Monsignor Josef Stejskal slavil devadesátiny

V sobotu 21. ledna 2012 byla za účasti litoměřického Otce biskupa Mons. Jana Baxanta slavena v Hornopolickém kostele děkovná bohoslužba za místního kněze, Monsignora Josefa Stejskala, který se dožil devadesáti let svého života.  

I přes svůj požehnaný věk je Otec Josef stále v aktivní kněžské službě. V roce 2009 jsme společně s ním oslavili šedesát let od chvíle, kdy z rukou biskupa Karla Skoupého v brněnské katedrále Sv. Petra a Pavla přijal kněžské svěcení.
Může se zdát, že život kněze je monotónní, zvláště když působí na stejném místě bezmála šedesát let. Život Otce Stejskala však nikdy jednotvárný nebyl a množství jeho vzpomínek na léta minulá je toho důkazem.

Josef Stejskal se narodil  21. 1. 1922 v Šitibořicích u Brna.
Vyrůstal na vesnici v zemědělské rodině. Rodina žila ve skromných podmínkách, a tak byl i Josef a jeho čtyři sourozenci vychováván ke skromnosti a k praktickému křesťanskému životu. Rád vzpomíná, jak se každou neděli celá farnost scházela na bohoslužbách. Otec Stejskal to shrnuje: „Byl jsem vychován ve víře v Pána Boha a posmrtný život.“
To bylo velmi důležité pro jeho další životní cesty. Poslušnost a láska k rodičům, podložena touto vírou, vnášela do rodiny vyrovnanost a pohodu. Vypráví: „Když jsme přišli ze školy, tatínek nebo maminka napsali křídou na tabulku, jaké úkoly máme, než oni se vrátí domů, např. nastrouhat řepu, nakrmit králíky a dalších práce, na které jsme stačili a rodičům tak pomáhali udržet chod domácnosti.“  Rád často vzpomíná na svá klukovská léta a činy. Když například chtěl doma v krabici chovat vosy a čmeláky a nedopadlo to moc dobře. Rád se chodil koupat do nedalekého rybníka, plavat sice ještě neuměl, ale s ostatními kluky tak dlouho plácal rukama a nohama, až se naučil i určitému druhu plavání.

Jeho dětství v čase první republiky vrcholilo léty studentskými. Otec Josef vzpomíná, jak každý den jezdil na kole do gymnázia vzdáleného dvanáct kilometrů a to za každého počasí. Po zabrání Sudet Němci skládal maturitní zkoušky už v Protektorátu. Poslední měsíce před maturitou musel dojíždět do školy 50 km, vždy jednou za týden na kole v neděli tam a v sobotu domů.
V roce 1941 začal studovat na Bohoslovecké fakultě v Brně. Studium přerušilo totální nasazení pro Říši. Dva a půl roku těžké práce, stovky mrtvých z náletů, strach o blízké doma, ale i přátelé z mnoha koutů Evropy, kteří sdíleli stejný osud nedobrovolného odloučení a změny vlastních plánů života – na to se nedá zapomenout.
Po skončení války pokračoval v Brně ve studiích a v roce 1949 byl vysvěcen na kněze. Jeho kněžské působení je rozděleno na čtyři místa. Nejprve působil v Poštorné na Moravě, následoval Děčín -  Podmokly a od července 1952 do začátku roku 1954 Česká Lípa. Byl velmi oblíbený mezi zdejší věřící mládeží, které se věnoval nejen jako duchovní vůdce. Mimo jiné pomáhal budoucím vysokoškolákům v přípravě na přijímací zkoušky, zvláště vyučoval latinu. Na jeho působení v našem městě vzpomínají dosud mnozí pamětníci, kteří za ním do Horní Police dodnes rádi dojíždějí. V únoru 1954 byl přeložen do Horní Police, k této farnosti patří ještě Jezvé a Žandov. Jak sám říká, bylo to "za odměnu" kvůli kázání, ve kterém povzbuzoval mládež k věrnosti Kristu. Otec Josef vzpomíná, že se mu do Horní Police vůbec nechtělo. Ale součástí kněžského poslání je poslušnost. A tak na tomto svém čtvrtém působišti, které mu za těch padesát osm let přirostlo k srdci, zůstal dodnes.   
Od svého nástupu do Horní Police musel otec Stejskal mimo práce duchovního (bohoslužby, výuka, další studium, udělování svátostí, pohřby, účetnictví, vedení matrik atd.) vykonávat také práci zedníka, natěrače, opraváře, pokrývače, sklenáře atd. P. Stejskal vzpomíná, jak poprvé vstoupil do kostela v Jezvé a vylekal se hejna ptáků, kteří rozbitými okny prolétávali dovnitř. O čistotě v chrámu ani nemluvě. Musel postavit 11 m vysoké lešení a po něm vynést tabule skla.

Kdo zná rozlehlost hornopolického poutního místa, dokáže si snad trochu představit, jak velkou námahu a kolik práce si to vyžádalo. Navíc tak velký objekt (jen fara má čtyři desítky oken) má tu nepěknou vlastnost, že jen se na jedné straně skončí, může se začít znovu na druhé. Tyto práce vykonával Otec Stejskal většinou sám, protože na úhradu řemeslníků nebyly peníze. Velmi významnou pomoc našel u českolipského zedníka, pana Voldřicha. Ten, ač v důchodovém věku, jezdil denně po mnoho let do Horní Police a pracoval zde na opravách bez nároku na odměnu. V roce 1964 na doporučení kněze z Velkého Meziříčí, bratrance P. Stejskala, nastoupila na faru do Horní Police slečna Marie Večeřová, která zde působí. „Práce na udržení čistoty chrámových prostor i jejich provozuschopnosti bylo skutečně mnoho a jsem opravdu vděčen p. Voldřichovi, který už dávno byl Pánem života a smrti z této země odvolán, a farní sestře Marii. Bez jejich pomoci by to nešlo.“, říká P. Stejskal a pokračuje: „Postupně jsme odstraňovali tyto věci, takže dnes se dá říci, že Horní Police i Jezvé jsou v přijatelném stavu. Do budoucna je však nutno počítat s velkými opravami. Jen obnova schodišť je odhadována na více než 650 tis. Kč.“  
Za léta v duchovní správě potkává Otec Josef vnuky dětí, které kdysi křtil. Mnoho svých spoluobčanů doprovodil na poslední cestě. Už více než dvacet let se každou první sobotu v měsíci sjíždějí poutníci z blízka i z daleka na mariánskou bohoslužbu, po níž pak následuje ještě společenství na faře.
Otec Stejskal stále aktivně slouží ve farnosti, káže, rozdává víru, naději a lásku.
Otec Stejskal i slečna Marie říkají: „Nebyl to lehký život, ale byl krásný. A přejeme každému, aby si to na konci života mohl říci také.“