Z deníčku babči Lipči (6)

Lidičky, nebojte, nezapomněla jsem na vás. Šestá kapitola z mého deníčku je zde. Podle zlých jazyků pěkná drbárna. Nepřejícní lidé jsou prostě všude. Závidí talent, tvůrčí schopnosti a můj stále početnější fanklub. Po dnešku zcela jistě posílí oba tábory. Nepřejícní závistivci i moji milovaní fanoušci. Těm druhým děkuji. Mají velice dobrý vkus. Jen tak dál!

Můj holoubek milovaný, světoznámý umělec Atila Vörös, mě moc potěšil. Navázal na tvorbu mistra Leonarda. Inspirován jeho Mončou Lízou, porodil nový umělecký skvost, portrét babči Lipči. Kde je kvalita, tam skromnost nepatří. Oprávněně! Leonardo má štěstí, že je po smrti. To by nepřekonal! Aj můj Bobík zíral. Prý mě mistr Atila musí znát, když je podoba tak moc věrná! Kdyby tak věděl… Atila to prostě měl v ruce. Lidičky, a co vy? Buďme upřímní. Osmý křížek mám v dohledu. Jsem stále čupr baba, že? Všechno je přírodní! Švagr Luďa hodnotil hlavně moje poprsí. Srovnával se starostkou. Bobík dal na první místo mě. Za odměnu ze mě vymámil lahváč. Manželských hrátek se těžko dočkám. Ty máme leda v televizi. A že bych mohla…

Apropó, post velekněžky jsem na svátek všech čarodějnic obhájila. Portrét od Atilouška byl hitem sletu. Z podepisování reprodukcí mě bolela ruka. Pan prezident Zeman má také nový portrét. Na známce. Vypadá jako Jura. Pěkně vylepšený. Jako po plastice. Třeba pije elixír mládí. Na ostatní pití má testovací přístroj za milión. Kdyby nechlastal, tak ušetříme. Možná mu alkohol dělá dobře na klouby. To prezident Putin žádný přístroj nemá. Nechlastá. Je prý abstinent. Jeden z mála v Rusku. Můj Bobík má také portrét na známce. Déle než Zeman. Kdo má zájem, může zakoupit na poště. Sešitek s deseti známkami se symbolem A. Je to prasátko Bobík ze Čtyřlístku. Máme ho s mým Bobíkem rádi. Hraje krásně na kytaru. To prasátko. Bobík mně na nervy. Občas.

Lidičky, doufám, že májové dny prožíváte v pohodě. Včetně prvomájového líbání. Bobík měl zdravotní problémy. Tři dny byl ve špitále. Přežil to ve zdraví. Sestřičky se mu líbily. Jinak byl ukázněný pacient. Málem nastydnul. Od okna děsně táhlo. Tři doktoři se vyjádřili, že zrušení nemocnice je možné. Zůstalo by pouze menší pracoviště akutní péče. Je to strašení nebo realita? Možná se dozorčí rada a zřizovatel pochlapí a hodí po nás perlou…

Marodná byla i sousedka Kapounová z pátého. Nachlazení z oteplení. To jsou věci. Její starej prý dělá do politiky. Doma bývá málo. Kdo ví, kde politikuje. Možná kope za jinou. Kapoun na víně je výborný. Podle starého francouzského receptu. Vnoučka Kapounové jsem se ptala na její zdraví. Podle Karlíka je babička pořád nachcípaná, ale ještě nechcípla. To se má. Naše paní praktická doktorka se také má. Poletí do Kanady. Její dcera tam pracuje na klinice. Taky je doktorka. Do Kanady je dlouhý let. Docela únavný. Švagr Luďa se vyjádřil, zda by to nebylo lepší autobusem. Šmankote! Bobík se zeptal, co udělá s Atlantikem. Luďa, že toho doktora nezná. Inteligent. Doporučila jsem, ať se uchází o profesuru na plzeňských právech. Tam by zabodoval. Jasně, až si udělá rozdílové zkoušky na zvláštní škole. Šance by mohla být také v tom profláklém Ústavu pro studium totalitních režimů. Někteří zaměstnanci ústavu pracují doma. Jsou na telefonu. Dávají rady. Jako Barkmanová ze druhého. Stará bréca. Hlas však jako křepelka, ale žádných pět peněz. Minuta volání takřka za stovku. Jsem mladá, jsem hravá, dělám to ráda…