Ráno v Ploskovicích. Většího magora si ještě nestopnul. Snídaně v Úštěku. Fandí Karel Spartě?
Nechtěl jsem tomu moc věřit, ale ráno bylo přesně takové, jaké jsem si ho představoval. Sluníčko zabralo hned od prvního okamžiku a opřelo se do zámku chvíli po tom, co jsem otevřel oči. A páv, kterého jsem v noci vyplašil, si líně vyšlapoval kolem rybníčku. Asi hodinu jsem jen tak ležel a koukal se na tu nádheru.
Když mě to přestalo bavit, sbalil jsem si věci a z parku odešel normálně branou, jako jsem v noci přišel. Hospoda zavřená, tak jsem přemýšlel, kde se najíst. Nakonec jsem sešel na hlavní silnici mezi Českou Lípou a Litoměřicemi a postavil se na stopa. Provoz byl slušnej, ale všichni jezdili dost rychle a nějak mě nebrali v potaz. Byl jsem línej jít pěšky, tak jsem si řekl, že vytrvám. Někdo mi prostě zastavit musí, a kdyby bylo nejhůř, popojedu vlakem.
Asi po půl hodině se konečně slitoval jeden osamělý jezdec. Docela opruz, ani se mě na nic neptal a rovnou mi začal nabízet nějakej shit.
„Vypadáte dost nezdravě. To já jsem taky tak vypadal, ale pak jsem začal jíst tohle,“ řekl a položil mi do klína krabičku s nějakými vitamíny. „To je nutrilajt. Obsahuje všechny ty nutriční věci, třeba minerály.“
„Jste nějaký prodejce?“ zeptal jsem se toho chlápka, co si myslel, že vypadá líp než já, ale podle mě byl o dobrejch deset mladší.
„Hlavně to jím a taky pomáhám druhým. Je to od emvej. Slyšel jste o tom někdy? A taky stále piju toto, pročišťuje to organismus.“ Sáhl do přihrádky ve dveřích a podal mi petku naplněnou nějakým hnusem. „Klidně se napijte. Chutná to normálně, ale je to síla.“
„Ne, díky. Kam vlastně jedete?“ zeptal jsem se ho.
„Do Doks. Mám tam nějaký kšeft.“
„Tak to mě vyhoďte, prosím, v Úštěku,“ vybídl jsem ho, přestože bych jel klidně až do Doks, ale už jsem se těšil, jak se ho zbavím.
„Tak se spolu někde najíme, ne? Už jste snídal?“
Bylo mi jasný, že se toho blba jen tak nezbavím. Vůbec jsem netušil, co je nějaký emvej, ale dost mi připomínal jehovisty, co nám jeden čas věčně klepali na dveře. A já je nikdy nedokázal hned vyhodit, takže jsem většinou stál upocenej ve dveřích a postupně od nich přebíral jeden výtisk Strážný věže za druhým. To Tereza byla jinej kádr, ta se jich hned zeptala, co jsou zač, a pak dveře bez rozloučení přibouchla.
„Nasnídat se spolu můžem,“ pronesl jsem po chvíli přemejšlení. „Ale nebudem se bavit o zdravý výživě.“
Vyvalil na mě oči, jako bych řek něco sprostýho. „A o čem se chcete u snídaně bavit?“
„Nechci se prostě bavit o těchhle sračkách,“ řekl jsem si, že nebudu korektní. „Hele, jste moc hodnej, že jste mě svez, ale já si myslím, že všechno tohle je podvod. Prostě taková pyramida. Vy prodáváte, nad váma je někdo, kdo prodává míň, ale o to víc bere, protože vydělává na tom, co prodáváte vy. A nad tím někým je zase někdo a tak dále. A někde v zákulisí jsou nějaký Číňani, co někde v džungli sušej nějaký houby, míchají to s chemickýma sračkami a prodávají to Evropanům, co už nevědí roupama, co dělat. Když přece chci jíst vitamíny, tak si koupím mrkev.“
No to jsem si dal, zastavil někde mezi poli, vytáhl kupu letáků a začal mi vysvětlovat něco o karotenoidech, vitaminech, provitaminech, nějakých flavojidech či co. „Jenže když si koupíte obyčejnou mrkev, tak nikdy nevíte, co v ní je. Dusičnany, dusitany. Tohle je absolutně čistý.“
„A ty seš nějakej chemik?“ přešel jsem na tykání, protože mi fakt začal připadat komicky. A do toho furt žbruňkal tu svojí limošku z nějaký čínský houby nebo čeho.
