Pamflet Zdeňka Stehlíka, aneb Spiknutí neinformovaných

Před komunálními volbami 2010 se v Novém Boru poprvé objevila brožura českolipského publicisty Zdeňka Stehlíka. Měla zapůsobit ve prospěch stran a hnutí, které slibovaly „odstranění památníku nacistů a esesáků na lesním hřbitově“ (moc jim to ale nevyšlo).

Kritici pamětní desky rozšiřovali brožuru zdarma, věnovali ji dokonce veřejným knihovnám. Po víc než dvou letech obtěžují veřejnost znova, když pamfletem argumentovali při projekci dokumentu Hra o kámen v České Lípě. Že je ale poválečný odsun/vyhnání významné téma dodnes, ukázala i prezidentská volební kampaň.

Co je obsahem a smyslem brožury?

Její autor ostře kritizuje publicisty, kteří se borským případem z června 1945 zabývali, předkládá vlastní nedoložené hypotézy a uráží názorové odpůrce výroky jako „mediální terorismus“, „pilný mystifikátor“, „hanebná a urážlivá morální sprostota“, „podlá insinuace“, „publicistické fauly“, „výmysly a bláboly“, „ubohost“, „úroveň pisálků bulvárních plátků“ apod.

Publikace má 65 stran. Titul Není to jenom boj o kámen aneb (Spiknutí /ne/informovaných) je zřejmá narážka na článek Jana Geberta Boj o kámen (Reflex 6/2010, viz internet). Stehlík popisuje údajné snahy našich médií o zkreslování poválečných dějin a svérázným způsobem rekapituluje historii vzniku pietního místa devíti postřílených německých civilistů na novoborském lesním hřbitově. Na dalších dvaceti stranách kritizuje můj popis událostí z června 1945 a opět předkládá vlastní verzi. Následuje kritika publicistů, kteří se o borském „sporu o kámen“ zmínili, a kapitoly Naši živí svědkové, Ohlasy na politické scéně atd. Publikaci za seznamem pramenů uzavírá dost opožděná odsuzující recenze mé novely vydané na podzim 2007. Na předsádce brožury jsem na fotografii jako reprezentant všeho popisovaného zla, proto si beru právo Stehlíkův pamflet zrecenzovat.

Šest příkladů pochybné argumentace Zdeňka Stehlíka

1) O Novoborském měsíčníku Stehlík na str. 13 tvrdí toto: „Řízená cenzura spolehlivě brání uveřejňování názorů a stanovisek oponentů... pomníku... až do roku 2008“. Ve skutečnosti jen 14. března 2006 protestovala MO KSČM, které odpověděl starosta Nastič osobním dopisem. (Stanovisko komunistů bylo pak zveřejněno v Novoborském měsíčníku, dále NM, 12/2008.) Další kritiku napsal Josef Doškář až po čtyřech letech od zveřejnění mého prvního článku a redakce ji obratem zařadila do NM 10/2008. Brožura neuvádí žádný příklad cenzury od září 2004 až do podzimu 2008 z prostého důvodu: nikdo jiný nesouhlasný příspěvek do měsíčníku neposlal.

2) Brožura na str. 12-13 odsuzuje Kulturní sdružení občanů německé národnosti za to, že v roce 2006 navrhlo na pamětní desku formulace „bylo... bezprávně zavražděno vojáky“ (tj. 8 civilistů) a „byl... zavražděn na neznámém místě“ (tj. primář Träger). „Pod tuto drzou a provokativní nestoudnost... se svorně podepsaly dámy předsedkyně a místopředsedkyně ZO KSONN!“ konstatuje Stehlík. Zřejmě si neuvědomil, že to je většinový názor místní organizace, která má několik desítek členů. Jsou mezi nimi pamětníci roku 1945, které nelze podezírat z podvratné propagandy, protože po válce mohli v ČSR zůstat. A pokud Stehlík ironicky dodává, že „usmíření musí předcházet pokání a odpuštění“ – nečekali byste spíš pokání samozvaných mstitelů, než pokání jejich mučených obětí nebo pozůstalých po nich?

3) V kapitole Dvě hlavní lži (str. 15-17) napadá Stehlík tvrzení, že poprava byla vykonána proti vůli národního výboru. Dokládá to zápisem schůze čsl. místního Národního výboru z 5. června 1945, který to ale naopak potvrzuje: „Předseda Taisler podal zprávu o schůzi ONV... události v sobotu… byly ostře kritizovány... Jednání některých důstojníků neodpovídá dnešní době. Vojsko... nemůže bez vědomí nár. výb. zakročovati, a nebo rozhodovati... Dále oznámil..., že rozsudek na náměstí byl proveden... bez slyšení nár. výboru. Ruský velitel... neuznal veřejné trýznění německých provinilců na náměstí za správné... Zpráva byla vzata na vědomí se souhlasem všech přítomných.“ Pokud vezmeme v úvahu taky konstatování kronikáře, že „podle svědectví bývalých členů národního výboru byl během popravy držen městský orgán pod dohledem vojenských stráží v izolaci v budově radnice“, je nesouhlas členů místního, ale dokonce i okresního národního výboru s akcí armády jednoznačný!

