Snad každý se občas vrací do času svého mládí a na místa s touto dobou spojená. Tato místa jsou pro dotyčného jedinečné zážitky a událostmi, které tam zažil. Pro mne je takovým místem sídliště Holý vrch.
Od roku 1974 jsem zde byl doma. Na první výlety kočárkem si už nepamatuji, ale na cesty do jeslí a později do školky už nějaké drobné vzpomínky mám. Především jsem tam nechtěl chodit, ale jezdit na tříkolce. Když jsem později dostal zeleného šlapacího Moskviče, staly se tyto ranní cesty dokonce velkou zábavou. A pak už přišel začátek školní docházky a mých osm let kde jinde než na ZŠ Jižní. A přestože jsem se po svatbě z „Holáku“ odstěhoval, vrátil jsem se na základní školu a dnes i mateřskou školu jako učitel. Třetím rokem řediteluji, deset let jsem byl zástupcem paní ředitelky a už celkem osmnáctým rokem zde i s mou manželkou učíme. Také děti s námi každý den vyrážejí na Jižní. Tedy ne všechny. Nejstarší dcera Majda z jihu zamířila na sever a je druhým rokem na gymnáziu. Mladší dcera Anežka prochází radostmi druhého stupně a nejmladší Vojtíšek je maximálně spokojený v naší mateřince.
Ale zpět ke vzpomínkám. Sídliště Holý vrch bylo v letech osmdesátých plné dětí. Jen v „mém“ paneláku jsem bydlel s deseti spolužáky ze třídy. A další byli v nejbližším okolí a v Dolní Libchavě.
Široká prostranství mezi paneláky, množství zeleně, kde jsme snad denně hráli fotbal, dětské hřiště s velkým pískovištěm i dlouhé chodníky bez bezprostřední blízkosti silnice, kde se tak skvěle jezdilo na kolech, člověk ocení až v dospělosti. Mít možnost „vypustit“ děti před dům do prostoru, kde po třech krocích od vchodu není silnice nebo parkoviště je skvělá.
Vlastně se toho moc nezměnilo, i dnes tu můžou děti jezdit na kolech, hrát fotbal, řádit na hrádku, házet na koš i plácat bábovičky. Jen těch hrajících si dětí je na sídlišti bohužel o dost méně než tehdy.
Při svém vzpomínání nesmím zapomenout na další mimořádná místa, která jsme jako děti milovali. Tak především to byly tři kopce. Ten první na sídlišti nedaleko pískoviště, druhý hned za základní školou a třetí přímo na Holém vrchu. Tato tři místa dokazovala, jak je na tom kdo se svými sáňkařskými a lyžařskými dovednostmi. Samozřejmě sjet „Holák“ mezi stromy byla tehdy ta největší frajeřina. Dalším místem zimních radovánek byla v zimě zmrzlá část u železniční trati na Děčín – pro nás bažiny. A poslední lokací byl „bazén“ uprostřed sídliště, v němž se tyčil obrovský a větrem poháněný model snad sluneční soustavy. Tady jsme se v horkých letních dnech snažili „plavat“. Při cestě ze školy to bylo místo nutných zastávek. K malé radosti našich milých rodičů jsme domů přicházeli poněkud zmáchaní a několika z nás se podařilo vlastní šikovností utopit i školní tašku.
Školní lavice krom školních povinností byla a jsou místem čilého obchodního ruchu. Touha něco sbírat, mít toho hodně, celé série, je přítomna i dnes. Za nás to byla céčka, angličáky, samolepky nebo známky a u mne ještě obrázky Vinnetoua (ty mi byly dokonce nabízeny spolužákem za opsání písemky). Dnes to jsou Šmoulové, kartičky, postavičky, náušnice, laky na nehty a ti starší sbírají snad i mobily, PC hry a přátele na facebooku. Ano, i počet přátel může být tématem sběru, chlubení a obdivu. „A pane řediteli, kolik máte přátel na fejsu?“ „Nevím, asi sto.“ „Jenom? Já přes pět set. To znáte tak málo lidí, nebo vaši kamarádi neumějí s internetem?“
Když přišel spolužák tehdy v letech osmdesátých s trikem Sandokana, byl za hvězdu. A to nebylo nic proti tomu, když přišel jiný a měl tričko z NSR s Vinnetouem a Taschunkou. Co já mu všechno za to triko nabízel! A nic. Dnes už mám triko s Tygrem z Mompracemu i apačským náčelníkem, ale už to prostě není ono. Když jsme my šli cvičit na hodiny tělesné výchovy, byl naší výhrou jednotný outfit – bílé tílko, červené trenýrky. Na nohou cvičky a hurá na šplhadla a hrazdu. Teda skoro všichni. Já jsem toto náčiní neměl rád a nutno říci, že ono mne také nemuselo. U těch maličkých to dnes snad ještě není tak horké, ale na druhém stupni děti stíhají sledovat tolik módních trendů a značek, že toho lze někdy i využít při hodinách cizích jazyků. Rozhodně je pro ně náročnější se v tom všem zorientovat. Následně pak trpí rodič u placení nových částí oblékání, neb ty předešlé už jsou prostě totálně „out“.
