinou peněz byla na svým místě. Sáhl jsem do přední kapsy a tam nic. „Do prdele!“ zaklel jsem.
Bylo tam sice jen pár stovek, možná tisícovka, ale taky tam byly moje doklady. Hlavně občanka. Když mě budou zase někde legitimovat, budu mít zbytečný problémy. Představa, že si jedu do Lípy pro novou, mě nelákala. Těžko by mi ji udělali bez rodnýho listu. Ty chlapi mě fakt nasrali. Pobalil jsem a přemýšlel, kudy se vydat. Mluvili o Čapu, ale co když to měli všechno naplánovaný? Jestli blafovali, tak teď sestupují do Ptačího dolu a mířej do Úštěka na vlak. Jestli mluvili pravdu, tak jsou někde na cestě do Rašovic. Anebo to taky mohli vzít přes Skalku.
Nakonec rozhodlo to, že se mi zpět do Úštěka nechtělo. Kdybych šel na pohodu, vzal bych to určitě přes Skalku, užil si aspoň kousek Husí cesty a vylezl si i na Husu. Jako týnejdžři jsme Huse vymazali H a pak se fotili v maskáčích u nápisu USA. Pod mnoha převisy by se tam dalo i přespat. Jenže ti tři gauneři už mohli mít klidně hodinu náskok. Ne, ne, já půjdu do Rašovic, krásně po silnici až do Obroku. Z něj je to nahoru na Čap kilák.
Docela jsem pelášil a za necelou hodinku byl na silnici. Stále jsem si představoval, jak se zachovám, když je zahlédnu před sebou. Budu se schovávat, pomalu se za nimi plížit? Budu vymýšlet, jak je přepadnu ze zálohy? Udeřím na ně přímo? Počkám, až jeden z nich půjde na záchod, a podám si ho? Budu dělat, že mám bouchačku? Jak? Měl jsem jen svůj starej švýcarák. To už by byl užitečnější klacek, nějakej pořádnej kyj. Představoval jsem si sám sebe jako Ramba. Oddělám je jednoho po druhým. Tohle se přece nedělá. Okrást někoho na vandru. A to jsem měl kliku, že jsem se před nimi nerozkecal o tom, že jsem vybral prachy z účtu, že nejsem na vejletě bez prostředků. To by mě snad zabili a někde pod Helfáčem zakopali. Ale že by to bylo nádherný místo pro hrob. Až jsem se zatetelil. Místo abych byl v nějakým kolumbáriu či pod kusem falešný žuly na hřbitově v Lípě, mohl jsem spočívat pár metrů od Konrádova pokladu.
Nikde přede mnou ale nebyli. Buď měli naspěch, nebo šli úplně jinam. Sedm kiláků do Obroku jsem dal za hodinu a půl, ale ozvaly se ty moje zasraný kyčle. Na Ramba bych si mohl hrát maximálně, kdybych sehnal tu jeho M60 s nasazeným nábojovým pásem. A pro jistotu bych na ně musel začít pálit ze zálohy. Ne, mně nezbývalo, než na ně zahrát soucit, zkusit, jestli se v nich nepohne svědomí. Aspoň tu občanku by mi tak mohli vrátit, čert vem tisícovku. Už jsem přišel v životě o víc.
Ale klacek jsem si pro jistotu našel. Hlavně proto, aby mi pomohl vyšlápnout kopec k Čapu. Konečně jsem tam byl a se mnou jen hodně mladá milenecká dvojice, která dokončovala povinné focení se zdejším pískovcovým útvarem zvaným Čapská čepice. Nabídl jsem jim, že je vyfotím spolu, a když odešli, sedl jsem si na vyhřátý pískovec.
A pak jsem zaslechl ty známé hlasy. Na zloděje byli docela hluční.Taky si říkali, že už jsou na tyhle kopce starý. Rozhodl jsem se zapálit si cigáro, abych trochu zamaskoval nervozitu. V obvyklé kapse cíga nebyly. A pak mi to docvaklo: retka i peněženka jsou stále v bundě! Rychle jsem pro ni hmátl kolem spacáku. A bylo tam všechno! Přesně, jak jsem si to uložil před cestou do hospody.
„No nazdar, Karle. Ty jsi teda Jura, když jsme vycházeli, tak jsi spal jak zabitej, a teď jseš tady.“
„Jste vyrazili nějak brzy,“ řekl jsem mrzutě. Stále jsem se nedokázal přesměrovat. Ještě před minutou jsem je považoval za zloděje, chystal se je rozstřílet na kusy a teď je mám zase rychle považovat za hodné kluky.
„Dohodli jsme se ještě večer, že vyrazíme co nejdřív. Na mapě se nám to zdálo daleko. A ty jsi fakt spal tvrdě, když tě nevzbudilo ani naše balení.“
„Hmm,“ zamručel jsem a nabídl jim cigára. Dělalo mi radost aspoň to, že jsem jim dokázal nadběhnout a být na Čapu dřív.
Zatímco oni pokračovali přes Pavličky do Dubé, já to vzal po hřebeni do Dřevčic. V hlavě se mi vylíhl nápad. Tihle tři mi sice nic neudělali, všecko byla moje blbost, ale džin pomsty už vykoukl ven z láhve. Byli jiní lidé, kteří mi ublížili a kteří by měli pykat. V Holanech žije jeden hajzlík, kterej mě asi před dvaceti lety shodil z kola.
Nedal mi přednost, když jsem jel po hlavní. Prostě mě přehlíd, vjel mi do cesty a já to do něj bouchnul. Naštěstí mně se nic nestalo, ale kolo na tom bylo hůř. Vidlice v háji, přední kolo v háji, světlo rozbité. Vyskočil mi pomoct a hned spustil, ať nevolám policajty, že měl dvě piva a nemůže si dovolit přijít o papíry. Naložil mě do auta a i s kolem odvezl domů.
„Nech si to celé opravit a pak se stav s paragony, všechno ti proplatím,“ řekl mi a nechal mě, abych si od něj z občanky opsal adresu.
Za čtrnáct dnů jsem u něj v Holanech zazvonil s doklady na opravu za tři a půl tisíce, což pro mě v té době bylo dost peněz a musel jsem si dokonce půjčit. Objevil se ve dveřích. „Co si přejete?“
„Jsem tady s těma paragonama za opravu kola.“
„Jakýho kola?“
„No, jak jste mi nedal přednost na Svárově.“
„O ničem nevím, koukejte se pakovat!“ normálně mě vyfakoval. Takovou nespravedlnost jsem nikdy předtím ani potom necejtil. Děsný ponížení. Možná kdysi ve škole, když jsem od Pavelky dostal facku, přestože tím, kdo kecal, byl Kalousek za mnou.
Dvacátý čtvrtý díl je zde.
Dvacátý pátý díl je zde.
Dvacátý šestý díl je zde.
Dvacátý sedmý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.