4) Na str. 17-21 Stehlík zpochybňuje smrt borského primáře během transportu na hranice a prohlášení MUDr. Alfreda Trägera za mrtvého německým soudem cynicky komentuje jako: „soudní blábol, (který) mohl tak nanejvýš posloužit paní Trägerové při podání žádosti o vdovský důchod po jejím muži“. Ve skutečnosti rodina primáře, vypovězení Němci a jejich rodiny včetně rodin sedmi popravených viděli primáře nastupovat 3. června ráno do autobusu. Když ho při zastávce kdesi u Šluknova eskorta vyváděla ven, ostatní se nesměli pod hrozbou zastřelení otočit dozadu. Od té chvíle už nikdo A. Trägera živého ani mrtvého neviděl, viz http://www.i-noviny.cz/nazor/tragicky-osud-borskeho-primare.

Sám odpůrce J. Doškář ostatně napsal: „MUDr. Träger... zmizel v lesích a mohlo se mu pravděpodobně stát cokoliv“ (NM 2/2009). Proč se ale během dlouhých osmi let neozval ani jediný z tehdejších aktérů s vlastním svědectvím o událostech z 2. a 3. června 1945? Stehlík a jeho přátelé jistě některé z nich znají. Jinak by přece nepsali o „slovních útocích na naše vojáky a hrubých nadávkách a urážkách do českých psů, sviní a lůzy“. – Historik Smejkal na semináři výstižně poznamenal: „Po šedesáti čtyřech letech asi nezjistíme, jaká byla minulost aktérů této události, čím se dali strhnout a zda svého činu někdy litovali...“

5) Na str. 26-31 se autor brožury snaží dokázat, že prý „lze mít téměř stoprocentně za jisté, že u radniční zdi nestálo 7 (sedm), nýbrž 8 (osm) osob – tedy včetně Alberta Rachmanna!“ Popis děkana Maie ve farní kronice to jednoznačně vyvrací. Po vyjmenování sedmi popravených zápis pokračuje: „Továrník Albert Rachmann, který měl přihlížet zastřelení svého bratra Heinze, ztratil nervy a uprchl směrem k městskému divadlu, přičemž byl zastřelen, takže navečer ve ¾ na 6 bylo u radnice 8 mrtvol.“ Rachmannův panický pokus o útěk z hloučku nuceně přihlížejících Němců potvrzuje několik německých i českých pamětníků. Stehlík by měl také vysvětlit, proč je Rachmann Jindřich (tj. mladší z bratrů, Heinz) kromě seznamu popravených zapsán ještě podruhé v seznamu zabavených rádií (a pak zase přeškrtán). Uvedené indicie totiž naznačují, že rozkaz k popravě je nespolehlivý padělek, přepsaný až po zastřelení muže na útěku a popravě sedmi civilistů. I podle svědectví rodičů manželky odpůrce Doškáře a jejího strýce L. Zimla „bylo na náměstí 2. června 1945 v Novém Boru zastřeleno 7 Němců, kteří neodevzdali zbraně, a jeden Němec byl zastřelen při útěku“ (NM 10/2008).

6) Stehlík sice na str. 60 cituje „protipomníkové“ starší výroky starosty J. Mareše, ale zamlčuje jeho konečné stanovisko z února 2010: „celou dobu jsem se snažil být nestranný... v současné době... cítím povinnost se jasně vyjádřit. V žádném případě nesouhlasím s odstraněním pomníku a vysvětlující ceduli považuji za maximální ústupek... Domnívám se, že bychom... měli... opustit téma pomníku, které se už stalo politickou hrou.“ Tím se starosta Mareš jako čtrnáctý připojil k zásadnímu prohlášení zastupitelů z listopadu 2009 (z 16-řádkového textu jsou na str. 61 brožury uvedeny pouhé dvě věty).

Proč autor ignoruje výsledky historického semináře?

Vedení města ve snaze uzavřít nekončící polemiky uspořádalo 10. října 2009 seminář. Odbor kultury postupně zveřejnil na webových stránkách města 39 dokumentů a 17 svědectví. Příspěvky účastníků semináře vyšly jako Sborník – Bor 1945 (28 stran A4). Tento významný dokument ale autor brožury mezi své prameny vůbec nezařadil!

