Karel H. – Koalice

Moc jsem se na ty povolební tahanice necejtil, takže hned jak se ráno rozbřesklo, sbalil jsem si krosnu a vypadl. Dřív, než dorazil první koaliční partner. Dva tejdny jsem se toulal Jizerkama, spal u dobrých lidí i v lese, poslouchal konec jelení říje a snažil se nemyslet na to, jakou důvěru mi vobčani dali.

Čtrnáct dnů mi přišlo jako dostatečně dlouhá doba, aby se všichni dohodli i beze mě, a já se přišel zeptat, jestli pro mě nemají nějakou lehkou funkci, kvůli který bych nemusel opouštět svůj kočovnej život. Nevím, třeba předsedu kontrolního výboru. Nepovšimnut jsem se protáhl na radnici a nakoukl do otevřených dveří starostky. Myslel jsem si, že už tam dávno sedí Romana Žatecká, ale i zezadu jsem poznal, že to ona není.

V tu se ke mně otočila. Asi cítila můj pohled na své zadnici. „Sháníte někoho,“ trochu hraně se na mě usmála.

„Myslel jsem si, že už tady najdu novou starostku.“

„To bude nadlouho,“ pronesla mírně ironicky. „Nějak se jim nedaří vyřešit počet místostarostů. Padl i návrh, aby jich bylo osm.“

„Osm uvolněnejch? Jak by si rozdělili práci?“

„O práci se vůbec nebaví, zatím jen rozdělují posty.“

„Tak snad na mě nezapomněli, mám několik mandátů.“

„To se musíte zeptat jich.“

„A kde je najdu?“

„Zkuste buď obchodní dům, nebo sídlo ČSSD, střídají to.“

Na schodech jsem se srazil s místostarostou Kočandrlem.

„Tak, příteli,“ povídá mi. „Já to balím.“

„Teď mi říkala starostka, že je to předčasný. Že se ještě nikdo na ničem nedohodl. Možná to máte na doživotí.“

„Myslím, že to balím v TOPce.“

„Jako, že už nebudete předseda toho sdružení nebo co to tady máte?“

„Jako, že už nebudu vůbec v TOP 09.“

„No, jo, lidi vás nechtěj, co?“ začal jsem ho chlácholit. „Lidem se nezavděčíte. Podívejte se na mě, vůbec nikdo mě nezná a já jsem prorazil hned na několika kandidátkách. Vás zase znaj všichni a neprorazil jste ani na jedný.“

„Ale co to povídáte. Já přece neodcházím kvůli nějakým volbám, já odcházím kvůli Hudečkovi. Četl jste vůbec moje tiskový prohlášení?“

Hudeček, Hudeček? To je nějaký houslista, ne? Bál jsem se na Hudečka zeptat, abych nevypadal jako idiot, takže jsem mu jen popřál, aby tady na tý radnici nezůstal opravdu až do smrti, a šel jsem hledat nějakou koalici.

Nebylo to tak těžký. Zahlídl jsem tu paní z plakátu s Babišem, jak jde rázným krokem přes náměstí a míří do sídla okresního fotbalového svazu, myslivecký jednoty a městských lesů. Když bylo jasné, kam zašla, stoupl jsem si na protější roh s cigárkem. Dám jim chvíli na usazení a pak teprve vejdu.

Už jsem dokuřoval, když se ke mně přiblížila postava s mírně sklopenou hlavou a zarputilým výrazem.

„Ááá, pan Hudec! Taky jdete na schůzku?“ potěšilo mě, že nepřijdu sám.

„Ale ne, mě vůbec nezvou. V novinách píšou, že ČSSD jedná se všemi, ale mně ještě ani neřekli, že už jsou sečtený výsledky. Ale asi jim nechybím, chodí tam místo mě lidi, který sice nikdo nezvolil, ale o to víc jsou slyšet. Já jdu raději zkontrolovat park, jestli ještě nezačali kácet.“