Počkají na Karla jeho věci v tajné chodbě na Helfenburku? Co na to Konrád z Vechty? Ostrá, Ostrý, Ostré, Ostří? Noví parťáci?
Cestou na hrad se nestalo nic zajímavýho, snad jen kromě toho, že mi ten závěrečný výstup dal zabrat více než před lety. Potěšilo mě, že borůvek bylo všude jako kdysi, tak jsem si dal zdravý oběd. Pavel by ze mě určitě měl radost. I když vlastně ani v lese není jistý, jestli nejsou práškovaný.
Na hradě nikdo. Nějak mi nedošlo, že hrádkaři sem jezdí jen o víkendu a ve všední den bude věž zavřená. Příkop, kterej jsme kdysi začínali čistit, byl teď hlubokej snad čtyři metry. Taky chyběl padací most, na kterým jsme několikrát přespávali na čundrech, páč byl zastřešenej. Ale ten nebyl původní, postavil se kvůli nějakýmu filmu s Bolkem Polívkou. Jinak bylo vlastně všechno stejný jako dřív.
Vylezl jsem si na hradby, abych zjistil to, co jsem beztak věděl – že nebude nic vidět. Vždy mě fascinovalo, jak je hrad v lesích skrytý. Věž je vidět jen od jihu ze silnice. Nevím, jak bych ho našel, kdyby k němu nevedla značená cesta.
Asi po hodině prolejzání všech možnejch děr mě to přestalo bavit. Prostě nejsem meditativní typ. Netuším, jak si chci splnit přání bydlet pár dnů někde v poustevně, když mě nicnedělání a bloumání prudí. Schoval jsem batoh do tajný chodby pod skalním blokem, vzal si do kapsy bundy jen peníze, cigára a deník a vyrazil na obchůzku okolím.
Pod hradem jsme kdysi udělali primitivní koupelnu. Prostě jsme částečně přehradili potok, sbili pár prken, aby se do nádržky dobře vstupovalo. Samozřejmě hovno, potok sice byl trochu přehrazený, ale místo, kde byl tenkrát skoro metr vody, bylo zanesený napadaným listím. Nedaleká studánka ale byla opravená. Tahali jsme od ní nahoru na hrad dvacetilitrové barely plné vody. To ještě nebyly petky…
Přešel jsem údolí a kolem chmelnice došel do Ostré. Pajzlík byl otevřený a moc se nezměnil. Úplně do detailů jsem si ho nevybavoval, ale jeho ducha jo. Nikdy nebyl plný, takže většinou šetřili na světle, kromě piva a limonády zde mívali jen utopence.
Nebylo sice nijak extrovní počasí, ale přesto jsem si sednul ven. A světe, div se, dal jsem si limonádu. Přišlo mi totiž, že jsem se zase rozchlastal. Později jsem ještě vyběhl nahoru ke kostelíkům. Ty se teda hodně změnily. Dřív je přes stromy nebylo skoro vidět, teď je vykácenej celej kopec. Opravený jsou schody i křížová cesta. Jen samotný kostelíky jsou ve stále stejným dezolátním stavu. A možná je to tak lepší. Není nic horšího než opravenej barák postříkanej sprejerama.
Když sluníčko začalo nebezpečně klesat, vrátil jsem se stejnou cestou na Helfáč. Na nádvoří plápolal oheň a kolem něho seděli tři chlapi v mým věku. Na jednu stranu mě zamrzelo, že nestrávím na hradě noc úplně sám, na druhou stranu jsem tomu byl rád.
„Ahoj,“ zkusil jsem to postaru.
Hned se zvedli, odpověděli, podali mi ruce a zalomili palce.
„Karel,“ představil jsem se jim, ale jejich jména si ani nezkoušel zapamatovat.
„Sis vyšel nějak nalehko,“ podivil se jeden z nich.
„Byl jsem jen na procházce, batoh mám schovaný,“ vysvětlil jsem a skočil si pro něj. Samozřejmě tam byl, i když jsem trochu obavy měl, svět opravdu není, jako býval.
„Znáš to tady dobře?“ zeptali se mě.
„Spíše jsem znal. Sem jsme třeba jezdili už za komančů. Vy nejste odsud? Ale Pražáci taky ne…“
„Jsme Kolíňáci, automobilka má pauzu, tak jsme se rozhodli zavzpomínat na starý čundrácký časy. Ale sem jsme jeli podle mapy, nikdy jsme tu nebyli a jsme dost překvapený, jak je to ve skutečnosti veliký. I když fotky něco naznačovaly, takovýhle komplex, navíc bez kasy a průvodce, to se jen tak nevidí.“
„Tady dělá průvodce Konrád.“
„Jaký Konrád?“
„To je zdejší strašidlo. Duch arcibiskupa Konráda z Vechty, který byl chvíli se Zikmundem, chvíli s husity, až to papeže naštvalo a proklel ho. Tady se skrýval, prý i s nějakým majetkem arcibiskupství.“
„No a už se to našlo?“ ptali se jako malí kluci.
„Myslím, že ne. Ale nehodlám to tady znovu prolejzat.“
Otevřel jsem si jednoho ze svých donesených lahváčů, napil se s nimi z flašky nějaký kořalky a prostě jsme kecali. Znali spíš východní Čechy, doporučovali mi zajet třeba do okolí Seče, ale Oheb nebo Lichnice už taky prý nejsou, co bývaly.
„Nejlepší je to někde, kde byly vojenský prostory, sejdeš z cesty a za chvíli seš v divočině,“ nadhodil jsem a vyprávěl jim, co všechno můžou vidět, když se pustěj do lesů za Kuřívody.
„Zase tolik času nemáme, ale díky za tip. Zítra půjdeme přes Čap do Dubé, odtamtud autobusem do Prahy a pak dál vlakem na Kolín. Co ty?“
„Nemám žádnej konkrétní cíl.“ Uvažoval jsem, že bych šel kousek s nima, ale nechtěl to zatím říkat nahlas. Co když si to do rána zase rozmyslím.
Když jsem začal poklimbávat, sbalil jsem si věci a zalezl do koutku pod věží. Kdyby začalo pršet, nebyl by problém přetáhnout si karimatku pod dřevník. I když se mi tam moc nechtělo, raději bych spal pod oblohou.
Bylo příjemný je ze spacáku pozorovat, bylo to jako usínat u televizního programu. Zachytával jsem útržky hovoru o nějakých jejich společných známých, který buď umřeli, nebo by je už v životě na čundr nevytáhli. Sledoval jsem, jak přikládají, jak si nechávají kolovat flašku, a pak zavřel oči.
Dvacátý třetí díl je zde.
Dvacátý čtvrtý díl je zde.
Dvacátý pátý díl je zde.
Dvacátý šestý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.