Už před více než měsícem jsem napsal do deníku, že návštěva Petra Menše v jeho ateliéru mi dala více než prohlídka Louvru. Ono je totiž něco jiného stát čtvrt hodiny nad obrazem s jeho autorem nebo stihnout za pět minut deset děl Fragonarda ve slavné francouzské galerii.
Za Petrem Menšem mě vyslal akademický malíř Aleš Krejča. Oba studovali v šedesátých letech v atelieru Františka Muziky na VŠUP v Praze a přátelství, které tam mezi nimi vzniklo, trvá dodnes. Neopustili jsme tak sice obor, jak jsem si přál, ale přemístili jsme se aspoň v prostoru. První únorové sobotní dopoledne jsem strávil asi sto metrů za hranicemi našeho okresu, ve Velké Bukovině. Leckdo by mohl namítnout, že jsem porušil pravidla, ale snad přimhouříte oko, když prozradím, že Petr Menš je vedoucím malířského oddělení na sklářské škole v Kamenickém Šenově. Ano, v té, která se chvílemi má a chvílemi zase nemá zavírat. Myslel jsem si, že kdyby nám nefungoval dialog o výtvarném umění, zkusili bychom to se školstvím.
Po přivítání jsme prošli památkově chráněnou, stylově zrekonstruovanou roubenkou do velkého ateliéru, který je umístěn na půdě sousední stodoly. Nejprve jsme se zastavili nad rozdělanými rozměrnými obrazy, které jsou vytvářeny na vypnutých a našepsovaných papírech přímo na podlaze. „Dělám teď takové věci,“ začínáme prohlídku atelieru nad skvrnami vzniklými evidentně tak, že někdo převrhnul nádobu s barvou a čekal, co vznikne. „Měl jsem úraz na lyžích a nebyl jsem schopen dělat několik měsíců nic jiného, než lít barvy. Nemohl jsem zvednout a udržet ruku v poloze, která je pro malování nutná,“ potvrdil mi Petr Menš mou domněnku.
„Můžeme zkusit projít váš život chronologicky,“ nabídl jsem jakýsi řád, abychom neběhali ateliérem zmatečně.
Petr Menš se narodil v roce 1943 v Mladé Boleslavi. Po roce 1945 se rodina přestěhovala do Děčína. Zde studoval gymnázium a po maturitě odešel do Prahy na VŠUP. Soukromou vernisáž jsme začali diplomovou prací. Petr Menš v roce 1965 ukončil studium vysoké školy vytvořením bibliofilského vydání básně Vladimíra Holana Zmizelá katedrála doprovázeného čtyřmi litografiemi. Součástí souboru byl i obraz, který naznačoval, jakým směrem se bude jeho malba ubírat. Snové vize, rostlinné motivy. Vliv Františka Muziky je zde ještě zcela patrný.
O chvíli později jsme již seděli před obrazem s názvem Kašpárkovo pokušení. Ten vznikl o dva roky později.
„Proboha, jak člověk dostane takový nápad?“ zeptal jsem se u obrazu, který na mě působil trochu depresivně. A hlavně dojmem, že autor chtěl říct moc věcí najednou.
„Je to osobní ventilace. Zabalený problém, chmurné vize chlapce z Děčína,“ ukázal mi na obraze namalovanou šňůrku, za kterou se zatáhne (jako), svět za obrazem se odhalí a objevuje se fantaskní krajina.
„To bych si do ložnice nedal,“ namítl jsem.
„Já taky ne. Člověk má nějakou představu, sní o čemsi vzdáleném a nedostupném, ale pak zjišťuje, že představy nikdy nedokáže naplnit, že má každý své limity,“ přiznal Petr Menš a předložil mi další kousek ze stejné doby. Nese název Velká bublina. Pro mě bylo zajímavé se na obraz chvíli dívat, ve vlastní hlavě si dělat představu, abych byl vzápětí vyveden z omylu. Vše je jinak. Autor na plátno nejprve obtiskl svou ruku, pak ji rozmázl. Obličej, pusa s vyplazeným jazykem, velká bublina, masožravá vegetace. Jde tu vlastně o dialog s obrazem, který se nějakým směrem ubírá. Důležité je poznat, kdy přestat.
„Velmi mě v té době ovlivňovalo tajemné dílo Hieronyma Bosche“.
Obrazy z té doby jsou stále složitější, plné působivých fantaskních představ. Občas se zde objeví i přímá citace Bosche. Kdo se vyzná, ten ví, že nejde o kopii, ale ten otisk (ta citace) tam je.
„Nevýhoda výtvarného umění je, že divák může mít obraz prohlédnutý za několik vteřin. A on vznikal třeba půl roku. Hudba, literatura i film jsou na tom podstatně lépe. Tam se to musí odsedět.“
Přesunuli jsme se ke stěně nad vchodem do místnosti. (Omlouvám se za video i fotky, ale nechal jsem kameru píchnutou do počítače a musel jsem si vystačit s mobilem). Stáli jsme před obrazem nazvaným původně Smog. Měl popisovat bezútěšnou krajinu Mostecka. Jenže když Petr Menš přišel na výstavu mladých v Ústí nad Labem, našel pod obrazem název Hrozba války. Hůře dopadl sousední obraz, na kterém bylo pět koňských hlav ve velmi dynamických pozicích a v pozadí děčínský zámek. Ten musel být později zamalován, protože na zámku se v té době usadila sovětská armáda.
