Štafeta: Pavel Kraus

Za Pavlem Krausem jsem jel do Pavlovic, vsi patřící pod Jestřebí a ležící mimo veškeré hlavní trasy. V minulém díle seriálu Štafeta mi ho doporučil Atila Vörös (zde).

Už při předrozhovorovém psaní jsme se dohodli, že vynecháme téma jezdecké sochy. Ještě jsme ani nedosedli v prostorné místnosti, a už jsme u koně byli. Pro Pavla Krause je to velmi citlivé téma. Desítky hodin práce bez konečného výsledku.

S Atilou Vörösem na společné vernisáži výstavy „Hic sunt leones“

Pavel Kraus je rodilý Pražan, na Českolipsko se přistěhoval až ve čtyřiceti letech, před dvaceti třemi roky, přesto se s jeho aktivitami setkává snad každý Českolipan. Mezi jeho první zdejší zakázky, patřilo rozsáhlé, několik let trvající restaurování architektonických prvků na zámku Lemberk. Následovala rekonstrukce a znovuvztyčení sloupu před českolipským pivovarem, restaurování soch na kostele Narození Panny Marie, na morovém sloupu českolipského náměstí, restaurování a znovuosazení renesančního portálu na budově čp. 2 českolipské radnice a řada dalších. V roce 2006 realizoval projekt výtvarné estetizace prostor městského úřadu čp. 1 českolipské radnice s koncepčním barevným řešením interiérů, doplněných rozměrnými oválnými kolážemi s tématy a prvky regionální historie, vitrážemi, grafikami a keramickými reliéfy. Tomu předcházela (již pod hlavičkou Studio Eastern) revitalizace interiérů budovy čp. 2 a městského informačního centra s portrétní „galerií starostů a předsedů národního výboru“, kterou realizoval s Atilou Vörösem. Galerie zahrnuje krom portrétů a dobových vedut i kamenná torza soch ze zaniklých kostelních hřbitovů i další keramické reliéfy, např. reliéf parafrázující historicky a umělecky cenný portál z českolipského náměstí, oslavující vítězství křesťanské Evropy nad Osmanskou říší v bitvě u Vídně v roce 1683, nebo hlavici s Nejsvětější trojicí z morového sloupu v České Lípě.

Interiéry českolipské radnice

Obzvlášť podobizny komunistických šéfů České Lípy mě pobavily. Pavel Kraus mi je ukazoval a říkal: „Nikdo nám nechtěl poskytnout své fotky, tak jsme si jejich podobu vymysleli. Třeba tady jsme použili portréty nomenklaturních básníků Jana Kozáka a Miroslava Floriana, tohle je předseda ČSTV Antonín Himl, tohle zase ruský režisér Sergej Bondarčuk a toto průmyslník David Rockefeller.“

Socialističtí předsedové národního výboru

Dalším dílem (respektive kauzou) Pavla Krause a Atily Vöröse byl památník pochodu smrti z koncentračního tábora Schwarzheide, který dnes stojí v areálu základní školy na sídlišti Špičák. Dříve se v tomto místě nacházel nový židovský hřbitov s původním hrobem a památníkem obětí pochodu smrti, zřízeným pražskou židovskou obcí. Stála zde i secesní kaple, postavená renomovanou českolipskou firmou John a Jisba, která také realizovala stavbu kavárny Union a dalších významných secesních budov České Lípy z počátku 20. století. Vše, včetně náhrobních kamenů a kosterních pozůstatků, bylo při stavbě školy v 70. letech 20. století nenávratně odstraněno, zbořeno a odvezeno do zavážky.

„V záchvěvu jakéhosi nečekaného humánního osvícení nechala českolipská radnice památník obnovit. Po dlouhých jednáních s Židovskou obcí Praha a žijícími účastníky onoho pochodu smrti jsme se dohodli na konečné podobě památníku a v roce 2004 jsme ho dokončili. Odhalení bylo personálně a společensky velmi saturované a dojemné. Krom reprezentace českolipské radnice zde byli zástupci státních a stranických elit, tehdejší pražský rabín Karol Sidon, izraelský velvyslanec, pamětníci protifašistického odboje, reportér Marek Wollner se štábem ČT a početná skupina přeživších vězňů z koncentračních táborů, pro které byla realizace památníku vzácnou a mnohdy poslední satisfakcí. Zanedlouho byl památník zloději kovů zničen, přičemž způsobená škoda byla řekněme velmi relativní. Zásadní mi připadal a připadá princip opětovného znesvěcení pietního místa v kontextu naprosté ignorace a neúcty k nepoznané historii, sociální a morální nedostatečnosti, hlouposti a jako neveselá ilustrace současného stavu společnosti, hlásící se ve své nevědomosti k evropskému humanismu a křesťanským tradicím.“