Jeho brožura ignoruje zásadní výklad mgr. L. Smejkala („Jednalo se o mstu, odvetu nebo výstrahu!“), řadu dalších příspěvků, mezi nimi i ten můj, ve kterém každé tvrzení dokládám odkazem na dokument nebo svědectví, prohlášení Waltera Trägera i dodatečně zveřejněná svědectví, která by ovšem vyžadovala kritický rozbor. Ignoruje také dokumenty Kdo byl kdo – místní aktivisté režimu, Seznam zastřelených Němců, Dr. A. Träger – služba v armádě 1940-1944, Porevoluční události v okolí Boru, viz http://www.i-noviny.cz/svedectvi-odsunu-oddelejte-to-a-zahrabte-to-18342, Zápis děkana F. Maie ve farní kronice atd. Jednostranně zamlčuje většinu nashromážděných svědectví, která jeho verzi vyvracejí.

Zdeněk Stehlík se semináře aktivně zúčastnil. Hovořil o poválečném mezinárodním kontextu, nezbytnosti odsunu, počtu obětí – ale k borské události neřekl jediné slovo (Sborník – Bor 1945, str. 15-16). Proč už tehdy nepřednesl svou verzi, kterou nám předkládá v brožuře?

Podivná svědectví Jaroslava Semiráda

Stehlík na str. 32 dokládá nálezy zbraní svědectvím J. Semiráda. Sborník – Bor 1945 skutečně obsahuje jeho dvě dodatečná svědectví (str. 25-26). Mám ale k dispozici třetí, místy dost odlišné, které napsal J. Semirád vlastnoručně už v únoru 2006. Tento svědek tvrdí neuvěřitelné věci: A. Rachmann byl prý zastřelen až koncem července na borském nádraží. Když to oznámili pplk. Sekáčovi, „dodatečně dopsal do rozsudku smrti (z 2. června!? – J. T.), že A. Rachmann byl zastřelen na útěku“. Až do července se prý Rachmann ukrýval v zemědělské usedlosti v polích za městem – a dokonce tam s ním byl i jeho „kamarád Träger“. Může být takový svědek vůbec spolehlivý? Z Poděbrad přesídlil do Boru až 16. července, akci vojáků neviděl. Při jeho nedávném vystoupení na zastupitelstvu přítomní vůbec nechápali, co jim chce sdělit. Pokud tedy autor brožury jen převypráví další Semirádovo svědectví (na semináři nezveřejněné), že prý na četnické stanici viděl zabavené zbraně „označené jmény jejich držitelů“, je třeba to brát s velkou rezervou: tehdy 18-letého výrostka prý četník Kašpar pouštěl na exkurzi do skladiště zbraní a Semirád prý znal jména všech popravených, ačkoli do města přišel až 6 týdnů po popravě a nikdy se s nimi nesetkal!? Kromě toho by v Boru tak dlouho už jen z bezpečnostních důvodů zbraně neskladovali, protože provolání českolipského národního výboru z 10. května o odevzdání zbraní a rozkradených věcí nařizovalo: „Totéž platí pro ostatní obce a místa okresu českolipského, jehož obyvatelé jsou povinni, odevzdati vše uvedené u starosty své obce, neb jejich zástupců a tito se tímto zavazují, následujícího dne vše odevzdávati na výše jmenovaná místa“ (tj. do sběrných míst v České Lípě – J. T.).

Zastřelení Němci nebyli nacisté ani esesáci

J. Doškář a Zb. Cincibus bez důkazu tvrdí, že „všichni provinilci byli zločinci a byli by tvrdě potrestáni i kdyby u nich nebyly nalezeny zbraně“ (brožura Nepřipustit zkreslování dějin, květen 2009). Mnohem důvěryhodnější jsou ovšem závěry týmu 36 odborníků, kteří v Litoměřickém archivu vydali příručku Kdo byl kdo v Říšské župě Sudety, seznam desetitisíců aktivistů nacistického režimu. Kritériem výběru osob byla jejich vedoucí úloha ve stranickém a státním aparátu, v oblasti hospodářské, kulturní a vědecké. Seznam zahrnuje strukturu NSDAP od župního vedení až po bloky (Blocks). Z příslušníků SA, SS apod. jsou zahrnuti velitelé a osoby ze štábů od vyšších úseků až po čety (Stürme). Zvláštní pozornost věnovali autoři policii a bezpečnostním složkám, v soupisu jsou také kulturní pracovníci, hospodářští činitelé a příslušníci šlechty, kteří významně ovlivňovali život v regionu. Z devíti borských Němců není mezi nacisty v příručce ani jeden! Na mou výslovnou žádost ředitel archivu M. Poloncarz odpověděl: „Oslovil jsem kolegy, ti zapátrali po údajích, které by Vás mohly zajímat, ale prakticky bez úspěchu. Zatím jsme nikde nenašli žádné materiály, které by svědčily o angažovanosti devíti jmenovaných osob.“

Jak se dělá propaganda, aneb Stokrát opakované lži...