„Nejsem chemik, ale prostě to mám nastudovaný,“ odpověděl mi.
„Nějaký firemní školení, co? Vymejvání hlavy. No, já jdu.“ Nečekal jsem, až mě vyhodí sám. Sáhl jsem si dozadu pro batoh, poděkoval za svezení a šel si po svém.
Ještě mě dojel, otevřel okýnko a řek: „A o čem bysme se u tý snídaně teda mohli bavit?“
„Nevím, třeba o kozách servírky, co tam bude.“
„Tak jo,“ zakřičel na mě a zastavil tak, abych měl problém ho obejít.
Hodil jsem si batoh zpátky na sedačku a ještě než jsem se připoutal, jasně jsem mu zdůraznil, že fakt nechci o zdravý výživě a podobných věcech nic slyšet. „Hele sorry, že jsem tak vyjel, ale prostě tyhle podobný prodeje nesnáším. Howgh. Jsem Karel.“
„Pavel,“ řekl a pak raději mlčel. Podle mě mu to v hlavě stejně šrotovalo a přemejšlel, jak mě dostat.
Zajeli jsme do centra Úštěka a zastavili za kostelem. Asi bylo naivní myslet si, že bude otevřená nějaká nóbl restaurace, ve který si dám smažený vejce a opečenou slaninu. Ale bufáč hned vedle zavřený hospody stál taky za to. Bodrej maník nám uvařil práškový kafe tři v jednom, každej jsme si dali dvacet deka salátu a tři rohlíky. Já teda navrch ještě jednoho lahváče.
„Žádná servírka tady není,“ zkusil to na mě.
„To je jedno, tak se můžem bavit třeba o fotbale, o politice, o jinejch ženskejch.“
„Mně ženská zdrhla,“ začal. Pořád jsem jezdil s tím, jak o tom nesmím mluvit. Pak jsem se jednou vrátil domů a u nás byl někdo jinej.“
„Jako že ji píchal?“
„Ne, on tam normálně bydlel. Seděl v kuchyni, četl si noviny, pil kafe z mýho hrnku.“
„To je docela síla. Měli jste děti?“
„Naštěstí ne. Já si myslel, že musím nejdřív vydělat nějaký prachy a pak že budou děti. Dělal jsem v Terezíně na městě, ale pak mi známej nabíd, abych dělal tohleto. Slibovali, že za pár měsíců budu vydělávat desítky tisíc.“
„Nechci o tom radši slyšet,“ zarazil jsem ho.
„No, já jako, že máš trochu pravdu. Ale je to fakt zdravý. Sám jsem si toho nakoupil docela dost.“
„Jo. A komu fandíš ve fotbale?“
„Bohemce.“
„Tak hlavně že nejsi sparťan,“ zasmál jsem se.
Docela jsme nakonec nad salátem pokecali. Trochu očesaně jsem mu převyprávěl, že já sice doma nenarazil na žádnýho bouchače, ale taky jsem raděj vypad. Tvářil se, že by hned šel se mnou, ale prostě na to neměl. Nebyl jsem si jistej ani sebou, že na to mám. Hlavně jsem teda nechtěl, aby se přidal.
Po hodině jsme se rozloučili, já si koupil ještě rohlíky, salám a dva lahváče do zásoby a vydal se kolem Pikartský věže dolů pod hradby a pak dál k Helfáči. Zamlada to byl náš oblíbenej hrad. S klukama jsme tam jezdili na čundry a za to, že jsme pomáhali kopat a hledat starý střepy, nás Pražáci, co to měli na starost, nechávali přespat v hradní věži. Pěkně u krbu, v místnosti těsně pod cimbuřím. Když už jsem byl v Úštěku, musel jsem tam zajít. Zavzpomínat na skvělý roky. Vždyť naposled jsem tam byl, když byly děti ještě předškolní.
Dvacátý druhý díl je zde.
Dvacátý třetí díl je zde.
Dvacátý čtvrtý díl je zde.
Dvacátý pátý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.