Štafeta: Jan Policer (1. část)

Jan Policer je zástupcem ředitele na základní škole Jižní v České Lípě a já si o něm myslel, že jde o nezajímavého suchara. Myslel jsem si to do té doby, než mě vpustil do svého království Karla Maye a jeho hrdinů.

Před samotným povídáním mě provedl obývacím pokojem, kterému vévodí knihovna nabitá dvěma řadami knih, jejichž autorem je ve většině případů německý spisovatel přelomu minulého a předminulého století Karel May. Publikace, jejichž není autorem, jsou o něm. Nechybějí ani videokazety, DVD, sošky, desky plné plakátů, pohlednic, fotek, karet, novinových článků a dalších tiskovin.

Tipuji, že počátky tohoto koníčku musíme hledat někde ve vašich deseti letech.

Určitě. Ačkoli bylo v letech 1962 – 1968 natočeno celkem sedmnáct mayovek, přinesla obnovená premiéra v roce 1984 do kin jen čtyři základní a pro mne i nejlepší mayovky (Poklad na Stříbrném jezeře a Vinnetou I-III). Šel jsem s tatínkem právě na „Poklad“. Nutno dodat, že před slavnou sérií byly natočeny ve dvacátých letech tři němé mayovky, pak v roce 1936 skvělá „Durch die Wüste“ a na konci padesátých let pak dvě už barevné z Orientu.

---

Pamatujete? „Tak tady jsou. Legendární postavy našeho mládí: Old Shatterhand a Vinnetou. Bílý muž, jenž přešel velikou louži, aby na divokém západě našel svou novou vlast a vykonal hrdinské činy, které mu přinesly nesmrtelnou slávu. A poslední náčelník Apačů, na kterého už doléhá stín tragiky jeho národa, ale který bez váhání nasazuje život, má-li se dopomoci právu k vítězství. Tož vydejme se na pouť nekonečnými dálavami amerických prérií, hlubokými údolími i po vrcholcích vysokých pohoří a prožijme s nimi veliká dobrodružství a nemilosrdné boje za čest a slávu.“

---

K tomu skvělý hlas Vladimíra Ráže, hudba Martina Böttchera - a já byl ztracen. Měl jsem štěstí, že i můj tatínek má a měl Maye rád. Mohl jsem se začíst do mayovek, které měl uschovány v knihovně z dob, kdy byl světem Karla Maye okouzlen.  Tatínek mi také vyprávěl o šílenství, které u nás probíhalo v šedesátých letech při příchodu mayovek do českých kin. Mými prvními mayovkami tak byla vydání z Olympie s ilustracemi Gustava Kruma.

Od roku 1948 do 1964 u nás May nevycházel. První vlaštovkou byla po velké diskusi ve Zlatém Máji a slavném článku „Vraťme mládeži Vinnetoua“ mayovka s Burianovými ilustracemi „Syn lovce medvědů“ s krásnou předmluvou Františka Hrubína. U nás vlastně nikdy nevycházely knihy Karla Maye bez úprav. Zásadní vliv pak měla komunistická cenzura. Chyběly celé pasáže, obzvlášť ty, které byly duchovně zaměřené nebo vysloveně náboženské. Například pasáže, kdy Old Shatterhand vypráví Vinnetouovi o Bohu. Nejjasněji je to v případě  Vinettouově smrti, kdy May vkládá umírajícímu Vinnetouovi do úst vyznání víry ve Spasitele.

Zde je nutné říci, že May byl už za svého života pro své dílo oceňován jako laický misionář.

Jan Policer napsal diplomovou práci s názvem „Problematika víry v životě a díle Karla Maye“. Zatímco jsem si v ní listoval a zjišťoval, jak málo toho o Vinnetouovi a dalších hrdinech mayovek vím, rozvyprávěl se můj hostitel o životě spisovatele.

Co mě na Mayovi a všem kolem něj oslovuje? Zpočátku romantika, dobrodružství, odvaha, indiáni, jedinečné přátelství atd. Později jsem byl a stále jsem překvapen šíří nejen Mayova díla (básně, vesnické romány, dobrodružné příběhy z celého světa, zeměpisná kázání, historické romány, divadelní hry, ale také mnoho hudebních děl a písní), ale především jedinečností osudu osoby a spisovatele Karla Maye. Jsem fascinován spletitostí jeho životní cesty, rozsáhlostí jeho díla, ale také jeho duchovním rozměrem. Obdivuhodná je jeho píle a vytrvalost.