„Ani to nakonec nepomohlo. Obraz jsem si musel odvézt domů. Dnes, při pohledu na ty obrazy mi to připadá neuvěřitelné až humorné, ale já měl z toho ještě hodně nepříjemností.“
Za normalizace se Petr Menš věnoval především grafickému designu,tedy oboru,který vystudoval a kterým se živil. Později spolupracoval s významnými architekty na vytváření informačních systémů a grafickému designu v architektuře. Doma v soukromí se v malbě stále více prosazuje figura. Vytváří také řadu portrétů přátel a členů rodiny. Mě zaujal především ten, na němž je jeho dcera. Vypadá exoticky díky svému opálení a turbanu na hlavě. „Jo turban … vrátila se zavšivená z tábora, tak měla na hlavě zábal s petrolejem,“ upravil autor mé představy. „Zkoušel jsem, kam až se dá zajít v realistické malbě. Já ty obrazy nikde nevystavoval. Neměl jsem chuť zase něco zamalovávat.“
„A nezadal jste si přece jen?“
„Namaloval jsem dva veliké obrazy do barokní jízdárny v Českém Krumlově. Byla to ohromná výzva. Nádherný prostor se štukovou výzdobou. Tu tvořily také dva štukové rámy na protilehlých stranách prostoru. Při restaurování jízdárny bylo rozhodnuto, že ztracené nebo zničené původní obrazy budou nahrazeny novými. Jeden symbolizuje průmysl a druhý zemědělství. Po velkých bojích s uměleckou komisí se mi podařilo nerespektovat jejich připomínky a vznikly tak obrazy, které jsou nadčasové a v tom prostoru dobré. Občas se podařilo uniknout bdělým očím normalizační hydry a dát vzniknout dobré věci.“
Tímto dílem vrcholilo jeho figurální období. Ještě se zúčastnil soutěže na výzdobu teplického kulturního domu architekta Hubáčka. Dostal se mezi poslední tři, ale megadílo nakonec nebylo realizováno. Soutěž byla zrušena, protože vyhráli nesprávní lidé. Tři abstraktní malby má Petr Menš aspoň na betonových stěnách ústeckého krematoria.
Skutečným vrcholem díla Petra Menše se stala opona divadla v Ústí nad Labem. Nejprve musel vyhrát soutěž, do které se přihlásilo asi 25 výtvarníků, a v roce1993 pomalovat z lešení plochu 11x7,5 m. Celé práci předcházela příprava, při které začal kreslit figurální kompozice a různé divadelní situace. Z mého laického pohledu je opona tvořena desítkami, stovkami obrazců, čtverečků, z nichž jsou vytvořeny právě výše zmíněné figury.
Opona poté ovlivnila i jeho další tvorbu. Zaujal mě třeba obraz Přelet nad Sienou, v němž jsem po chvíli hledání skutečně našel typické střechy tohoto toskánského města. Upozornil jsem, že to musí být piplačka, používat tuto techniku práce.
„Jsem typ člověka, který musí pracovat každý den. Pracuji, i když to moc nejde. Nedostatek invence zkrátka nahrazuji pílí. Když se člověk zastaví, trvá hodně dlouho, než se zase najde. Mé obrazy už nejsou jako v mládí plné všeho. Jsou daleko klidnější. Stále čekám na pocit, že přišlo něco, co mě samotného překvapí, že si řeknu: to je ono.“
„Kolikrát jste měl ten pocit, že něco přichází?“ zeptal jsem se.
"Několikrát. Pak po tom jdu, zdokonaluji postupy. Snažím se to zvládnout. Když se mi to podaří a já zjistím, že se začínám opakovat, ztratím motivacia musím začít hledat znovu. Období většinou trvá několik let.“
Zatím poslední období tvorby Petra Menše jsem si pro sebe nazval „lití“. Nalije barvu. Může trochu ovlivnit, jak poteče, ale většinou přichází překvapení.
„Vystavujete?“
„Prakticky ne. V poslední době pouze skupinově. Když mě někdo vyhecuje. Trochu pochybuji, jestli to má pro mne smysl. Na nějaké závěrečné bilancování nemám dost sil ani chuti. Maluju kvůli sobě. Bavím se tím, a moc mě nezajímá, co si o tom kdo myslí. Ani své studenty sem nemám chuť vzít na povinnou prohlídku. Jen málo z nich má opravdový zájem. Jsou ale výjimky a ty si cestu do mého atelieru našly.“
Na studenty si Petr Menš opravdu trochu postěžoval. Samozřejmě i na zřizovatele. Ale paradoxně, když jsme přemýšleli, komu štafetu pro příště předat, nabídl mi svou bývalou žákyni Annu Leschingerovou. Zůstaneme tedy i nadále u umění, skočíme však o dvě generace níže a tentokrát na východ našeho okresu.
------
Aspoň krátké video z mobilu pro atmosféru:
Komentáře
NOC SKLA A SVĚTLA
8. Červen 2011 - 18:39 | Míra
Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská Kamenický Šenov pořádá
NOC SKLA A SVĚTLA
Pátek 10.6.2011 20.00-24.00 h
Ve škole proběhne volná prohlídka všech učeben, ateliérů a školní galerie za nočního osvětlení. Možnost zakoupit si originální žákovské výrobky s 10% slevou!
Práce v dílnách, foukání skla u unikátní mikrovlnné pece. Příchozí si mohou vyzkoušet některé sklářské techniky. Vytvořte si svůj vlastní výrobek za skla!
Občerstvení zajištěno! Opékání buřtů, ukázka moderních tanců, kvizová soutěž pro děti o zmrzlinu, dětský body art.
Muzejní noc ve sklářském muzeu, výstava maturitních prací a lampionový průvod od muzea ke škole s hudebním doprovodem a další atrakce!
Nahoru45 let práce se sklem
11. Březen 2011 - 12:53 | Radek
František Janák: 45 let práce se sklem.
Nahoruhttp://www.prazskagalerie.cz/zpravy/novinky/frantisek-janak-45-let-prace-se-sklem