Štafeta: Miroslav Beránek

Minulou Štafetu jsme končili povídáním o orientačním běhu. Tomuto sportu je takřka celý věnovaný i tento díl. Díky Miroslavu Beránkovi se můžete dozvědět mnohé o jeho historii, úspěšných novoborských závodnících či možné budoucnosti.

Ještě nikdy jsem o orientačním běhu nepsal. Mohl byste nám na úvod tento sport popsat? Jak je tento sport starý a jak vznikl? Prý jste hotová studnice informací, tak bych to chtěl využít.

Orientační běh je sport, jehož podstatou je spojení běhu s orientací v neznámém terénu, převážně zalesněném. Závodník musí za pomoci speciální mapy a buzoly absolvovat co nejrychleji trať odpovídající jeho věku avýkonnosti, ve stanoveném pořadí najít kontrolní body, ze kterých se trať skládá, přičemž postup mezi jednotlivými kontrolními body si volí sám (trať v terénu není nijak vyznačená). Kolébkou tohoto sportu je Skandinávie, kde se základům orientačního běhu učí děti už na základní škole. Dnes je to jeden z mála ryze amatérských sportů, nezkažený penězi, diváky nebo funkcionáři, sport, který lze provozovat od dětského do nejstaršího veteránského věku. Neexistuje jiný sport, kde by vedle sebe na startu mohli stát třeba elitní závodník - reprezentant, desetiletý žák a sedmdesátiletý veterán, rodiče, děti, vnoučata, celé rodiny – aby všichni ve stejnou dobu závodili na stejném sportovišti – samozřejmě každý na trati odpovídající jeho věku a jeho výkonnostní úrovni – nebo kde by na jednom závodě mohly startovat stovky nebo i tisíce závodníků. Velký počet registrovaných závodníků a ideální terény např. ve Skandinávii umožňují účast i přes 20.000 závodníků na jednom závodě, u nás držíme rekord z roku 1989, kdy na naší pětidenní Bohemii v okolí Trávníku startovalo denně 4436 závodníků z 21 zemí.                                                                                                                         

Petr Karvánek mi prozradil, že se běhalo třeba také se zátěží nebo se na kontrolách zodpovídaly otázky jako při nějaké táborové hře. Vzpomenete si ještě na nějaké podobné zajímavosti?

Za dobu své existence zaznamenal orientační běh velké proměny. U nás se z počátku závodilo ve tříčlenných hlídkách, později ve dvoučlenných, dnes už závodí jen jednotlivci. První závody v hlídkách obsahovaly dost prvků z turistiky. Pamatuji, že se závodilo s batohy na zádech, jako dorostenci jsme museli mít každý v batohu 6 kg, na trati byly nečekané kontroly, kde rozhodčí na mincíři batohy vážil, a kdyby naše batohy v součtu neměly 18 kg, byla by hlídka diskvalifikovaná. Dále na některé z kontrol byly povinné zkoušky, kde ke správnému zodpovězení bylo zapotřebí dost znalostí z orientace, topografie, odhad vzdáleností, při nočních závodech a jasné obloze znalosti souhvězdí apod. Každý člen hlídky odpovídal na otázky ve stanoveném čase samostatně, nebyla možnost poradit se, za špatnou odpověď byly trestné minuty. Doba trvání zkoušek se do času závodu nepočítala, což svádělo k taktizování – třeba při seběhnutí se několika hlídek k takové kontrole měla každá zájem jít ke zkouškám jako poslední a odpočinout si co nejdéle. K ohromnému posunu došlo i v technice – průchod kontrolními body se zprvu označoval razítkem do papírové průkazky, později se používaly kleštičky s různým tvarem jehel – obojí bylo velmi náročné na kontrolu, třeba při pořádání závodu, kde startovalo kolem tří tisíc závodníků, muselo kontrolovat správnost vpichů na průkazkách kolem 25 rozhodčích. Při dnešním elektronickém systému Sportident tito lidé nejsou zapotřebí, závodník po proběhnutí cílem vloží specielní čip do čtecího zařízení a počítač bezchybně vše zkontroluje, spočítá a okamžitě vytiskne mezičasy, celkový čas a momentální pořadí závodníka.

Klub v Novém Boru patří k nejstarším v Česku. Můžete mi prozradit něco i z jeho historie?

