Karlovy mokré sny. Skončí v Kosmonosech nebo na Zvířeticích? Dostihne Věru a chce vůbec? Jak se mu šlo? Karlův nórdikvólking.
Stál jsem opřený o zeď a rukama jsem jí pomalu vyhrnoval tričko. Prsty jsem zajel pod kostice podprsenky a už, už se blížil po povrchu měkké tkáně k vystouplé bradavce.
Probudil jsem se s rukou ve slipech a s erekcí, jakou jsem neměl několik měsíců. Nade mnou stále svítily hvězdy a jinak nádherný ticho. Snažil jsem se znovu dávat dohromady právě prožitý sen a zároveň zjišťoval, jestli nemám ve spacáku mokro. Oddychl jsem si, o polucích jsem vždy jen četl, ale nikdy jsem pravděpodobně žádnou neměl. A taky jsem ji mít nechtěl. Určitě to byla Věra. Ta prsa jsem v posledních dnech několikrát zahlédl dost jasně. Možná to taky mohla být jedna z mých tet, jak jsem si je pamatoval zamlada, ale proč by se zrovna ony měly vyskytovat v mém snu?
Překulil jsem se na druhý bok, pocítil, jak mi zapraskaly klouby, a zkoušel znova usnout. Jenže v polospánku mi docházelo, co jsem provedl. Já jsem tu Věru nechal dojet na místo srazu a prostě se na ni vybodnul. Leží sama na Zvířeticích. Hlavně že jsem jí vyčítal, že je nespolehlivá, zapřísahal ji, ať už si ze mě nikdy nedělá srandu.
Ještě jednou jsem se překulil a pak se rychle oblík. Moh jsem spát tři čtyři hodiny. Víc asi ne, ale míň taky těžko. Z oblohy jsem fakt nic vyčíst nedokázal.
Došel jsem do Dražejova a studoval rozcestník. Nejjednodušší se mi zdálo dojít rychle lesem do Dubé a pak zkusit stopa. Sice jsem pochyboval, že by mě teď v noci někdo vzal, ale pěšky to mohlo být do Bakova dobrých padesát kilometrů. To bych nedal. Navíc v té tmě určitě budu bloudit.
Jenže tma dlouho nevydržela. Někde jsem blbě sešel a nakonec se objevil v Nedamově, když začalo svítat. Kurva, tak to už je aspoň pět hodin, zaklel jsem. Taky se mi na chodidle z tý rychlý chůze udělal puchejř, takže jsem začal trochu šetřit jednu nohu, aby mě pak rozbolela kyčel tý druhý. To už jsem neklel, ale nadával na to svoje pojebaný tělo, na stáří a podobný píčoviny. Horko těžko jsem se vyškrábal v Dubý k benzínce, tam shodil batoh a začal stopovat. Zdaleka jsem ale neměl takovou kliku, jako mívala Věra. Osobáky jezdily plný, náklaďáky zase po vyjetí kopce rychle zařadily vyšší stupeň a nechtělo se jim kvůli mně zase hned podřazovat a brzdit. Taky jsem zřejmě nevypadal nejlíp. Sám bych si takovou hrůzu do auta, obzvlášť takhle po ránu, nevzal.
Asi po hodině zoufalého mávání jsem to vzdal, nandal si batoh zase na záda a přes Vrchovany se vydal do Doks. Pěšky je to zkratka, ale zase po ní nejezdí tolik aut. Po levý ruce jsem měl Starý Bernštejn, na který jsem se ještě nikdy nepodíval, ale tentokrát to rozhodně nehrozilo. Neměl jsem čas a myslím, že ani síly ne. Klesl jsem tak hluboko, že jsem si ulomil větev a používal ji jako hůl. Já, kterej se vždy vysmíval manželce, když se šla projít s trekovejma hůlkama a hrála si na ten nórdikvólking. Vůbec mi lezly na nervy všichni ty hůlkaři.
