M. Panáček: Česká Lípa – hezké a bezpečné místo pro žití?

Milí čtenáři, vůbec nezastírám, že následující text je předvolební spot, který má dát vědět o tom, co si myslím, co by mohlo být jinak a co bych s tím udělal já. Zkoušet se zapojit do politiky je věc ošemetná, ovšem když se chci na něčem aktivně podílet, nezbývá než to zkusit a přijmout tu odpovědnost.

Mnozí vykřikují předvolební hesla, hledají atraktivní témata, najednou vytvářejí nebývalou aktivitu kolem hloupostí, i když předchozí roky nic nedělali, přestože mohli a měli.
A přitom stačí se jenom rozhlížet, vnímat, naslouchat a snažit se pomoct ve společném žití. Bohužel dnes musíme vynakládat velkou část naší energie na odstranění nesmyslných překážek normálního běhu věcí, napravení nefunkčnosti a racionalizaci děje, když se snažíme splnit byť jen základní věci. Funkčnost a bezpečnost je to, co by asi všechny potěšilo. A k tomu ještě odpovědnost a cíl, kterého bychom se měli snažit dosáhnout.

Přijde mi bezvadné, když je veřejný prostor vlídný pro všechny a vybízí k setrvání. Když si rádi sednete, pobudete, děti si mají kde hrát, rodiče klábosit, něco se tam dá předvádět nebo i nabízet. To vytváří příjemné místo pro žití. A může jím být historický střed města, prostory sídlišť nebo i městský stadion. No jo, ale to by o ně musel mít někdo zájem. Někdo, kdo tam chodí a vnímá prostor, užívá ho. Jak je možné, že jeden z nejcennějších prostorů v centru, Škroupovo náměstí a přilehlé ulice, dnes vypadají jako záplatované nevzhledné parkoviště, které se více a více devastuje? Už dávno tady měl být úžasný multifunkční osvěžující prostor. Místo, které překypuje symbolismem, když z něj po pěti stech letech zmizel hlavní městský farní kostel (no jo? neschází nám tady vlastně někde?), je skvělým pandánem k vedlejšímu velkému náměstí, které bylo vždy určeno k obchodování a rušnému pohybu. Dům dětí Libertin sídlící v bývalé farní škole je tím nejlepším vodítkem, co vše se tu může odehrávat. Ale to by tomu musel někdo odpovědný rozumět, vnímat to a chtít.

Śkroupovo náměstí

Z trochu odlišného, ovšem opět asi něco ukazujícího, soudku je situace na městském stadiónu. Rádi vedeme naše děti ke sportování, rádi se při tom setkáváme se známými a kamarády. A stále musíme trnout, jestli nás, nebo naše děti, někdo nepřejede nebo nesrazí, když se silnicí od Crystalu, kde neexistuje chodník, mezi sebou prodírají pěší, rodiče s kočárky, cyklisti i automobilisté. Vrcholem je potom dětské hřiště bezprostředně vedle této silnice! To nikomu odpovědnému nedošlo, že je potřeba tuto situaci už dávno řešit? Že by bylo rozumné se zamyslet, jestli by nemohli automobilisté jezdit na stadion třeba úplně z druhé strany, parkovat na jeho okraji a udělat pár kroků pěšky? Ale to je asi marginálie, která trápí jen některé z nás. Nebo ne, nebo jsme se jen tak trochu smířili se šlendriánem, který nikdo neřeší, a myslíme si, že ho nezměníme?

u stadionu

To jsou jen dva příklady věcí, s kterými já se stále smířit nechci. Takže to zkusím, vzít tu odpovědnost, ukázat na ně a pokusit se s nimi něco udělat. Udělejte to taky.