Ve zkratce. Vyšel z úplné bídy. Snažil se z ní vymanit, něčeho dosáhnout, něčím být. Neustále šlapal vedle, ale vracel se zpět na cestu. Nikdy neztratil víru v Boha, v dobro, v lidi. Ani v době celonárodní štvanice proti jeho osobě, kdy bylo jeho jméno i dílo špiněno, kdy se proti němu postavila i jeho manželka, nepřestal věřit. Naopak napsal v této době mnoho stránek na téma ušlechtilost, odpuštění a lidství.

Jeho otec byl tkadlec, maminka porodní asistentka. Žili v naprosté bídě a často měli hlad. May byl ze čtrnácti dětí, jediný chlapec. Devět jeho sourozenců zemřelo do věku dvou let. Přesto nikdy neztratili víru. May po narození oslepl a slepý byl až do pěti let. V době jeho slepoty se o něj starala zejména babička. Vyprávěla mu pohádky z Persie a on je zase povídal svým kamarádům. Když začal opět vidět, musel ihned ho do školy, do třídy s dětmi o rok staršími. Byl nadaný, a proto učivo hravě zvládal. Postupoval tedy rychleji a nakonec seděl ve třídě s o několik let staršími spolužáky. Je logické, že neměl kamarády. Otec ho navíc nutil celá odpoledne studovat, opisovat knihy, slovníky atd. Později dostal stipendium na učitelském semináři. Jeho studium bylo přerušeno vyloučením, protože si udělal svíčičky ze zbytků vosku. Nakonec však dostudoval a stal se učitelem. Hned první rok, první Vánoce si půjčil hodinky od svého kolegy, ale zapomněl je vrátit. Následovalo udání, zatčení, několikatýdenní trest a zákaz učitelského povolání. Celý svět se Mayovi zhroutil. A nejen jemu – celé rodině.

Jan Policer má velmi příjemný hlas a skutečně mimořádné řečnické nadání, přesto jsem se ho pokusil zastavit.

Já bych potřeboval, abyste mluvil o sobě.

Počkejte, to vám ještě musím povědět. Karel May, se rozhodl, že když už z něj udělali kriminálníka, bude jím, pomstí se a vrhl se na kariéru lupiče. Kradl například kulečníkové koule, oděvy, zabavoval údajně falešné bankovky. Nakonec si odseděl během svého života skoro osm let. Ve vězení však potkal katolického katechetu, který rozpoznal nešťastného a raněného člověka a nabídl mu pomoc. May mohl přejít na lehčí práci, doprovázet bohoslužby na varhany, umožnil mu psát, ale především s ním strávil mnoho hodin v rozhovoru.

May po odpykání trestu začínal jako redaktor v drážďanských novinách. Psal, psal a psal a jeho hvězda začala stoupat. Stal se samostatným autorem. Během následujících dvaceti let z něj byl bohatý a známý člověk. Vstoupil do lepší společnosti, koupil honosnou vilu na předměstí Drážďan, jezdil po Německu a dalších německy mluvících zemích s přednáškami. Byl na nich oblečený do kostýmů a vyprávěl o svých zážitcích z cest a hlavně o Vinnetouovi. A obecenstvo věřilo každému slovu. May byl zván mezi aristokracii, byl hostem ve Vídni na císařském dvoře. Ctitelé obléhali jeho dům a týdně dostával stovky dopisů. Klaus Ferin Mayovu popularitu nazývá: Karel May – první německá pophvězda. Čtenáři čekali na každou novou knihu nebo zprávu v novinách, v které zemi se autor nachází a kde prožívá další dobrodružství. A pak přišel pád. V posledních deseti letech života byl napadán, osočován a křivě obviňován. Na světlo byly vytaženy jeho tresty z mládí, byl nazván ničitelem mládeže, dehonestován v tisku. A May se bránil a soudil. Ale stejně jako dnes - soudy trvaly dlouho a vyřčenou špínu stejně už nic nesmyje. May po obrovském psychickém a fyzickém vypětí dosáhl soudního zadostiučinění, ale jeho zdraví bylo podlomeno. Byl mu dopřán ještě jeden triumf. V březnu 1912 přednášel ve Vídni třem tisícům posluchačů na téma míru, tolerance a odpuštění. Jeho slova měla obrovský ohlas. May se vrátil šťastný do Drážďan a plánoval další tvorbu. Bohužel několik dní poté zemřel.  

