Štafeta: Martin Žák (první část)

„Nikdy předtím jsem tu nebyl, nic mě sem netáhlo. Tomu kraji jsem se vyhýbal i při svých toulkách po mapách,“ tak začíná vyprávění o svém vztahu k Českolipsku či spíše Lužickým horám další účastník Štafety, Martin Žák.

V minulém díle pronesl Radek Špindler větu: „Dopředu vám říkám, že další díl Štafety bude o Martinovi, nechci čtenáře vašich novin připravit o takovou osobnost.“ Já mohu po třech hodinách, které jsem strávil v chalupě v Naději, slova Radka Špindlera jen potvrdit.

Úvodní větu jsem si vypůjčil z reklamního plakátku, který mi Martin Žák věnoval společně s několika cédéčky a knihami. Láká na Čtvrtý večer při svíčkách a petrolejce a na Martinovy šlágry ze staré almary, které zazněly ve cvikovském Klubu kultury osmého dubna letošního roku. Ještě odcituji kousek.

Slýchával jsem nejnádhernější ódy na kraje jihočeských luk a rybníků, opěvování lesů šumavských, o půvabu Vysočiny. O severu nic. Ani zmínka o tom, že by mohl nabízet něco pěkného. Na svém putování po hraničních horách Čech jsem tenhle kout vynechal. Dodneška nevím proč. Zavrhnul jsem ho, aniž bych ho poznal. Byla to chyba. Ale kraj byl moudřejší než já – dal mi novou šanci.

Citovat budu ještě několikrát. Přestože jsem jel k Martinovi Žákovi především jako kvůli muzikantovi, hráči na banjo, popularizátorovi old-time music, členovi countryové síně slávy, zaujal mě nakonec více jako autor mnoha knih. Ty sice nepatří mezi bestsellery, ale přesto mě těší, že jich nyní budu mít několik v knihovně. Samozřejmě za tento result může i můj rezervovaný postoj ke country jako muzice.

„Seděl jsem na zahradě s kytarou, kterou jsem objevil u souseda v kůlně. Už ani nevím, jestli měla struny. Zpíval jsem a mlátil do kytary. Lidi chodili kolem plotu a mně tenkrát vůbec nevadilo, že poslouchají,“ vyprávěl Martin Žák o prazážitku z pátého roku svého života. Ten příběh naše povídání odstartoval. Usadili jsme se v kuchyni, kterým vévodila nádherná kamna. Dostal jsem čaj s medem a ještě teplý švestkový koláč. Ke stolu si přisedla ještě paní Denisa, která si celou dobu hrála s malou dcerkou a občas upřesnila některé manželovy informace.

„Pak mi v paměti nesmazatelně utkvěla nějaká pátá třída základní školy. Rodiče mě zapsali do Lidové školy umění. Pan učitel mi hned při úvodním setkání přednesl, že mám krátký malíček a že se kytara ke mně vůbec nehodí (později jsem pochopil, že tehdy potřebovali získat studenty pro méně populární lekce hry na mandolínu). Namísto hraní mě pak posílal se džbánkem pro pivo. Moji nadšenou klukovskou duši tohle období hodně ranilo. Dodnes si pamatuji, že pan učitel se jmenoval Emil, byl to nepříjemný chlap. Není bez zajímavosti, že mi sám nikdy neukázal, jak na kytaru hrát.

Kytaře jsem se brzy začal vyhýbat. Záchranou byl muž s tehdy neuvěřitelným křestním jménem: Dean. Už jeho jméno mi v té době znělo dost romanticky, a navíc tak nějak svobodomyslně vypadal. V rámci organizace zvané Obvodní kulturní dům vedl kytarové kurzy pro dospělé. Máma mě k němu přivedla, on zahrál pár melodií, každou s použitím jiné techniky, a povídá: Tak co chceš umět? Já vyvalil oči: Všechno!. „Dobrá,“ odpověděl a za jedinou hodinu mě pak naučil víc než předchozí pan učitel Emil za celý rok. S Deanem Valáškem jsme se pak vídali téměř týden co týden po nějaké dva roky.“

Martin Žák od počátku inklinoval k country hudbě. Nejprve samozřejmě české (je ročník 1969, nic jiného mu nezbývalo). V současnosti ho samozřejmě daleko více oslovuje americká. Říká: „Často nevím, čemu se věnovat dřív, který hudební nástroj, styl, tradici upřednostnit. Ta inspirace je nekonečná.“

Jak jsem již řekl, mě Martin Žák zaujal především literárně, takže jsme řeč stočili i tímto směrem. Už v raném mládí „vydával“ vlastní zpěvníčky. Od tety z kanceláře si půjčil psací stroj. Vznikla tak celá edice, každý svazek v nákladu pěti kusů. Dokonce si je sám ilustroval. Jestli jste se dostali v současnosti k některým cédéčkům, publikacím či jen letáčkům z dílny Martina Žáka, musíte mi dát za pravdu, že to je prostě lahůdka. Kresby, fotografie, výběr papíru, písma, tisku.

