L. Záruba: Nadpřirozené síly v centrále OSSZ v České Lípě...

... aneb pomáhají duchové občanské společnosti? Nebo mají smysl pro ironický paradox?

Vážení čtenáři těchto řádků,
zde popsané události se skutečně staly během ledna až března 2016... prosím o nadhled a trpělivost.

V uvedené době jsem vícekrát navštěvoval centrálu OSSZ v České Lípě. Českolipané to místo dosti dobře znají, vyřizuje se tam spousta záležitostí pracovních, důchodových i zdravotních. Prostory jsou poměrně moderně zařízeny, sedačky, zvací systém atd. Čeho si však člověk po chvíli všimne, nikde nejsou věšáky pro odložení, či šatna. No dobře, řeknete si... jdu přece do kanceláře, tam si odložím. Čeká vás ale překvapení... v kanceláři č. 108, ale i v jiné, kterou jsem navštěvoval (v 1. patře), není věšák, není židle na odložení... Máme zimní období... je tedy překvapující konstatování, že v bundě, kabátě, šále, kulichu atd. atd. se věci zařizují poněkud neprakticky? To je řečeno slušně. Úřednice sdělují... máme tady prostě málo místa. To je pravda, místa tam mnoho není, v čísle 108.

Celá tahle věc se mi nelíbila... safra, venku v hale zvací systém, mačkáte všelijaká tlačítka, hraní si na hogo fogo... a pak tohle. Jako v totalitě... v kabátě u přepážky. Po několika dnech jsem o věci hovořil s ing. Danou Pospíšilovou, ředitelkou OSSZ. Korektně, avšak bez obalu, jsem jí sdělil, že taková situace je prostě tristní. 

Mimochodem, stejné je to i na Finančním úřadě v České Lípě. Věšáky nejsou, ovšem tam bývají alespoň někde židle... Opět jsem měl telefonní rozhovor s paní ředitelkou Růžičkovou.
Celá věc měla zvláštní, naznačenou pointu. Moje poslední návštěva na OSSZ v kanceláři č. 108 se odehrála před několika dny. Vstupuji dovnitř... otevírám dveře... a před sebou vidím úřednici, mladou ženu, drží v ruce jakýsi plechový drobný hák. Právě totiž spadl ze dveří.
Projednávám své věci... a nedá mi to. Jak to máte s věšáky? Odpovídají, jsou tam dvě, s jakýmsi překvapením... Řešili jsme to nalepením háčku na dveře (zřejmě po intervenci paní ředitelky), ... a právě spadl, když jste vešel.

Dívám se na dveře, na jakýsi nalepený polštářek, na tom měl hák držet... Tohle má pomáhat lidem? Jednak je to řemeslně zpackané a jednak se to musí udělat úplně jinak. Ovšem tohle není věc obou zde přítomných žen. Řešili mou záležitost s přehledem, zařídil jsem vše. Profesionálně za jedna. Tohle je věc vedoucího úřadu... dbát, aby lidé měli odpovídající podmínky.
A nakonec, co brání ministryni sociálních věcí Marksové vydat odpovídající instrukci a za naše peníze? OSSZ jsou její podřízení. Co brání panu ministru financí udělat totéž?
Paní Marksová má jiné “starosti”, přemýšlí o regulacích ve vztazích vlastníků bytových jednotek. Pan Babiš zase řeší EET a Čapí hnízdo... určitý komfort občanů na FÚ ho asi neinteresuje. Ovšem daně vybírá docela rád.

A tak nám nenápadně, polehoučku, potichoučku ubývá svoboda... “Duchové” zařídili, že háčkové řešení se zhroutilo právě ve chvíli, kdy jsem vcházel... Paradox. Nastavení zrcadla, jak někdy uboze věci řešíme a jakou to má trvalost. Kdo to ale ví ? Kdo se stará? Mnoha lidem je to jedno...
Mimochodem, jsem majitelem malého zdravotnického zařízení. Provoz by mi úřady nepovolily, kdybych neměl prostory na odložení, věšák, základní věci. Další paradox... oni mohou, já nesmím.

Zpátky k “duchům”. Určitě se vám staly příhody typu: roky jste kamaráda neviděli, vzpomněli jste si na něj, mluvíte o něm a najednou zvoní, volá, je u dveří. Carl Gustav Jung, slavný psychiatr, nazval tyhle příhody synchronicita událostí. Strašně krásný pojem, ovšem nic nevysvětluje. To někdy bývá, v psychiatrii. Duchové a nadpřirozené síly nám občanskou společnost nevybudují,  to by byla úsměvná představa.
Ovšem někdy zažijete v životě příhody, které vám zvlášť ostře vyvstanou v mysli a donutí vás přemýšlet o fungování společnosti, o lidech, institucích atd. atd. To může být neveselé přemýšlení.
Ale dokud je ve společnosti to základní... svoboda..., pak to řešit jde. Těžká práce, asi na mnoho, mnoho let, ale lze to. Končím odvoláním na Milana Kunderu: Možná... ta nesnesitelná lehkost bytí... je právě svoboda společnosti a člověka... Další nechám na vás.

Děkuji za trpělivost.

Ladislav Záruba, Česká Lípa