Přerušil nás telefon. Zřejmě byste uhodli, jaká melodie nás na příchozí hovor upozornila. 

Vyprávějte mi o tom, jak se váš koníček dále rozvíjel.

Takže první film, první kniha, pak pohlednice. S ní se objevila skutečná vášeň. Se základem první sbírky mi zásadně pomohl bratranec, který měl mnohé pohledy víckrát a nezištně mi je věnoval. Do roku 1989 jsem na to byl sám. Po revoluci začaly vycházet mayovky v nakladatelství  Návrat a TaM a pro mě dílo získalo nový rozměr. Velkým předělem bylo mé seznámení se s akademickým malířem Gustavem Krumem. Je autorem ilustrací k mnoha mayovkám a v časopise  Zápisník vycházel v šedesátých letech jeho komiksový Vinnetou, který byl zastaven prý na přímý pokyn prezidenta Novotného. Našel jsem si ho v telefonním seznamu a zavolal mu.  Originály seriálu se Mistru Krumovi nevrátily kompletní a měl tak k dispozici pouze ucelené vydání ze Zápisníku. Spojil jsem se s nakladatelstvím BB Art, pokoušel se vzbudit zájem o Mistrovo dílo. Moc to nedopadlo. Mistr mne pozval, abych se přijel na celý seriál podívat k němu domů do Prahy. Protože kopírování v Lípě vyšlo levněji, přijeli manželé Krumovi do České Lípy a všechny stránky jeho komiksu jsme ofotili. Znovu jsem zavolal do BB Artu, že když jsou komiksy dobře čitelné z obyčejné kopírky, měly by být i od nich. V roce 2002 dílo vyšlo. Já dostal za zprostředkování jeden výtisk.

Shodou okolností Gustav Krum v březnu tohoto roku zemřel ve svých nedožitých 87 letech. Na fanouškovské stránky českých mayologů napsal nekrolog právě Jan Policer.

„…Mistře Krume, díky za svět, který jste stvořil. Díky za určování směru mé fantazie, když se vydávám do mayovských prérií a pouští, když bloudím foglarovskými uličkami Stínadel nebo cválám do boje s křižáky. Díky za Váš um a pokoru, s jakou jste vždy přistupoval k dílům autorů, které jste ilustroval. Vaše obrázky budou pro mne navždy neodmyslitelně a nenahraditelně patřit k těmto knihám, s nimiž vytvářejí dokonalou jednotu a celek. Děkuji Vám, Mistře, za všechny krásné společné chvíle, za úžasné novoroční obrázky i za Vaše věnování, která jste vepsal na kresby, které jste mi dal. Nikdy nezapomenu na Vaše vyprávění, humor, nadšení, radost a veliké a krásné dílo. Děkuji Vám za to, že i Vaší zásluhou jsem zůstal věrný Mayovi, Foglarovi, Zapletalovi a dalším. Jak správně již mnozí řekli a napsali, totiž, že k četbě knih těchto autorů musí člověk zůstat uvnitř navždy mladý. Jsem rád, že také díky Vám, Mistře, se to daří i mně.

Lidský život se skládá z žití i smrti, jak krásně popsal J. V. Sládek v jedné ze svých básní. Myslím, že se její slova na závěr mého poděkování Mistru Krumovi hodí:

Z osudu rukou vzal jsem svůj los,

jak zrno, jež hodil na brázdu kdos.

Jak obilné stéblo, jež vyroste v klas

a k zemi se chýlí, když dospěl mu čas.

Vzklíčí a roste, dá zrno a dost;

jak ono na zemi jsem jenom host.

V zem, jež ho vydala, schýlí se klas;

– kdes v boží zahradě vyrostu zas.“

Náš rozhovor s Janem Policerem nakonec vydal na více než šest stránek textu a vybrali jsme k němu mnoho fotografií, proto jsem se netradičně rozhodl rozdělit ho na dva díly. Pokračování si můžete přečíst za čtrnáct dnů.