Od svého nástupu do školství na ZŠ Jižní mám už osmnáctým rokem možnost být účasten jako učitel i ředitel v mnoha ohledech krásného, ale i náročného procesu školního vzdělávání, kterým prochází každé dítě. A skrze naše spojení s MŠ už od mateřinky. Za tu dobu je to už hezká řádka dětí, kterým jsem, snad v dobrém, zasáhl do života a oni zase do mého.
Povolání pedagoga na základní škole má tu nevýhodu, že u většiny ze svých žáků nemá učitel zpětnou vazbu o tom, jak v životě uspěli. Letos v srpnu mne pozvala na setkání má úplně první třída. Měl jsem, a mám, z toho setkání velkou radost. Bylo milé slyšet jejich vzpomínky a vyjádření sympatií, ale především bylo poučné slyšet o tom, jak dnes žijí, o co se snaží, s čím se potýkají i z čeho mají radost. Vytvořilo mi to nový rozměr o každém z nich.
Pedagogické působení v mateřince a na základní škole, tedy většinou na prvním stupni, přináší mimo jiné i velkou a okamžitou odměnu pro učitele. Právě ti nejmenší, nesvázaní ostychem, vyznávají té své paní učitelce lásku a svěřují svá trápení i radosti s naprostou důvěrou a někteří se nebojí to říci svému řediteli. To je naprosto úžasné, ale i zavazující. Stejně jako letos po prázdninách, když mnozí i starší žáci přišli říct, jak se do školy moc těšili. A jakmile jsem se v novém školním roce potkal s druháky, okamžitě na mne naskákali s výkřiky, jak strašně se těší na společné florbalové tréninky a až k nim přijdu suplovat. Absolutní povzbuzení. A když potom jedu autem domů a cestou si mávneme s žáky, jdoucími ze školy domů nebo s těmi bývalými (nejvíc se hlásí a mávají ti, co na škole patřili do čertovy zahrádky), kteří už navštěvují jiná vzdělávací zařízení (ti někdy dorazí i na kafe a „dát řeč“) – je to dobrý pocit. A že se někdy nedaří, že přicházejí obtíže, nedorozumění? To přece k životu patří. Je a bude mojí snahou řešit všechny takové situace s pochopením, v klidu a s nadhledem.
Každé dítě, které přichází do školky a později do školy, je jedinečné a přichází se svým příběhem, svým rodinným zázemím a svým pohledem na svět. Škola do tohoto jeho světa vstupuje a zákonitě ho začne spoluutvářet. Cílem tohoto propojení rodiny a školy je jeden cíl – vše dobré pro „společné“ dítě. Ten se daří naplňovat tehdy, je-li snaha o jeho dosažení provázená vzájemnou úctou a pochopením. Jsem přesvědčen o tom, že tak se má řešit každé nedorozumění a každý problém.
S ohledem na to, že jsem se sídlištěm Holý vrch a školou Jižní spojen mnoho let, uvědomuji si, co všechno by bylo třeba zlepšit. Od většího počtu laviček, opravu silnic, většího množství parkovacích míst až po zajištění prostoru sídliště jako klidného a bezpečného místa. Jen ve spolupráci se zřizovatelem lze dojít k cílům, jako je výměna oken školní budovy, případné zateplení a především obnova školního hřiště, které by se mohlo stát v budoucnu centrem sportovního a snad i kulturního dění v naší „Podholákovské“ lokalitě.
I přes všechny tyto budoucí výzvy jsem přesvědčen, že Pod Holým vrchem je skvělá adresa i místo pro dětství a předškolní a školní léta.