Cizinci v České Lípě: fakta, právní normy, důsledky

Na setkáních s občany v rámci naší předvolební kampaně i při komunikaci s nimi na sociálních sítích se debata často stočí k tématu, které lidé v České Lípě vnímají jako nesmírně závažné, totiž k problematice zahraničních pracovníků v našem městě.

Česká ekonomika se v posledních letech veze na vlně mezinárodní prosperity, nezaměstnanost klesla natolik, že podle mnohých odborníků již dál klesat nemůže, neboť všichni vážní uchazeči o práci již nějakou mají, a řada firem rozšiřuje provozy a výrobu. Na českolipském pracovním trhu však poptávka u některých profesí výrazně převyšuje nabídku, což platí zejména pro výrobní závody, které mimo jiného čelí silné konkurenci mladoboleslavské Škodovky. Nabírají tedy pracovníky ze zahraničí a v našem městě se objevují lidé ze zemí, které považujeme spíše za exotické. Z okrajových sídlišť se do průmyslové zóny před směnami a po směnách přesouvají zástupy cizinců.

Pojďme si nejprve shrnout fakta. Podle údajů na webové stránce ministerstva vnitra žilo k 1. lednu 2018 v České Lípě 36 385 občanů ČR a 2233 cizinců, z toho 1018 s přechodným pobytem a 1215 s trvalým pobytem. To znamená, že podíl cizinců činí 5,8 % z celkového počtu obyvatel. (Stránky jiných státních institucí uvádějí mírně odlišný počet občanů, ale data ministerstva vnitra jsou přiměřeně aktuální a navíc se týkají i cizinců.) Z orientačních statistických údajů cizinecké policie k 31. červnu vyplývá, že pokud jde o národnostní složení, největší zastoupení mají Mongolové (1398, z toho 950 s přechodným pobytem a 448 s trvalým pobytem), Slováci (249/110/139), Ukrajinci (230/75/155) a Vietnamci (166/24/142) a první pětku uzavírají Bulhaři (137/80/57). Další národnosti mají méně než sto příslušníků.

Zákon o obcích (č. 128/2000 Sb.) se „občany jiné národnosti“ zabývá především ve dvou paragrafech. Paragraf 29 stanovuje mimo jiné pravidla pro uvádění cizojazyčného názvu obce, ulic a budov státních orgánů, jestliže se v obci v posledních dvou sčítáních lidu hlásilo k jiné národnosti alespoň deset procent občanů, a paragraf 117 stanoví, že obec, v jejímž územním obvodu žije podle posledního sčítání lidu alespoň deset procent občanů hlásících se k národnosti jiné než české, zřizuje výbor pro národnostní menšiny, pokud o to písemně požádá spolek zastupující zájmy národnostní menšiny.

Je zřejmé, že ani jedno z těchto ustanovení se České Lípy netýká, neboť počty příslušníků jednotlivých menšin ani zdaleka nedosahují příslušné hranice. Navíc zahraniční agenturní pracovníci nejsou většinou občany jiné národnosti, protože nemají české občanství a pobývají v naší republice na základě pracovního povolení.

Občany ČR se však mohou stát jejich děti, které se u nás narodí. Ty také chodí do českých škol a lze očekávat, že v budoucnu budou mít nezanedbatelný vliv na demografickou strukturu obyvatelstva. Otázkou také je, jak by se zachovali jejich rodiče, pokud by hospodářská recese přiměla společnosti sídlící v České Lípě k omezování výroby a snižování stavu zaměstnanců. V podobném případě bývají agenturní pracovníci propouštěni jako první. Přinejmenším část by jich zřejmě měla tendenci zůstat, a to minimálně kvůli vyšší životní úrovni.

Na tuto eventualitu by město mělo být připraveno. Lidé ze sídlišť, kde zahraniční zaměstnanci bydlí, si v rozhovorech s našimi kandidáty stěžují na nedostatečnou integraci těchto pracovníků. Jednou z příčin by mohla být přílišná koncentrace cizinců na jednom místě, vedoucí k jejich úplné izolaci od většinového obyvatelstva. Mnozí se úplně obejdou bez znalosti českého jazyka a vystačí si se zvyky ze své domoviny.

Můžeme očekávat, že se tato skutečnost do října stane předmětem veřejné diskuse. Heslo „Nechceme Mongoly v České Lípě“ by jistě upoutalo jistou vrstvu voličů. Místo Mongolů lze pochopitelně doplnit i nějakou jinou národnost. Mají však lidé, kteří s tímto sloganem případně vytáhnou do boje, reálnou šanci naplnit jej svou činností v zastupitelstvu? Samozřejmě nemají, protože podobné záležitosti nelze upravovat místními nařízeními a ani celostátně platná legislativa, pragmaticky nahlíženo, se nijak podstatně nezmění, dokud budou zahraniční pracovníky do svých továren potřebovat rozhodující postavy politické scény.

Firmy slibují stovky nových pracovních míst, což je vzhledem ke stávající situaci na pracovním trhu důvod k radosti především pro jejich akcionáře a už méně pro obce, ve kterých působí. Pryč je doba, kdy bylo na místě přijímat s povděkem každou investici nadnárodní společnosti. Přišel čas uvažovat realisticky a bez zbytečného rozdmýchávání vášní pojmenovávat problémy. V České Lípě dnes máme stovky lidí, kteří s městem nežijí a mnohdy o to ani nestojí. Ty je v rámci možností během jejich pobytu třeba integrovat a například pro ně organizovat jazykové kurzy. Domníváme se také, že by bylo vhodné vytvořit pracovní skupinu, která by se mohla podobat výboru zmíněnému v zákoně o obcích. Přinejmenším by tak došlo k zahájení dialogu s lidmi, kteří žijí vedle nás, ale prakticky nic o nich nevíme. Tuto činnost by mohli finančně podpořit přímo jejich zaměstnavatelé, které je třeba přimět ke společensky zodpovědnému chování, o jakém se sami zmiňují ve svých korporátních dokumentech, v kodexech firemních kultur a dalších směrnicích.

Tím nemáme na mysli vyvíjení jakéhokoli nátlaku, jen jednání na skutečně partnerské úrovni. Každý rozumně uvažující člověk nepochybně uznává, že byznys je byznys, ale na druhou stranu je třeba vidět, že Česká Lípa má jistou infrastrukturní kapacitu a každé její rozšíření s sebou nese jisté komplikace a také náklady, které někdo musí uhradit. Zabývejme se situací s chladnou hlavou a včas, než půjde opravdu do tuhého.

Bc. Michal Prokop,
soudní tlumočník a překladatel, kandidát Živé Lípy