Takže: celou tuhle "akci" jsem plánovala už asi sedm let. Začalo to tím, že jsem na internetu narazila na blog, který byl právě o tomto exchange programu. Strašně jsem se hned vším nadchla a celý svůj “malý plán" jsem chtěla uskutečnit co nejdřív. Časem se z toho stal jeden z mých životních snů, který jsem si opravdu chtěla splnit. Rozhodovala jsem se, jestli do toho jít už hned nějak po základce, z čehož pak nakonec sešlo.
Ono je to totiž opravdu celkem velký rozhodnutí - na rok opustit svůj dosavadní život. Člověk pořád uvažuje nad tím, jestli to vůbec zvládne, jestli na to vůbec má, jak zareaguje na změnu prostředí, jak se bude cítit tak daleko od svých blízkých... Je v tom ale mnohem víc. Celé je to jedno velké dobrodružství. Nevíte, co vás čeká a do čeho právě jdete.
Za tímto rokem existuje mnoho a mnoho otazníků, ale je těžké hledat nějaké odpovědi, dokud si tohle každý neprožije sám... Hlavně ale musíte vědět, že to opravdu chcete.
A JAK TEDA ZAČÍT?
Prvním krokem bylo najít si dobrou agenturu. Já už delší dobu byla rozhodnutá pro CIEE, což je americká agentura, v Česku se ale musíte obrátit na Student Agency. Druhým krokem bylo to, že jsem si musela s danou agenturou sjednat osobní pohovor.
Schůzka se uskutečnila 16. 11. 2012 a trvala asi tři hodiny. Je neskutečné, že za pár dnů to už bude rok! V úvodu nám byly sděleny základní informace o celém programu. Potom jsem musela udělat SLEP test, který je povinný pro přijetí do programu a musíte ho splnit na nějaký určitý počet bodů, už se napamatuji, kolik to bylo. Obtížnost testu se s každým úkolem stupňovala, ale i tak jsem ho nakonec udělala, a tak přišla druhá část - krátký rozhovor v angličtině, který mi nedělal problém, a slečna v agentuře mi řekla, že reaguji a mluvím perfektně. Také řekla, že mi hned pošle e-mail, kde mi pošle přihlášku a přihlašovací údaje do online přihlášky, která se jmenuje Atlas. Takže jsem mohla začít vyplňovat přihlášku pro americkou organizaci. Přihláška ale není vůbec krátká, skládá se ze dvou částí - papírová verze a internetová verze. Také zahrnuje různá potvrzení od školy, učitelů, doktora a musí obsahovat můj anglický dopis rodině a dopis rodině napsaný mými rodiči. Také zde musely být uvedeny moje zájmy, návyky a prostě základní údaje včetně několika fotek. Na těch základních údajích hodně záleží, protože hlavně podle toho si vás rodina vybere. A na rodině, myslím si, záleží ze všeho úplně nejvíc. Hlavně vyplňování přihlášky nenechávejte na poslední chvíli a všechno, co do ní napíšete, si pořádně rozmyslete.
Jinak v USA vás můžou umístit kamkoliv. Za příplatek jsem si mohla vybrat nějaký region, ale celé jsem to raději ponechala náhodě.
HOST FAMILY
Neboli hostitelská rodina, u které strávíte celý rok. Toho jsem se bála ze všeho nejvíc. Myslím si, že právě host family rozhodne o tom, jaký váš rok bude. A nebo taky nebude. Slečna v agentuře mi řekla, že umístění obdržím asi tak kolem dubna/května anebo také později, ale že dříve ho určitě očekávat nemám, že to bych musela mít hodně velké štěstí a ať se také připravím spíše na to, že pojedu do nějakého státu ve střední části USA, že být na pobřeží se také nestává moc často. Představa, že budu muset minimálně půl roku čekat na to, kam vlastně vůbec pojedu a ke komu, se mi ani trošku nelíbila, ale i přesto mi nezbývalo nic jiného, než jen čekat a čekat a přemýšlet kam asi tak pojedu.
