Štafeta: Jana Blažková

Další díl Štafety je věnován Janě Blažkové, dlouholeté ředitelce Státního okresního archivu Česká Lípa. Více jsme si však povídali o archivnictví a historii než o Janě Blažkové. Štafetový kolík jí předala Renata Mauserová (zde). 

Už když člověk vstoupí do archívu, uvědomí si, že to není muzeum. Musel jsem zapsat do evidenční knihy jméno, čas příchodu, čas odchodu, důvod návštěvy. Můžete vysvětlit, proč u vás panují taková opatření?

Do archivu jste přišel navštívit zaměstnance. Výše uvedené údaje jsou od návštěv požadovány proto, aby bylo zřejmé, kdo a kdy se v archivu kromě zaměstnanců pohyboval a proč. Jedná se o bezpečnostní opatření. Když ostatně zavítáte do muzea či galerie jako návštěva zaměstnance, budete obdobným způsobem zaevidován taky. Tyto instituce jsou v podstatě rozdělené na tři zóny s různými provozními a bezpečnostními režimy. Ve veřejné zóně se předpokládá pohyb návštěvníků a badatelů.  Neveřejnou zónou jsou kanceláře a jednotlivá pracoviště, kam může návštěvník vstupovat pouze v doprovodu zaměstnance, který za jeho pohyb v těchto místech zodpovídá.  V depozitní, striktně neveřejné části jsou uloženy archiválie. Pohyb návštěvníka po depozitáři je možný pouze se souhlasem ředitele příslušné instituce. Archivy, muzea i galerie pracují s originály nevyčíslitelné historické či kulturní hodnoty, a proto je musí chránit. Ztráta je totiž nenahraditelná. Archivy mají ovšem evidenci návštěvníků a badatelů nejpřísnější.

Výhodou je, že jsem nemusel za nic platit. Jsou u vás některé služby zpoplatněny?

Do sítě státních archivů může přijít zdarma bádat prakticky každá osoby starší 15 let. Zpoplatněny jsou jen ty služby, u nichž se spotřebovává nějaký materiál (například kopie archiválií) anebo které si vyžadují čas zaměstnance archivu (například pořízení výpisu z archiválie, vyhledání informací z archiválií a podobně). U placených služeb však existuje široká škála výjimek pro právnické a fyzické osoby.

Poté, co se návštěvník studovny zaeviduje a vyplní badatelský list, má zcela neomezený přístup ke všem svazkům archivní knihovny včetně periodik a ke všem zpracovaným archiváliím starším třiceti let. Vcelku lze konstatovat, že české archivnictví je v přístupu k badatelům velmi liberální.

Panují u vás úřední hodiny jako na úřadech. Kolik lidí je denně využije?

Archiv je pro návštěvníky badatelny otevřený v pondělí a ve středu od 8 do 17 hodin s hodinovou polední přestávkou. Denní průměr spočítaný nemáme a také návštěvnost značně a nevypočitatelně kolísá, ale víme, že ročně badatelé vykonají 350 až 400 návštěv. 

Je možné bádat i mimo vymezené časy?

Výjimka potvrzuje pravidlo. Mimo návštěvní dny přicházejí zejména úředníci ze státních a samosprávných úřadů, kteří v pondělí a ve středu slouží veřejnosti na svých pracovištích.

Jaké typy lidí chodí do archivu bádat?

Přicházejí k nám studenti středních a zejména vysokých škol s cílem získat podklady pro zpracování seminární nebo diplomové práce. Dalším typem badatelů jsou kronikáři a kulturně osvětoví pracovníci měst a obcí regionu. Velký počet návštěvníků má zájem o informace vztahující se k jejich domu nebo chalupě, k jejich zaměstnání, vzdělání, k předmětu podnikání. Úřednických návštěv mnoho není, protože archiváři mají na základě zákona povinnost požadované informace a archiválie úřadům vyhledat a zaslat.  Několikrát do roka přicházejí pracovníci památkových ústavů vyhledat informace o právě restaurovaných objektech. Celá řada lidí pátrá v archiváliích po zmínkách o svých předcích. Tato módní vlna je často podnícena poněkud naivními televizními pořady. Nejvítanější jsou badatelé, kteří zpracovávají určité historické téma. Není jich z celkového množství návštěvníků mnoho, ale na výsledky jejich práce se vždy těšíme, protože posouvají i naše poznání regionu.

Co vlastně dělá zaměstnanec archívu mimo úřední hodiny?

