Karel H. - Volební speciál 3

Večer jsem si ustlal pod mostem u trati na Dobranov. Bezdomovci to tady měli z léta ještě dobře zařízený, ale teď už na ně byla zima. Nějak jsem to nakonec odvolil. Přiznávám se, že pár křížků jsem dal i sobě, ale jinak jsem se snažil chovat městotvorně a zatrhl snad padesát lidí.

Naštěstí si toho ve volební místnosti včas všimli a nějaký studentík mě upozornil, že s takovým počtem křížků bude můj hlas neplatný.

„Cože, já nemůžu dát důvěru, kolika lidem chci?“

„Vy jste vtipný, většina voličů si stěžuje, že najít mezi těma skoro třema stovkama kandidátů deset, který nekradou anebo nejsou úplně mimo, je nadlidský výkon, a vy jste zakřížkoval pětkrát tolik,“ bavil se na můj účet kluk, který sotva dorostl do voličského věku. „Musíte si vybrat pětadvacet!“

Po splnění občanské povinnosti, jsem si dal jedno na Střelnici, nakrmil kachny u Ploučnice a navečer si ustlal tady pod mostem. Ještě ale nezapadlo sluníčko a už na mě někdo volal: „Pane Karle, pane Karle, jste to vy?“

Nechápal jsem, kdo a proč mě hledá. Policajti by určitě nejednali takhle decentně a navíc tenhle byl sám. Trochu při těle, přesto skákal po pražcích jako kamzík.  

„Dobrý den, jsem Michael Polák z Českolipskýho deníku. Ještě s váma nikdo nemluvil?“

„Se mnou mluvilo lidí. Dneska třeba Skokan, taky Standa Holub, když po mně chtěl cigárko v parku.“

„Myslím z novinářů.“

„Proč by se mnou měli chtít mluvit novináři?“

„Jste faktickým vítězem voleb. Nejvíce preferenčních hlasů.“

„No, bodejť by ne, když si mě strany připsaly na většinu kandidátek.“

„To už nikoho nezajímá. Někdo je každý rok na jiné kandidátce a taky mu to nikdo nevyčítá. Určitě nejste sám, kdo dopředu nevěděl, že je kandidát.“

Najednou se rozhrnulo křoví a zpoza hromady matrací se vynořila obrovitá postava plná svalů. Nejprve jsem si myslel, že je to najatý zabiják, ale když se jeho tvář rozjasnila upřímným úsměvem, který dokážou vykouzlit snad jen politici, poznal jsem místostarostu Kočku, teda Kočandrleho.

Ani nepozdravil a rovnou šel k věci. „Jsem tady kvůli tý, povolební koalici…“

„Uf, takže letos vás lidi zvolili?“ chtěl se ujistit, že nejde o nějaký fake.“

„No, upřímně, o pár hlasů mi to uniklo. Oni ti kluci Víteček a Ševčík mají přece jen větší tah na bránu, než jsme si mysleli. Ale jsou mladí, potřebují se učit, už naznačili, že by pro tentokrát ještě dali přednost nějaké té práci ve výboru či komisi a svůj mandát podstoupili někomu dalšímu v pořadí.“

„A bude to stačit?“

„Je tam ještě pár vnitrostranických komplikací, ale Šmejda taky povídal, že jak jsme mu teď zateplili tu školu, že neví, jak by snášel tu klimatizaci v zasedačce na radnici.“

„A co byste po mně chtěl?“

Jiří Kočandrle se nadechl, ale než stačil svůj požadavek přednést, zastavil u nás vlak a vystoupilo z něj několik postav v oranžových šálách.

„S ním se nebavte, s ním se nebavte!“ křičelo na mě několik dam. „Volby jsme vyhráli zase my. ČSSD."

„Soudruhu?“ ozvalo se za mnou. „Chtěl bych ti připomenout, že jsi byl také našim kandidátem. Jmenuji se Oldřich Panc a tady se soudruhem Chotem si myslíme, že křeslo starosty by mělo patřit tobě a na tobě bude, s kým sestavíš koalici…“

„Copak, copak? Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem, teda co to melu? Chtěl jsem poznamenat, že z podstaty logiky věci by měl být konečně někdo reprezentující sdružení starostů skutečným starostou.“ Po Kočkovi dorazil i druhý místostarosta Vlček provádějící svou jazykovou ekvilibristiku. Pěkný zvěřinec a já se těšil, že si otevřu lahváče, dám dvě retka a za zvuku projíždějících vlaků se z té předvolební kocoviny vyspím.