Při vyprávění o památníku se Pavel Kraus velmi rozohnil. „Zaměstnankyně radnice mne kontaktovala, ale s nahlášením vpravdě trestného, potažmo rasově motivovaného činu nespěchala. Volal jsem tedy na policii, ale tam také neměli čas, tak jsem s pocitem bezmoci zavolal do televize, do té slušnější, státní. V rámci reportáže se ovšem ukázalo, že strážníci městské policie poškození památníku nahlásili vlastníkovi památníku, radnici, už před několika měsíci, ale ta nepovažovala za podstatné případ předat policii.“

Nutno dodat, že památník byl od rekonstrukce, při níž byly mosazné díly nahrazeny polyakrylátovými odlitky, ničen opakovaně. Kvůli své aktivitě s televizí byl Pavel Kraus odstřižen od veškeré spolupráce a zakázek města, včetně již zmíněné jezdecké sochy Jindřicha z Lipé. Od letošního dubna je v důchodu a introvertně se věnuje především své volné tvorbě, zejména počítačové grafice, typografii, aplikované fotografii a studiu historie.

S Richardem Svobodou – předsedou sdružení bývalých vězňů koncentračního tábora Schwerzheide - při odhalení památníku v České Lípě

„O významné zakázky dávno neusiluju. Opravím maximálně nějaké drobné sakrální památky na Českolipsku a - stejně tak jak jsem to dělal celý život - dělám jen to, co mě baví a co považuji za smysluplné. No a pak přišel Ruda Živec s tou knížkou.“

Pavel Kraus myslel knihu I can̕ t get no – Českolipská satisfakce, která by se v době vydání tohoto dílu seriálu Štafeta už mohla objevit na pultech knihkupectví. Je uveden mezi spoluautory, dal knize grafickou podobu, vybral z archivů a upravil stovky fotografií a grafických ilustrací, ale získal do ní i značnou část fotomateriálu ke kapitole Underground, ke kterému má celý život blízko nejen fyzicky. „V Praze jsem bydlel v domě v Ječné ulici č. 7, tedy v pověstné sedmičce. Zde v bytě manželů Němcových se vyskytovaly a žily legendy typu Milana Hlavsy, Martina Jirouse, Martina Palouše, Hradílkových nebo Saši Vondry a řada dalších, se kterými jsem mnohé rád sdílel. Právě pro kapitoly o Zajíčkovi, Hlavsovi a Karáskovi jsem získal několik desítek fotografií od vlajkového fotografa českého undergroundu Ondřeje Němce. Když jsem mu zavolal, ochotně a nezištně mi obratem přeposlal složku výborných fotografií, které obohatily výpovědní a výtvarnou hodnotu knihy.“

Samozřejmě jsme knížku trochu zdrbli. „Vadí mi, že v ní dostal tolik prostoru Standa Holub,“ prohlásil například. Naopak jsme se shodli, že za jednu z největších osobností českolipského undergroundu považujeme Zdeňka Valise Jelínka.

„Zdeněk celej život pracoval v dělnických profesích, aby zabezpečil rodinu, pak se ještě dokázal věnovat těm svým výstavám a opisování textů. Ve všech polohách svých činností je dodnes naprosto autentický, poctivý a skromný a vedle evangelického faráře Miloše Vašiny a Jaromíra Čechury, se kterým organizovali i rockové koncerty, byl i signatářem Charty 77. Netouží po ovacích, po zviditelnění a nedeklamuje egocentrický smyšlenky jako mnozí jiní. Takový lidi mám rád. Jinak jsem ale moc rád, že jsem se seznámil s vydavatelem a editorem knihy Rudou Živcem, který pracuje na doraz, a když si umane nějakou realizaci, opásá se, obrazně řečeno, granáty, skočí pod tank a věc prostě udělá. Jako například tuhle knihu. Takový mám taky rád. “

Za významné období považuje Pavel Kraus tři roky, kdy pracovali s Atilou Vörösem s cikánskými dětmi z dubických holobytů na výtvarně-arteterapeutickém projektu Nový Dům – Nevo Kher.