Práce v archivu je velmi pestrá a s výjimkou obslužných profesí a administrativní pracovnice lze s trochou nadsázky říci, že všichni dělají všechno. Laická veřejnost vnímá archiváře jako člověka, který se zaobírá studiem archiválií a žije nejspíše minulostí. Tak tomu není. Archivář především pracuje se současnými dokumenty a zabezpečuje jejich uchování pro příští pokolení. Jedním z nejdůležitějších úkolů archiváře je provádění výběru archiválií z dokumentů, které v současnosti vytvářejí nejrůznější úřady, školy a organizace. Zde se naplno projeví odborná erudice a znalost místních reálií. Skartačních řízení archiváři provedou ročně přes sto. Vybrané archiválie se musejí pečlivě zaevidovat a poté uložit do depozitáře na vyhrazené místo. Každoročně archiváři několik desítek metrů archiválií zinventarizují, aby se mohly předkládat badatelům. Nedílnou součástí naší práce je zprostředkování poznatků o regionální historii veřejnosti. Archiv v současné době vydává dvě řady publikací, každoročně připravuje akce k Mezinárodnímu dni archivů, organizuje exkurze školám, přijímá studenty na odbornou praxi a mnoho dalšího. Archiváři vyhledávají pro úřední potřeby archiválie, zpracovávají náročné státoobčanské a majetkoprávní rešerše, sledují fyzický stav archiválií, připravují archiválie k digitalizaci, a když si to stavební úpravy budovy vyžádají, také stěhují a uklízejí.

V českolipském okresním archivu jste od roku 1984. Zažila jste tak přelomový rok 1989. Můžete popsat, jak se archiv změnil? Jak fungoval za vlády jedné strany a jak po ní?

Éru socialismu jsem osobně v archivu příliš dlouho nezažila. Vysokou školu jsem absolvovala v roce 1984, ale už následujícího roku jsem odešla na mateřskou dovolenou, ze které jsem se vrátila v září 1989, a o dva měsíce později bylo všechno jinak. Dva skutečně zásadní rozdíly zmíním. Tím prvním je vymahatelnost zákonem daných povinností. Okresní archivy byly zařízeními okresních národních výborů. Bylo z principu nemožné dosáhnout toho, aby zřizovatel plnil povinnosti, které mu v oblasti spisové služby ukládala legislativa. Archiv a archiváři byli na stejné úrovni jako řidiči, uklízečky a kuchařky v závodní jídelně – obslužné profese řízené vedoucím odboru vnitřních věcí.  Všichni odborní archiváři měli vyšší a především kvalitnější vzdělání, než jejich „šéf na okrese (ONV)“, přesto byli všeobecně vnímáni jako lepší uklízečky nebo pracovníci sběrných surovin. To se v první polovině devadesátých let radikálně změnilo. Praktická nevymahatelnost zákonem ukládaných povinností se projevovala také u ostatních původců archiválií. Všude byl nějaký soudruh nebo soudružka, na které jsme byli krátcí.

Se společenským vnímáním role archivů a archivářů souviselo mizerné materiální zabezpečení jednak archivu samotného, jednak archivářů. I v tomto ohledu byla naprosto přelomová polovina devadesátých let. Archiváři postupně získali respekt a uznání, o jejich práci se začala zajímat veřejnost. Ke změně ve vnímání archivů a jejich zaměstnanců hodně napomohly majetkové restituce a rehabilitace. Na archiv se s žádostí o vyhledání dokumentů obracely stovky lidí, úřady, soudy, města a obce. Na moderní archivní zákon jsme ovšem museli počkat až do roku 2004. Od té doby se státní archivy staly plnohodnotnou součástí státní správy.

Podařilo se něco zachránit třeba z archivu OV KSČ?

KSČ měla před rokem 1990 vlastní síť spisoven, v níž platilo hierarchické pravidlo. To znamená, že nižší stranické orgány postupovaly vyšším orgánům do úschovy vybrané typy písemností a ostatní se likvidovalo. Ne ze strachu, ale proto, že vše se uložit nedá. O písemnosti komunistů z našeho regionu jsme měli od počátku zájem, nicméně neexistovala žádná dohoda ani legislativní opatření, které by ukládaly KSČ povinnost spisy do státního archivu odevzdat. Na jaře se OV KSČ musel přestěhovat z novostavby sekretariátu do výrazně menší vily naproti soudu v Děčínské ulici. S vedoucím tajemníkem jsem dohodla, že archiv převezme část knihovny, ale na převzetí písemností jsme se dohodnout nedokázali. V té době se zcela jistě vysoké procento dokumentů zničilo. Začátkem léta se konečně podařilo uzavřít dohodu o převzetí písemností KSČ státem na celorepublikové úrovni. V samotné České Lípě okresní archiv převzal spisy prověrkových komisí z počátku normalizace. Z krajského sekretariátu byly do archivu předány zápisy ze schůzí a materiály z konferencí a pár dalších drobností. Vše je archivně zpracované a veřejnosti volně přístupné.