Podle historiků se úplně první orientační závod uskutečnil v roce 1897 v Norsku, první pokus rozšířit tento sport do tehdejšího Československa byl v roce 1950 ve Zlíně. Historickým dnem pro novoborský orientační běh byla neděle 20. dubna 1952, kdy první závod uspořádali velcí nadšenci tohoto sportu Jaroslav Křtěnský st. a Jaroslav Šulc pod hlavičkou tehdejšího odboru turistiky TJ Sokol Borocrystal. Z toho později vznikla TJ Jiskra Nový Bor, ve které jsme orientační běh provozovali taky nejdřív pod odborem turistiky, později jako samostatný oddíl. V roce 1991 jsme z TJ Jiskra vystoupili a zaregistrovali jsme se jako samostatný právní subjekt s názvem OK Jiskra Nový Bor. Celostátně se orientační běh do roku 1989 provozoval v rámci turistiky, v roce 1990 jsme byli já a Jaroslav Křtěnský účastníky ustavujícího zasedání Československé asociace orientačního běhu, později přejmenované na Český svaz OB a od roku 2010 Český svaz orientačních sportů. Důvodem k poslední změně názvu byl vznik dalších disciplin – vedle klasického běhu existuje dnes ještě LOB (lyžařský OB) a MTBO (orientační závody na horských kolech). Uvažuje se o začlenění radiového orientačního běhu. Od samého začátku byl náš oddíl (později samostatný klub) jedním z předních v republice, pracujeme systematicky s mládeží, máme kvalifikované trenéry, rozhodčí, každoročně naši závodníci vozili i nejcennější medaile z mistrovství republiky, v poslední době je vozí dokonce i z mistrovství světa a Evropy.

Jak jste se k orientačnímu běhu dostal přímo vy?

K orientačnímu běhu mne přivedli ve 13 letech na základní škole v Jablonném v Podještědí mí učitelé pánové Flégl a Vanke, oba nadšení turisté, závodníci a rozhodčí  –  se spolužáky Černým a Patočkou jsme vytvořili docela slušnou tříčlennou hlídku, která úspěšně reprezentovala tehdejší Liberecký kraj na dorosteneckých mistrovstvích Československa.

Stále běháte? Případně jakou funkci v klubu zastáváte nyní?

Závodím stále, dnes už ale jen pro potěšení ve své veteránské kategorii. Máme v Boru dobrou veteránskou partu, účastníme se všech oblastních závodů, někteří běháme i nejvyšší soutěž pro veterány žebříček B - Čechy, byli jsme i na několika veteránských mistrovstvích světa, jehož pořádáním mezinárodní federace IOF každoročně pověřuje jinou zemi. V roce 1998 jsme toto mistrovství světa úspěšně pořádali u nás v Novém Boru, startovalo zde 4000 závodníků z celého světa. Poprvé na takovém závodě byl použit elektronický systém kontroly průchodu kontrolami a měření mezičasů i celkových časů, jako první v republice jsme toto zařízení pořídili a od té doby ho už používají pořadatelé všech závodů – kluby, které ho nemají, si ho od nás půjčují. Pokud se ptáte na funkce – 22 let jsem byl předsedou oddílu (klubu), pak jsem předal štafetu mladšímu Tomáši Váchovi a od té doby dělám jednatele a ekonoma klubu. Přitom jsem celá ta léta působil i jako rozhodčí, v některých letech i jako ústřední a I. třídy.

Jak to bylo na začátku s mapami? Vždyť i v turistických chyběla řada informací, aby se k nim imperialisté nedostali.

K velkému posunu došlo i v oblasti map používaných pro běh. Z počátku to byly tajné vojenské mapy 1:75.000 půjčované od armády a přísně evidované. Bylo dost těžké z takové mapy umět vyčíst tvar terénu a najít kontrolní bod. Pamatuji případy, že třeba přebor okresu Česká Lípa se běžel na vrstevnicové mapě a za týden krajský přebor pořádaný v okrese Jablonec na šrafované mapě – něco takového by dnešní závodníci jen těžko strávili. Také trať nebyla na mapě vytisknutá jako dnes, ale závodníci dostali na proužku papíru jen slovní popis jednoho jediného úseku, podle kterého si museli v mapě najít místo další kontroly. Další úsek se dozvěděli teprve na další kontrole, takže předem vůbec neviděli celou trať a co je čeká. Později se zavedl systém, že si závodníci museli na startu sami trať obkreslit podle vzorové mapy.

Od roku 1967 po částečném odtajnění si orientační běžci začali sami „vyrábět“ speciální a už mnohem podrobnější mapy v měřítku 1:20.000, později 1:15.000 nebo i 1:10.000. Mapy dnes používané jsou už tak přesné, že v nich najdeme detaily jako půlmetrový kámen, metrovou jámu, vyčteme z ní hustotu porostů atd. Vytvořit takovou mapu ale znamená pro vyškoleného kartografa strávit v lese stovky a stovky hodin za minimální odměnu, další desítky hodin na kreslení mapy v PC pomocí specielního programu a nakonec poměrně drahý pětibarevný soutisk a následný dotisk závodních tratí pro jednotlivé kategorie. Klub naší velikosti, který každoročně pořádá několik závodů od oblastních, přes republikové až po mezinárodní, musí na tvorbu a tisk nových map ročně vynaložit desítky, někdy i stovky tisíc korun. Terény bohužel stárnou, porosty se mění, vznikají nové cesty, nové paseky a bez aktualizace starších a bez tvorby nových map by orientační běh nemohl existovat, nebylo by na čem trénovat, závodit ani pořádat závody. 