Docházelo mi, že i kdybych se na Zvířetice nějak dostal, nechtěl bych, aby mě Věra takhle viděla. Z toho snu jsem byl hrozně nabušenej, cejtil jsem se jako samec, představoval jsem si, že to na ni vybalím na rovinu. Že už mě nebavěj ty prázdný kecy o sexu. Že já bych ho prostě chtěl. Anebo bych se vykašlal na nějaký poudačky a rovnou to na ni zkusil. Teď to ale vypadalo, že se nějak dostanu dolů pod hrad a budu na ni řvát, ať si pro mě přijde, že já se nahoru po svých nedostanu. Přesto jsem to nevzdával, měl jsem nějaký cíl. Vždyť co, teď bych se probral na Nedvězí, kochal se ňákým srncem, co si vylez na kraj lesa na pastvu. Po chvíli by mě to přestalo bavit a začal bych řešit, kam teda dál půjdu. Takhle to aspoň vím.
Jak dlouho tam může ta Věra čekat? A co když tam vůbec nedojela? Co když jí ve škole došlo, jakej jsem. Starej, protivnej, ženatej, nadrženej. Jo, byl jsem nejnadrženější za celou cestu. Kolikátej den už jsem pryč? Desátej nebo jedenáctej. Kdy jsem měl naposled něco podobnýho sexu? No, málem dnes v noci. Zasmál jsem se nahlas a zaslechl jsem auto. Poctivej starej žigul a v něm snad ještě jeho první majitel. Rychle jsem vytasil palec a natáhl ruku skoro až do půlky vozovky. Když vyhodil levej blinkr, zoufale jsem zase ruku spustil. On ale přece jen zastavil.
„Dobrý den…kamkoliv,“ odpověděl jsem na otázku, kterou ani nestihl oslovit.
„Jedu jen do Doks, do optiky,“ řekl skoro omluvně. „A co vy, snažíte se rozchodit kocovinu?“
„Proboha, já nepil, ani si nepamatuju.“
„Hrozně jste se po té silnici motal. Chvíli jsem se bál, že se na ni ani oba nevejdeme.“
„Už jdu někdy od tří ráno, jsem unavenej, ale potřebuju se co nejdřív dostat do Bakova.“
„Pěšky?“
„Jakkoliv.“
Hodil mě na nádraží a já měl zase jednou kliku. Vlak jel za deset minut. Jen ten čas mě děsil. Bylo po devátý hodině. V Bakově budu těsně před desátou.
Celou cestu jsem nervózně koukal z okna. Představoval jsem si, že splním svůj slib a ukážu jí co nejvíc hradů na Českolipsku. Stačí jen si vybrat. Pohled na Bezděz mi skoro nahnal slzy do očí. Ty vole, já za těch tak vyměk. Před pár hodinama jsem si představoval, jak dalších několik dnů budu chodit sám, co nejdál od lidí, nejlépe vůbec nevylezu z prostoru, teď jsem natěšenej a hlavně nadrženej jak na první rande.
Konečně jsme zastavili u té stěny z pískovce nebo co to je a já vyskočil na perón. Podlomila se mi noha a já byl rád, že jsem nespad pod vlak. Výpravčí ke mně rychle přiběh a hned se ptal, jestli nepotřebuju sehnat sanitku. Do řiti, do řiti.
„Jo, a ať mě hodí rovnou do Kosmonos,“ zamumlal jsem si pro sebe.
„Co jste říkal, pane? Potřebujete pomoc?“
„Ne, jsem úplně v pořádku, jen se mi podlomily nohy.“
Nejspíš si taky pomyslel, že jsem se už někde po ránu stihl ožrat. Přestal si mě všímat a vrátil se do nádražní budovy.
Přidržuje se plotu, malými krůčky jsem se sunul vsí k podchodu, od kterýho se musí vystoupat ke zřícenině. Úplně jsem si ty klouby rychlou chůzí odrovnal. Aspoň ten puchejř že prasknul sám. Za posledním barákem jsem se ohlídl a urval si novou hůl. Když tak ji těsně před vrcholem zahodím.
Konečně jsem byl pod můstkem. Stačilo se k němu vydrápat, přejít ho a budu vědět, jestli celá ta dnešní cesta byla úplně na hovno.
Sedmnáctý díl je zde.
Osmnáctý díl je zde.
Devatenáctý díl je zde.
Dvacátý díle je zde.
Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.