„Psal jsem o Cikánech statě, snažil jsem se včlenit do jejich mentality a hodnot, kamarádil se s nimi, mám je opravdu rád. O naši práci se zajímaly organizace jako East-West media, Know How Fund britského velvyslanectví, Výbor dobré vůle Olgy Havlové, Ladislav Lis, Karel Holomek nebo nezávislá novinářka paní Magda Jogheeová. Ateliér, ve kterém pracovaly cikánské děti, také pravidelně navštěvoval Roman Krištof, výkonný místopředseda Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity, kterého si vážím a plně sdílím jeho názory. Výsledky naší společné práce byly prezentovány na mnoha výstavách v České republice i v zahraničí a staly se mimo jiné součástí architektonické podoby interiérů summitu NATO v Praze v roce 2002.“

K ukončení práce na projektu vedlo několik faktorů. Většina dětí, které do ateliéru docházely, skončila v diagnostických ústavech. Projekt byl dokončován s dětmi z dětského domova, které však pro Pavla Krause nebyly cílovou skupinou.

„Těmhle dětem se dostávalo perfektního sociálního i vzdělávacího zázemí. Projekt tím pro mne pozbyl, na rozdíl od radnice, smysluplnosti, a tak jsem ohlásil svůj záměr jej ukončit. Krom jiného v neznámu zmizely i peníze, které Roman Krištof získal pro Lípu na romského asistenta (streetworkera) - poté, co zjistil, že situace v dubickém „ghettu“ je jednou z nejneutěšenějších v republice.“

Asi poslední tečkou byla telefonická reakce tehdejšího euromanažera a později zastupitele za několik stran Karla Bubeníka.

„Sdělil mi, krom jiných invektiv, že se málo snažíme. Přičemž o národnostní integraci by se měli, myslím, snažit především kompetentní lidé na radnici, za tu práci, na rozdíl ode mne, placení. Dosahovali jsme významných výsledků, nejen okázalých, které hovořily ve prospěch Městského úřadu Česká Lípa. Těmito jeho autoritativními deklamacemi byla spolupráce s radnicí z mé strany, k zármutku všech, definitivně ukončena. Pointou projektu byla hloubková finanční kontrola Studia Eastern seslaná z českolipské radnice. “

Servítky si Pavel Kraus rozhodně nebere: „Už jsem konfrontacemi s pozůstatky předpřevratové a současné nomenklatury tak znechucen, že jsem své veřejně prospěšné aktivity omezil pouze na pravidelnou finanční podporu organizacím, jako jsou Člověk v tísni, Konto bariéry, Nadace charty 77 Olgy Havlové a Greenpeace. Připadá mi to dnešním pohledem společensky podstatně smysluplnější. Lidi se v předchozím režimu domestikovali v  prostředí připomínajícím zatuchlou flašku od okurek, ve které si ve strachu, v nevědomosti a v přítomnosti neustálého fízlování zhmotnili své pocity jistoty a žebříčky hodnot.“

Ano, hodně jsme si povídali o současné xenofobii v české společnosti, o lidech přicházejících z míst, kde vznikly civilizace, které daly před tisíci lety současný rozměr kultuře, umění a vědě a filosofii, o ateismu, o povrchnosti a zločinnosti ideologie konzumu.

„Já jsem ze stavu národní identity hodně zhnusen a bezradnej,“ prozradil mi například rozhořčeně. Přesto jsme se ještě k několika jeho projektům dostali. Zajímaly mě hlavně aktivity u filmu, neboť málokterý ze čtenářů si spojí Pavla Krause například s díly, jako jsou Letopisy Narnie, Příběh rytíře nebo Doktor Živago.

„Ve své náklonnosti a bezmeznému obdivu k starověké kultuře, Byzanci a potažmo i k  východnímu pravoslaví - pochopitelně nemluvím o současném Rusku – jsem studoval a maloval kopie ikon už před lety a občas je i prodával po antikvariátech. Člověku většinou podvědomě imponují věci, které není schopen reálně pochopit. To v mém případě platí například i o stavu prvotní církve po velkém schizmatu v polovině 11. století. Pak za mnou ale přijeli nějací lidé, jestli bych neudělal ikony pro Barrandov, už ani nevím pro jakej film. Pak se to nějak přelilo do výpravy pro filmy Karel Veliký, Příběh rytíře, Doktor Živago, tam jsme malovali s Atilou celý pravoslavný kostel – fresky, ikony a ikonostas. Malování stanů pro Narnii. Už si to všechno ani nepamatuju. Dnes už většinou produkce zadávají takový věci do  Rumunska nebo Bulharska a Albánie. Tam jsou ještě levnější než my.“

Výmalby do interiérů z filmu Karel Veliký

Replika Rubensova obrazu „Snímání z kříže“ do filmu Karel Veliký

Interiéry a ikony do filmu Doktor Živago

Nedávno jsem se nevědomky seznámil i s jinou prací Pavla Krause. To když jsem během sbírání keší obdivoval starou pavlovickou cestu.