Mapování v roce 1970

Stejný prostor mapovaný technologiemi z roku 2012

Soutěží je mnoho a laikovi se v nich hůře orientuje. Jaké jsou největší historické úspěchy novoborských běžců?

Historicky prvním „Borákem“ ve státní reprezentaci byl Jaroslav Křtěnský, který byl také jedním z prvních nositelů dříve udělovaných titulů Mistr sportu. V letech 1972 a 1974 reprezentoval na Mistrovstvích světa náš závodník Petr Uher – na prvním obsadil 5. místo v jednotlivcích, na druhém 3. místo ve štafetách, což tehdy bylo považována za průlom do dosavadní nadvlády seveřanů v tomto sportu. I Petru Uhrovi byl za výsledky v reprezentaci udělen titul Mistr sportu. V roce 1982 byla naše závodnice Blanka Šrámková-Uhrová členkou vítězné reprezentační štafety na Akademickém mistrovství světa. V roce 2000 náš člen Jaromír Švohovský získal hned 3 medaile na juniorském mistrovství světa (1 zlatou a 2 bronzové). V následujícím roce 2001 Jaroslav Křtěnský získal stříbrnou medaili na veteránském mistrovství světa v Litvě, v nesmírně těžké konkurenci 202 závodníků převážně zkušených Skandinávců.                   Za vynikající lze označit i zisk stříbrné medaile našeho Martina Mareše na veteránském mistrovství světa 2010 ve Švýcarsku mezi 285 startujícím v jeho kategorii. V posledních dvou letech vládnou naši závodníci bratři Kryštof a František Bogarové nejen české, ale i světové disciplině MTBO. Oba jsou několikanásobní mistři republiky a držitelé několika medailí z mistrovství světa. Např. mladší Kryštof na Juniorském mistrovství světa 2012 získal hned 3 zlaté medaile, starší bratr František skončil v celkovém hodnocení Světového poháru 2012 v mužské elitě na vynikajícím 4. místě! Oba jsou zařazeni do reprezentace i pro sezonu 2013 a vedle nich byli zařazení do reprezentace i 2 naši dorostenci Nemet Michal a Kohoutová Barbora.

Určitě se závodů jen neúčastníte, ale také nějaké pořádáte. Zaznamenal jsem akci s názvem Bohemia. Jak ta vznikla a jaká je její tradice?

Ano, každoročně pořádáme závody všech stupňů a důležitostí, od místních, přes republikové až po mezinárodní. V padesátých a šedesátých letech minulého století byly tradiční a hodně navštěvované noční závody O cenu Borského skla a Novoborské štafety, od roku 1978 je tu nová tradice – pětidenní mezinárodní závody BOHEMIA ORIENTEERING, díky kterým nejen Nový Bor, ale i celý region a celou republiku zná celý orientační svět. Letošní ročník pořádáme v nádherných a orientačně velmi náročných terénech na okraji NP Českosaské Švýcarsko u Chřibské (první 2 etapy) a Kytlice (poslední 3 etapy). Krom toho letos pořádáme oblastní mistrovství na klasické trati, jeden ze závodů oblastního žebříčku a dvojici závodů Českého poháru v MTBO. Není tajemstvím, že pořádání závodů, hlavně těch s větší účastí, je pro náš klub zajímavé i po stránce ekonomické.

Mapa prvního závodu pořádaného na území Československa

Jsem velký příznivec geocachingu. Už dorazilo používání GPS i do orientačního běhu?

Jak už jsem uvedl, technika pronikla i do našeho sportu, i když samotný závodník nesmí při závodě použít nic jiného než buzolu a mapu, kterou mu na startu dá pořadatel. Ale třeba kartograf při tvorbě mapy už může používat zařízení typu GPS, v poslední době jsou stále častější přímé televizní přenosy z našeho sportu, což před pár lety bylo nemyslitelné. Třeba přenosy z mistrovství světa štafet nebo ze závodu světového poháru byly velmi atraktivní – závodníci běželi se specielním náramkem, takže diváci u cíle na velkoplošné obrazovce stejně jako televizní diváci mohli vidět, kde se který závodník momentálně nachází, jakou chybu udělal atd. – střídaly se střihy z kamer umístěných v lese a střihy, kde je vidět pohyb závodníků na mapě.