Martin Žák je poněkud neuchopitelný. Zeptáte se ho na zpěvníky a za chvíli jste u banja a o půl hodiny jste u zpěvníků zpět. Časem mu kytara nestačila a začal se zajímat o další nástroje, třeba o foukací harmoniku, ale zejména o zmíněné banjo. Hrát na něj se učil jako samouk, především podle knížky Marko Čermáka, mimo jiné autora ilustrací pro více než čtyřicet příběhů Rychlých šípů a dlouholetého člena skupiny Zelenáči. O mnoho let později vyšla v nakladatelství Martina Žáka (Martinem nazvaném Country Home) Čermákova kniha Banjo z mlžných lesů (i s doprovodným cédéčkem).

Sehnat za komunistů banjo, byl trochu problém, takže původně jen vyhodil z kytary jednu strunu a jako banjo ji naladil. Později si koupil jediný typ pětistrunného banja, který byl na českém trhu tehdy k dispozici – model Kertak vyráběný ve státním podniku Cremona Luby. Sháněl ho po celé republice, aby si pro něj nakonec jel do Karlových Varů.

„Byl jsem šťastný, když jsem ho koupil. A snad ještě šťastnější, když jsem ho prodal,“ řekl k tomu lakonicky. „Nebyl to povedený model a svému americkému vzoru neodpovídal konstrukcí, jednotlivými rozměry ani kvalitou zvuku. Stejně tak nebylo tehdy možné koupit na banjo pevné pouzdro. Táta mi zařídil výrobu pouzdra na zakázku, bylo z překližky, velké, hranaté, netvarované podle nástroje. S těžkým a objemným pouzdrem nebylo téměř možné cestovat přeplněnou pražskou hromadnou dopravou. Užil jsem si tehdy od rozladěných spolucestujících svůj díl.“

Kromě toho, že už hrál na několik nástrojů, ukončil základní školu a bylo potřeba se rozhodnout pro školu střední. Bylo mu prakticky jedno, která to bude. Byl rozhodnutý, že chce jednou hrát a být v přírodě. Skončil na dopravní průmyslovce, kam hned první den přišel pozdě, protože školu nemohl najít. Pražák zabloudil v Praze. Až ve škole se dozvěděl, že vlastně studuje na výpravčího.

Po maturitě chtěl (na rozdíl od všech svých vrstevníků) co nejdříve nastoupit na vojnu, aby ji prý měl co nejdřív za sebou. Paradoxně tak strávil v zelené uniformě o mnoho měsíců navíc, protože rok a půl po jeho nástupu do vojenské služby přišel listopad 1989. Ještě před nástupem stihl vystřídat tři zaměstnání, z nichž ani jedno mu nesedlo. Povolávací rozkaz mu přišel do Brezna. „Upozorňoval jsem úřednici, že jim tam chybí háček, abych se nakonec dozvěděl, že se nejedná o Březno u Chomutova. Můj smutný vlak pak zamířil do Nízkých Tater na Slovensku, do tzv. poddůstojnické školy.“

Na vojnu si sice nechal banjo dovézt, ale moc si na něj nezahrál. Jen po převelení do Domažlic se s narychlo složenou kapelou zúčastnil se třemi písněmi Armádní soutěže umělecké tvořivosti (ASUT).

„Hned v prvním kole jsem se dozvěděl, že písně s kovbojskou tématikou a s myšlenkami o volnosti a svobodě jsou tak nějak nežádoucí.“

Po revoluci šel nejprve dělat stavebního mistra, poté šoféra, uklízeče ve zdravotním středisku, prodavače hudebních nástrojů, skladníka, domovníka. Nakonec se vrhl na podnikání a ještě se dvěma společníky s velkou pompou otevřel v Praze nedaleko Betlémské kaple prodejnu hudebních nástrojů. Rád vzpomínal na první den, kdy nechali udělat zábor ulice, od rána do večera v ní hrály kapely, violy si k nim přišel prohlédnout i herec Josef Kemr. Zmíněný obchod existuje doposud, jen má už třetího majitele. Martina Žáka tato práce přestala naplňovat po třech letech.

Fotografie: http://www.martinzak.cz/martin.htm