"Založili jsme s kamarádem, malířem a mým sousedem Vladimírem Svobodou OS Pavlovická cesta, s myšlenkou zabránit zištnému zničení dlážděné cesty z roku 1630 a přilehlé císařské studny, zbudovaných v čase Albrechta z Valdštejna, což se k výrazné nelibosti jiných podařilo. Také jsme se zasadili o vyhlášení Pavlovic vesnickou památkovou zónou. Pavlovice, které si i přes bujaré osidlování a vražednou kolektivizaci a normalizaci zachovaly svou unikátní podobu středověké okrouhlice s mnoha dochovanými stavebními památkami, tedy urbanistického schématu pokládaného v německém prostředí za charakterní znak slovanského osidlování. Inicioval jsem i rekonstrukci pavlovického památníku Hanse Kudlicha, jehož původní místo v Pavlovicích jsem podle dobové fotografie vybádal v archivech NPU a Vlastivědného muzea. Myslím, že když už žijeme v místech, kam nijak moc nepatříme, o kterých toho moc nevíme a, jak kdysi napsala Magda Jogheeová, bydlíme v domech, které nikdo z nás nepostavil, měli bychom tento kraj, jeho specifika, bohatou historii a zašlou kulturu a prosperitu respektovat, snažit se ho alespoň mírně pochopit a alespoň ho dál neplundrovat. I to bylo základní myšlenkou při zakládání sdružení. Po zapsání dlážděné cesty a císařské studny na seznam chráněných památek jsem do skalního výklenku umístil dedikační desky. V záhlaví jedné z nich je nápis BŮH OCHRAŇUJ TENTO KRAJ. Obávám se ale, že vzhledem k výše napsanému je to pouhým výkřikem do prázdna.“

Pavel Kraus se narodil v roce 1953 v Praze, kde zahájil studium na SUPŠ, posléze však absolvoval Školský ústav umělecké výroby v oboru kamenosochař a poté VOŠV v oboru užitá grafika. Tam začalo jeho profesní schizma, a přestože byl členem FČVU a SČVU, většinou do roku 1989 pracoval v dělnických profesích. V roce 1993 se přestěhoval na Českolipsko, kde souběžně pracoval jako učitel na základních školách, jako malíř a grafik a jako restaurátor a kamenosochař na mnoha zdejších památkových objektech.

V roce 1996 založil „Výtvarný ateliér Studio Eastern“, do kterého po čase přibyl Atila Vörös. Ateliér realizoval různé výtvarné projekty, ale působil i 10 let jako alternativa školního vzdělávání v oborech výtvarné kultury a dějin výtvarného umění. Kraus a Vörös uspořádali se svými žáky několik sympozií a s tím souvisejících výstav.

Z ateliéru Eastern

O Atilovi mimo jiné řekl:

„S Atilou jsme spolupracovali na mnoha výtvarných, ateliérových, výstavních a didaktických projektech více než patnáct let. Atila je takový maďarský buldozer, který se do všeho vrhá naprosto spontánně s maximálním nasazením, výtvarnou brilancí, klobásovou intuicí a s citem Seresse Rezsö. Je nestoudně zručný a rychlý. Já vždy o všem hodiny, dny až roky přemýšlím, analyzuju, kombinuju a ve finále, když už mám pocit, že nezbývá nic, než vše pouze rutinně zrealizovat, zjišťuji, že to neumím. Vörösův vytrvalý a koncentrovaný kozoroh se ale tak nějak doplňoval s mým trpělivým a přecitlivělým býkem, který ovšem ve finále bez varování kope. Několikrát jsme společně vystavovali, naposled to byla asi před pěti lety výstava s názvem „Hic sunt leones“, tedy „Zde jsou lvi“, což byl nápis na starověkých mapách, mj. v místech, kde byly i dnešní Čechy. To mě dost bavilo. V podstatě se ale dodnes neznáme.“

Pavel Kraus je autorem publikací, výtvarných realizací a multimediálních didaktických publikací „3+1 obcházkové trasy po vybraných památkách České Lípy“ a obsáhlé publikace „Dějiny výtvarné kultury od počátků civilizací do poloviny 20. století“.

Ne, Pavel Kraus se na Českolipsku nenarodil, ale stopu tady nechává jako málokdo z rodáků. Od Atily Vöröse šlo o velmi dobrý tip.