Bylo 31. 1. 2013, když mi přišel placement mail, což je e-mail, ve kterém vám přijdou veškeré údaje o vaší budoucí rodině, škole, místě, kde budete žít… Pamatuji si, že když jsem to viděla, nehorázně jsem začala vyšilovat a nemohla jsem tomu uvěřit, že je konec ledna a já už mám umístění. Vždyť tohle všechno mělo přijít až za několik měsíců. V rychlosti jsem si pročetla celý profil mé host family a povím vám, že jsem v jednu chvíli dokonce i litovala, že jsem vůbec do něčeho takového šla. V druhé chvíli mě popadl hysterický pláč. Totiž, v přihlášce jsem uvedla že nemám ráda kočky, ráda bych se dostala do rodiny s malými dětmi, a že miluji velká města. No, skončila jsem v rodině, co má kočku, nemá děti a jejich velká záliba je chození po lesích. V tu chvíli jsem byla pevně rozhodnutá, že nikam nepojedu. Pak jsem se uklidnila a v klidu jsem si to prošla podruhé a došla k závěru, že to není až zas taková tragédie, jak se na první pohled zdálo. Dokonce jsem se dostala i do státu na pobřeží, do Georgie a dostala jsem se do velké, nové a pěkné americké high school. Tím bych jen chtěla říct, že nečekejte, že všechno půjde přesně tak, jak jste si to vysnili a že si vás vybere někdo, kdo má úplně stejné zájmy jako vy. To vůbec ne, může si vás vybrat kdokoliv z odkudkoliv, takže pořád musíte doufat v nejlepší, ale i počítat s tím nejhorším. Pak už stačilo jen napsat rodině e-mail, ve kterém jsem jim poděkovala, že si mě vybrali a že už se těším, až přijedu. V tu chvíli jsem dost lhala, protože jsem se víc netěšila, než těšila, ale co už. Asi do hodiny jsem měla dvoustránkovou odpověď, že už se na mě hrozně těší, odpočítávají dny do mého příjezdu a že to bude pro mě nezapomenutelný rok plný dobrodružství, cestování, a že mi chtějí ukázat co nejvíc věcí v USA. Tohle už znělo mnohem přijatelněji, a tak jsem se docela začala i těšit.
PŘEDODLETOVÁ SCHŮZKA
Někdy v květnu mi přišla pozvánka na předodletovou schůzku, které se musel každý budoucí exchange student zúčastnit. Řeknou vám tu jen pravidla, která byste měli dodržovat během pobytu v USA, jinak byste mohli taky rychle letět zpátky a ještě ke všemu bez nároku na vrácení peněz. Taky s vámi rozeberou, jak vyplnit nějaké nutné papíry ještě v ČR a pak v USA (což mi připomíná fakt, že jsem ty svoje ještě nebyla schopná vyplnit), potom vám dají předběžný plán letu a nabídky na letenky. Taky dostanete blok a propisku, abyste si mohli všechny tyhle nesmysly zaznamenat.
AMERICKÁ AMBASÁDA
Protože bez víza se do USA nedostanete, před odjezdem si ho samozřejmě musíte zařídit. Zase bych to nenechávala na poslední chvíli, protože tam mají pořád docela narváno a pak by mohl být dost problém se tam vůbec dostat. Respektive byste to nemuseli stíhat. Protože já mám ale vždycky na všechno dost času, tak jsem se objednala asi 2 týdny před odletem. Budete žádat o vízum, které můžete získat jen jednou v životě, a to právě na tenhle exchange program. Na den, kdy tam půjdete, si vyhraďte dost času, protože zaměstnanci americké ambasády mají snad ještě víc času než já, a že já ho mám opravdu dost. Při vstupu vám nejdříve seberou všechnu elektroniku a dostanete visačku. Prostě taková kontrola jako na letišti. Pak zaplatíte asi 150 dolarů a nakonec budete asi přes dvě hodiny čekat, než si vás konečně zavolají k přepážce. Tam se vás pak zeptají na pár otázek, jako kam jedete, proč tam jedete, kdo vám to platí a tak. Vezmou vám otisky prstů a když budete mít štěstí, tak vám to vízum dají. Ne, myslím, že se to asi moc nestává, aby ho někomu nedali. Takže pak si od vás vezmou jen pas a obálku s tím, že vám ho i s vízem za několik dnů pošlou kurýrem. Mně vízum přišlo do 3 dnů.
PŘED ODLETEM
Než jsem vlastně vůbec odletěla, střídaly se mi neustále pocity. Jeden den jsem chtěla jet a těšila jsem se. Další den vůbec. Čím víc se to blížilo, tím víc jsem si kladla otázky, jako co to vlastně dělám a jestli to vůbec chci. Taky jsem měla velkej problém s balením. Absolutně jsem se nemohla sbalit. Sbalit si jen 23 kg věcí na rok je prostě problém. Vždycky jsem dala věci do kufru a zase vyndala. Zase dala zpátky a zase vyndala. Teď už vím, že bych si nějaké věci vůbec nebrala a opravdu bych letěla jen s nejnutnějšíma věcma, protože jsem si tu stejně nakoupila plno věcí, určitě ještě nakoupím a vlastně vůbec netuším, jak to všechno povezu domů. Taky jsem se musela se všema rozloučit, to bylo asi to nejhorší.
ODLET – 6. 8. 2013
Vůbec jsem nespala, celá nervní jsem se dobalovala a bojovala s kufrem. Nakonec jsem stejně na letiště odjížděla s nadváhou 24,2 kg a věřila, že to projde. Přiručák vážil asi 3x tolik, co měl a já se modlila, aby to nikde nikdo nechtěl kontrolovat. Kabelku jsem měla přecpanou vším možným. V tu chvíli mi to bylo ale úplně jedno, protože to, že jsem to vůbec dokázala takhle nějak sbalit, znamenalo, že asi nejspíš odletím. Po příjezdu na letiště jsem si odbavila kufr, vyzvedla letenky a odpočítávala poslední minuty. Bylo to tady. Rozloučila jsem se s rodiči a šla jsem si konečně po sedmi letech splnit svůj sen.