Jaká je současnost orientačního běhu? Je o něj zájem mezi mládeží?

Musím přiznat, že byly lepší časy a podmínky pro orientační běh i pro sport celkově. Pro mládež nebylo tolik jiných možností, lákadel nebo i negativních vlivů, které přinesla dnešní doba (drogy, kriminalita). Rodiče dětí měli větší zájem, aby jejich děti ten sport dělaly, když viděli výsledky, že je o děti dobře postaráno, nemusejí na sportování svých dětí nějak výrazně doplácet, že se děti se sportem podívají i do zahraničí. Dnes ze strany státu je podpora sportu minimální. Měli jsme třeba v Novém Boru tréninkové středisko mládeže, kde vybraní a sledovaní jednotlivci měli podmínky, o jakých se nám dnes může jen zdát. Od placeného trenéra, přes špičkové vybavení, pravidelná soustředění na úrovni, lékařské sledování atd. A tomu pak odpovídaly i výsledky. Další výhodou bylo, že jsme měli na školách učitele, kteří sami orientační běh provozovali, uměli vybrat talentované jednotlivce a přitáhnout je k tomu sportu. Takoví dnes nejsou a dobrovolní trenéři, i kdyby se snažili sebevíc, tak nedokážou tak na žáky zapůsobit, jako to dokázal vážený pan učitel. Další negativní dopad dnešní doby – dobrovolní funkcionáři ale i závodníci nemají takovou podporu u zaměstnavatelů jako dřív, spíš naopak -  z obavy aby nepřišli o zaměstnání, raději omezí svoje sportovní aktivity. Stát dnes přehodil starost o sport na sportovní svazy a na obce, které mnohdy neví, zda dát nějakou korunu do sportu nebo raději opravit chodník. Ale i v těchto podmínkách musíme existovat a na podporu od města si nemůžeme naříkat. Počtem členů i sportovními výsledky patříme stále mezi přední kluby v republice. Třeba naše žactvo už několik let za sebou vítězí v oblastní lize žactva, což je pro ně nejvyšší soutěž. Máme zkušené funkcionáře, dokážeme pořádat i velké a důležité závody, včetně republikových i mezinárodních.

A jaká je budoucnost? Dočkáme se orientačního běhu na olympiádě?

K tomu, aby se nějaký sport dostal mezi olympijské, musí splňovat určité podmínky. Bohužel klasický orientační běh nesplňuje všechny a možná je ani nikdy splňovat nebude. Letní olympijské hry se třeba mohou konat v zemi, kde v blízkosti konání není vůbec žádný les ani vhodný terén pro tento sport. Větší šanci bych dával lyžařskému orientačnímu běhu, který by se už spíš mohl dostat do programu zimních olympiád. Mezinárodní federace IOF se také v posledních letech snaží rozšířit a propagovat na veřejnosti disciplinu orientační sprint, která nepotřebuje velký prostor, dá se provozovat v městských parcích nebo i v městské zástavbě, kde není provoz a může být na rozdíl od klasického běhu i divácky atraktivní. Možná tato disciplina by mohla časem mezi olympijské proniknout.

Čím jste se zabýval ve svém profesním životě?

Jsem absolvent liberecké obchodní akademie, obor průmysl, financování a národohospodářské evidence. Když se po maturitě rozdělovaly tzv. umístěnky, podařilo se, že jsme se spolužákem J. Černým získali oba umístěnku do stejného města - Varnsdorfu a mohli jsme se tak dál věnovat orientačnímu běhu, který v té době právě přešel na systém dvoučlenných hlídek. Jinak celý produktivní věk jsem vykonával tehdy nelehké a nezáviděníhodné zásobovací činnosti v průmyslovém podniku, řadu let jako vedoucí zásobování v podniku na technické sklo Severosklo Nový Bor. Vždy jsem měl štěstí, že zaměstnavatel a nadřízení měli dostatek pochopení pro moje aktivity ve sportu.

Máte čas na nějaké další koníčky?

Dnes už jen orientační běh, ale při studiích v Liberci jsem hrál za školu krajský přebor v košíkové a učitel tělocviku – jinak několikanásobný mistr republiky a trenér zápasu - mne zlákal na řeckořímský zápas. Zápas a košíková měly hlavní sezonu přes zimu, orientační běh od jara do podzimu, což mi vyhovovalo. Leč nevyhovovalo to trenérovi – přesvědčoval mne, že sporty nejdou dohromady, že zápas je silový a orienťák vytrvalostní, každý že vyžaduje jiný trénink a jinou svalovou strukturu. Až později jsem mu dal za pravdu, že když se dva tak různé sporty dělají současně, nedá se ani v jednom pořádně vyniknout.