Dalším zlomem v činnosti archivu byla první polovina devadesátých let, kdy se restituoval církevní majetek a archiv byl v té době umístěn v bývalém augustiniánském klášteře. Můžete trochu zavzpomínat na průběh událostí?

V bývalém klášteře archiv sídlil spolu s okresním vlastivědným muzeem po desítky let. V roce 1991 byla budova augustiniánského kláštera restituována a jejím vlastníkem se stala Česká provincie Řádu sv. Augustina. Po dobu deseti let musel původním uživatelům objekt pronajímat. Okresní úřad v České Lípě vyřešil po mnoha peripetiích složitou situaci obou institucí tak, že pro potřeby muzea budovu kláštera od Řádu augustiniánů odkoupil a roku 1994 rozhodl o stavbě účelové archivní budovy. Stavební práce byly zahájeny v roce 1996. Na konci roku 1998 se okresní archiv přestěhoval do nové budovy a poslední březnový den roku 1999 byl otevřen pro veřejnost.

Jak se vám nakonec podařilo přesvědčit politiky, že okresní archiv by si zasloužil novou budovu?

První polovina devadesátých let byla úžasná. Byla prodchnuta odhodláním napravit chyby, nedostatky a zločiny, které napáchali v době své vlády komunisté. Celá řada věcí se sunula kupředu mílovými kroky, takřka revolučním způsobem, a bez zbytečné byrokracie. Po restituci kláštera okresní úřad nejprve hledal vhodný objekt, kam by archiv přestěhoval. Právě probíhaly restituce a privatizace, v majetkoprávních poměrech se ukázala řada nejasností. Navíc archiv má své specifické potřeby a každá stavba se k jeho umístění nehodí. Čas vyhrazený pro rozhodnutí, kam přestěhovat archiv a muzeum, se krátil. Postavit archivu moderní, účelovou budovy se posléze ukázalo jako optimální řešení. Navíc česká vláda vedená premiérem Petrem Pithartem se usnesením zavázala k finanční pomoci institucím postiženým restitucemi. Ovšem premiér následující vlády Václav Klaus prohlásil, že usnesení předchozí vlády nejsou závazná, a slíbená pomoc nepřišla. Okresní úřad se musel se vzniklou situací vypořádat sám.

Když už jsem byl u vás v archívu, prohlédl jsem si výstavu instalovanou u příležitosti Mezinárodního dne archívů. Šlo o působivé fotografie Rudolfa Ginzela představující obce Českolipska z přelomu 19. a 20. století. Je fotografií více, budou k vidění ještě někde jinde?

Fotografie Českolipska z počátku 20. století prezentované na výstavě k Mezinárodnímu dni archivů byly vytvořeny z negativů uložených v Severočeském muzeu v Liberci. Sbírku Ginzelových negativů tam v roce 1957 darovali jeho prasynovci. Obnáší téměř pět set kusů. Výstava Ginzelových fotografií s motivy Českolipska byla jedinečná a v regionu se v dohledné době další prezentace nepřipravuje. Severočeské muzeum představilo tvorbu Rudolfa Ginzela na souborné výstavě v roce 2015.

Jedním z počinů archivu a muzea je sborník Bezděz. Jak vznikal? Jaký má vlastně náklad a jaký je o něj zájem?

Autorem celého projektu je dlouholetý českolipský archivář Miloslav Sovadina. V letech 1987-1988 se intenzivně zabýval myšlenkou vydávat vlastivědný sborník, v němž by byly publikovány původní práce založené na výzkumu regionu. Promýšlel jeho strukturu, obsahovou náplň, organizaci a působnost redakční rady a v neposlední řadě také název a grafické ztvárnění sborníku. Název Bezděz upomíná na vlastivědný sborník, který před druhou světovou válkou v České Lípě s absolutní převahou německého obyvatelstva vydávala česká menšina. Několik čísel časopisu vyšlo ještě po válce. Miloslav Sovadina se k práci českých menšinářů tímto způsobem přihlásil. Bylo to symbolické. Po čtyřiceti letech totalitního režimu přišlo politické uvolnění a historici spolu s přírodovědci se tak, jako menšináři, chopili příležitosti vzdělávat místní obyvatelstvo a pěstovat v něm zdravý a přirozený lokální patriotismus. Obálku sborníku vypracoval novoborský sklářský výtvarník Vladimír Hofman.  První číslo Bezdězu vyšlo v roce 1990 v nákladu 1 500 výtisků a vydal ho Okresní archiv Česká Lípa ve spolupráci se Socialistickou akademií v České Lípě, která poskytla technickou podporu. Většinu zakládajících členů redakční rady tvořili odborní zaměstnanci českolipského archivu a muzea.