Odpůrci pamětní desky postupují podle návodu nejmenovaného mistra propagandy: Anonymové nebo J. Doškář cosi sdělí veřejnosti, například „primář odmítal léčit Čechy“, „byl dobrým chirurgem, ale prý dělal pokusy na zajatcích, říkalo se to“, „v kartě má napsáno Chefarzt – to je nejvyšší funkce doktorů SS v koncentráku“. Vše bez důkazu nebo odvolání na nesporné svědectví. Po čase pak už například V. Vlk st. v Reflexu 38/2010 napíše: „Takzvaný lékař MUDr. Alfred Träger, za války plukovník SS, již před válkou odmítal ošetřovat neárijce. Je také podezřelý, že se zúčastnil pokusů na lidech. Těmto osobám se z popudu Sudetoněmeckého krajanského sdružení u nás stavějí pomníky a jsou vydávány za oběti řádění Čechů.“ Myslíte, že autora nestydatých lží někdo opraví? Právě naopak: J. Doškář si článek vystřihne jako další „důkaz“ do své nenávistné kampaně a vyvěsí jej ve skříňce na náměstí!

Také Stehlík na str. 49 zmiňuje kartu spolku lékařů, „osvědčující nejen Trägerovo členství v NSDAP a SS, ale i jeho funkci Chefarzt (šéflékaře), nejvyšší v hierarchii táborových hodností SS“. Ve skutečnosti je v kartě poznamenáno „Chefarzt-Primararzt Krkhs (tj. Krankenhaus) Haida“ a údaj se vztahuje k jeho civilní funkci vedoucího lékaře-primáře v borské nemocnici (viz jakýkoli slovník). Podle dokumentů berlínské Dienststelle byl Träger v letech 1940-1944 v hodnostech Assistenzarzt, Oberarzt a Stabsarzt přidělen k sanitním oddílům nebo lazaretům pozemního vojska (wehrmachtu). Sloužil tedy jako válečný chirurg, rozhodně nebyl „esesák z koncentráku“ ani válečný zločinec. Potvrzuje to i předchozí kapitolka: litoměřickým archivářům by přece tak závažná věc neunikla!

Brožura je bezcenný pamflet

Stehlíkova publikace není ani historická studie, ani investigativní publicistika. Je to doslova pamflet, jak jej definují slovníky: ostrý, polemický drobný spis, rozšiřovaný s úmyslem zesměšnit, hanopis.

Pokud někdo i po historickém semináři opakuje, že na pamětní desce jsou „jména osmi německých obyvatel, kteří byli 2. června 1945 popraveni na základě stanného práva za držení zbraní“ a že je to „pomník nacistů a esesáků“, vědomě lže. Nic na tom nezmění třeba stovky podpisů neinformovaných lidí odjinud ani podpora zmanipulovaných politiků pod protestní peticí. Jejich názor stejně není pro vedení města závazný. Také brožura Zdeňka Stehlíka je určena jen těm neinformovaným, jejichž postoje – možná – ovlivnit může.

Demokraticky zvolení zastupitelé Nového Boru v lednu 2006 souhlasili s instalací pietního místa na hřbitově. Po semináři zastupitelstvo už v jiném složení toto rozhodnutí potvrdilo prohlášením z listopadu 2009, které končí slovy: „Nechme mrtvé odpočívat v pokoji. Odstranění pamětní desky by nikomu bolest nevyléčilo, naopak by způsobilo jen novou bolest pozůstalým. Památník chápeme také jako symbol usmíření Čechů a Němců ve společné Evropě.“

Naše současné zastupitelstvo tento příkladný postoj hodný respektu potvrdilo, když opakovaně odmítá všechny návrhy Josefa Doškáře, zastupitele za Suverenitu – blok J. Bobošíkové, na okamžité odstranění „pomníku nacistů a esesáků“.

Pokud máte hroší kůži a nadbytek času, tady je elektronická verze pamfletu: http://zd.stehlik.sweb.cz/kamen.html. Autor tam samozřejmě žádnou diskuzi čtenářů neumožňuje, ačkoli tak vehementně pranýřuje údajnou cenzuru v měsíčníku.