Karel zadržen policií. Pomůžou mu a ochrání ho? Kde vzal tolik peněz? Kterou pohádku má rád? A kde se natáčela?
Rychle jsem se zkoncentroval.
„Máte nějaký důvod?“
Moc dobře jsem věděl, že po mně nemůžou chtít občanku bezdůvodně. Ale taky jsem se obával, že moje cesta je u konce. Teď mě naložej a potupně odvezou v Lípě až před barák. Jestli mě Tereza nahlásila a jsem pohřešovanej, můžou mě v pohodě legitimovat. Co ještě můžou mít za důvod? Musel bych být podezřelej z porušení zákona, mohl bych být předvedený k podání vysvětlení.
Předjeli mě, zastavili a oba dva vystoupili.
„Občanský průkaz, prosím, a nedělejte s tím štráchy,“ vyzval mě znovu ten, co neřídil.
„Ale musíte mi přece říct, proč mě chcete legitimovat,“ ohradil jsem se, ale už začal raději štrachat v batohu. Zbytečně na sebe neupozorňovat.
„Dostali jsme hlášení…“ nedořekl. Z kapsy batohu mi vypadla rezervní peněženka, ve které jsem měl schované skoro všechny vybrané peníze, určitě aspoň devadesát tisíc.
Zpětně nevím, jak se to seběhlo, ale najednou jsem stál opřený o auto s pouty na rukou. Občanku si prolustrovali sami. Mé údaje nacvakali do té své mašinky v autě a pak se mě začali ptát.
„Jméno?“
„Karel H.“
„Bydliště?“
„Česká Lípa, Zhořelecká.“
„Pojedete s námi, potřebujeme si něco ověřit.“
„Ale já jsem na čundru. Chtěl jsem si vylézt na rozhlednu.“
Moc je to nezajímalo. Opatrně mě naložili do auta a svezli zpátky do Litoměřic. Hned mě vzali do kanceláře, otevřeli v počítači nějaký formulář a zapsali si informace, který už jsem jim jednou nadiktoval.
„Jste důvodně podezřelý z vykradení několika chat v okolí Litoměřic,“ oznámili mi konečně důvod, proč se mě tak neodkladně ujali.
Pohřešovanej teda nejsem, toho jsem se bál nejvíc. Noclehu ve vazbě ani moc ne. Už jako dítě jsem si chtěl zkusit pár dnů ve vězení. Nemůže bejt přece problém dokázat, že ty peníze jsou moje.
„Můžete mi vysvětlit, kde jste vzal tolik peněz?“ četl mi vyslýchající příslušník myšlenky.
„Vybral jsem si je v bance?“
„Ve které?“
„V Komerční.“
„V které konkrétně?“
„V Komerční bance, tak se přímo jmenuje ta banka. Jako je třeba Česká spořitelna, tak je taky Komerční banka.“
„Myslím v jakém městě.“
„Jako tak. No u nás, v České Lípě.“
„Vy nepracujete?“
„Teď zrovna ne. Jsem na takové dovolené. Na čundru.“
„A to s sebou obvykle vozíte na čundr tolik peněz?“ Ukázal na peněženku, která, naditá penězi, ležela mezi námi na stole.“
„Měl to být dlouhý čundr.“
„Může vám někdo dosvědčit, že jsou ty peníze vaše?“
To jsem teda fakt nevěděl. Škudlil jsem léta, aby to Tereza nevěděla.
„Osoba asi žádná ne. Šetřil jsem je tajně.“
„Jóóó, tak tajně,“ zasmál se bodře policajt.
„Když mě pustíte k počítači, ukážu vám své konto,“ napadla mě spásná myšlenka. „Mám internet banking.“
Podívali se na sebe a jeden mě pustil ke kompu. „Potřebuju peněženku, mám tam papírek s čísly.“
Byl jsem trochu zklamanej, tohle fakt nevypadá na nocleh za státní peníze. Ukázal jsem jim na účtu, jak jsem před čtrnácti dny postupně vybral skoro sto tisíc. Pak si jeden z nich došel někam zatelefonovat a během půl hodiny jsem byl opět volnej. Ani se mi, troubové, neomluvili.
Byl jsem línej jít přes celé město někam na stopa, tak jsem vylezl ten kousek na horní nádraží, dal si jedno pivko a rozhodl se, že se začnu zasejc vracet na Českolipsko. Počasí vypadalo stabilně, takže jsem si koupil lístek jen do Ploskovic. Přešel jsem pole, v klídku se navečeřel v hospodě nedaleko zámku. No, navečeřel. Dal jsem šílenou řezanku, kterou měli nařezanou už nejmíň tejden, dvě pivka a pak jsem vydumal, že bych se moh vyspat v zámeckým parku. Určitě je tam nějakej zapadlej koutek. Nechápu, že po pár pivech je ze mě takovej romantik.
Zastavila mě ale cedule, že po osmnácté hodině je vstup do parku zakázán. Tak jsem se ještě vrátil do hospody, přidal si dva kousky rozhodnut, že v parku přespím, i kdybych měl přelízt nějakej plot. Nutný to však nebylo, nikdo nezamkl, a tak jsem se proplížil podél zdi, rychle proběhl pod oblouky, kam určitě musely mířit nějaký kamery, tiše sešel schody a rozeběhl se do nejbližšího houští. Asi jsem byl trochu navátej, protože jsem málem spadl do jednoho z jezírek, ale největším šokem pro mě bylo, když jsem v tomhouští vyplašil páva. V první chvíli jsem si myslel, že je to snad prase. Naštěstí měl nahnáno víc než já, takže se za hroznýho řevu dal na ústup.
Našel jsem si místo, abych ráno dobře viděl na zámek a přitom nebylo moc vidět na mě. Rozbalil jsem karimatku a spacák. Zalez, pak zase vylez, zalez a vylez. Byl jsem chcát snad pětkrát, než jsem konečně usnul. Takovým blaženým spánkem. Byl to teda výživnej den. Spousta novejch poznatků, zkušenost s policajty, zjištění, že mě nikdo nenechal hledat, že mi nikdo nezablokoval účet, byť prázdnej. A teď dobrodružství s pávem na závěr. Těšil jsem se, až ráno otevřu oči a prvně budu čumět na zámek, kde se natáčela má oblíbená pohádka Princ a večernice. Do prdele, já mám fakt romantickou. Jenom to ne, nebo zase udělám nějakou píčovinu!
Dvacátý první díl je zde.
Dvacátý druhý díl je zde.
Dvacátý třetí díl je zde.
Dvacátý čtvrtý díl je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.