V následujících letech se ukázalo, že pravidelné vydávání sborníku bude archivu činit finanční potíže. Proto bylo ke spoluvydavatelství přizváno českolipské muzeum a také byl založen Vlastivědný spolek Českolipska. Sborník má tedy celkem tři spoluvydavatele: Státní okresní archiv Česká Lípa, Vlastivědné muzeum a galerii v České Lípě a Vlastivědný spolek Českolipska. Spolek jakožto nezisková organizace má možnost požádat o finanční podporu na vydávání sborníku z veřejných prostředků.

Vlastivědný spolek Českolipska zhruba od poloviny devadesátých let vykazuje zásluhou Ladislava Smejkala bohatou přednáškovou, výstavní a exkurzní činnost. Jeho členové získávají zaplacením členského příspěvku nárok na jeden výtisk sborníku Bezděz zdarma, takže asi třetina nákladu, který v současné době činí 400 výtisků, končí v domácích knihovnách. Vedle toho se sborník distribuuje do odborných knihoven archivů a muzeí po celé republice, odebírají jej také vědecké a regionální knihovny a univerzitní pracoviště, prodává se v knihkupectvích, zájem je i ze strany německých badatelů. Většina čísel je takřka rozebrána.

V letošním roce vyjde již úctyhodné 26. číslo. Sborník obsahuje články, studie i krátké zprávy z oboru regionální historie, dějin umění, archeologie, národopisu, geologie, botaniky, zoologie a ochrany přírody. Jeho obsahový záběr je tedy široký, což zájem čtenářů potvrdil jako dobré rozhodnutí. Dva svazky sborníku jsou monotematické. Jeden je věnovaný problematice zrušeného vojenského výcvikového prostoru Ralsko a druhý Lužickým horám. Miloslav Sovadina v roce 2011 sestavil bibliografii prvních dvaceti svazků. Zbylá čísla sborníku i bibliografie jsou k dostání v archivu.

Prozradila jste mi, že tématem vaší diplomové práce bylo téma osidlování Sudet. Přišla jste na nějaké zajímavé věci?

V polovině osmdesátých let výzkum specifické problematiky pohraničí teprve začínal. Odsun Němců se z politických důvodů neodkrýval vůbec, a tak se tématem mé diplomové práce stalo osidlování Českolipska. V té době ještě nebyly do archivu předány a zpracovány všechny písemnosti Okresního národního výboru v České Lípě, které jsou pro výzkum osídlení regionu klíčové. Musela jsem se proto spokojit s jinými archivními prameny. Statistickou metodou jsem zkoumala, odkud osídlenci přišli a také jejich sociální a věkové složení. Poválečné osídlení Českolipska mělo převážně zemědělský ráz. Zemědělci pocházeli ze středních a částečně východních Čech. V České Lípě byli velice významným elementem zaměstnanci Československých státních drah. Mnoho jich přišlo z Nymburka, kde byl také významný železniční uzel. Výměna obyvatel byla do zimy 1945/1946 převážně hotová, proběhla velmi rychle.

A co vysídlování? Tomu jste se věnovat nechtěla?

Odsun Němců probíhal paralelně s příchodem českých osídlenců, bylo proto logické, že jsem chtěla prozkoumat i toto téma. Začala jsem se mu věnovat už v první polovině devadesátých let. Je to velmi rozsáhlý okruh problémů, které se vzájemně proplétají: internační a sběrná středisko, organizace odsunů, státní občanství osob německé národnosti, činnost mimořádného lidového soudu, sociální postavení Němců, výběr osob zařazených do odsunu, osudy antifašistů a mnoho dalšího. Výzkumu jsem se věnovala skoro dvacet let a výsledky jsem zveřejňovala ve sborníku Bezděz. K vydání plánované monografie ovšem nedošlo. Odsunu se chopili publicisté a částečně z něj udělali senzaci. Množství publikovaných polopravd a klišé toto téma poněkud zprofanovalo a to mě od dokončení monografie odradilo. Asi je to škoda.

Také se podílíte na knize, kterou chce v závěru roku vydat město Česká Lípa. Jaký bude její název? Kterou část jste si vzala na starost?

Ano, Město Česká Lípa plánuje vydat rozsáhlou monografii o přírodních poměrech, archeologii a především historii České Lípy. Jak se bude kniha jmenovat, nevím. Autoři jednotlivých kapitol byli vyzváni, aby se k názvu knihy vyjádřili, ale název knihy mi doposud nikdo nesdělil.

S ohledem na mé mnohaleté badatelské aktivity mi připadl úkol napsat dějiny města od roku 1945 do roku 1990. Historicky je to krátký časový úsek, nicméně je nabytý událostmi, které zásadním způsobem ovlivnily současnou tvář města. V případě mých kapitol se nebude jednat o souhrn dosavadního poznání, mnohé poznatky budou publikovány poprvé. Těším se na reakce pamětníků a čtenářů.