40/2016

Už čtrnáct dní podléhám nové závislosti – po deseti letech jsem vytáhl kdysi skládaný rodokmen a pustil se do jeho pokračování. Většina krajů už má totiž digitalizované staré matriky, a tak s trochou cviku může každý pátrat po svých předcích.

Pokud nejste zrovna nalezenci, měli byste se dostat minimálně osm generací zpět. Ti se šlechtickými kořeny mohou ještě hlouběji do historie.

Já mám štěstí, že jsem většinu předků našel ve středních Čechách, v nichž jsou matriky pěkně zpracované online a samozřejmě česky. Můj nejoblíbenější děda se sice narodil v Úněticích u Prahy, ale dohledávat jeho větev musím v Podkrkonoší, kde vládla němčina. Je to činnost vzrušující, plná překvapení – má rodina z otcovy strany žila přes kopec od té manželčiny, děda měl nevlastního bráchu a jmenoval se jinak, než jsem si celý život myslel, babička z druhé strany zrovna tak. Věděl jsem, že jeden z prastrýců byl za komunistů perzekuován, a nyní už vím proč. Za války se účastnil odboje nedaleko Bělé a po osvobození koncentračního tábora, kam ho po prozrazení zavřeli, se přidal k americké armádě. V padesátých letech na to doplatil, aby v devadesátých byl povýšen na plukovníka. Dokonce jsem našel jméno člověka, který ho prozradil.

Čtení v matrikách je také bolestné. Moje prababička měla mnoho sourozenců, ale jen jeden se dožil dospělosti. Někteří umřeli hned po narození, další dva se dospělosti nedožili, často umřeli na celkovou slabost během první světové války. A do toho všeho mého prapradědečka povolal císař do války, ze které se už nevrátil. Jeho jméno jsem našel ve Staré Boleslavi na památníku.    

Trochu mě samozřejmě mrzí, že většina mých předků byli čeledíni (byť na zámku), úřední sluhové, mlynářští pomocníci a košíkáři. Jen zatím úplně nejstarší nalezený Bárta byl obchodník v Sobotce.

Pokud byste chtěl někdo pomoci, ušetřete peníze a napište mi o radu. Genealogové většinou berou tři sta na hodinu, ale opravdu stačí trocha cviku a budete koukat, jak vám bude rodokmen růst pod rukama. A třeba se někde protneme.

Jinak byl tento týden jedna velká černá kronika. Atentát na vánoční trhy v Berlíně, napadení tenistky Petry Kvitové, od které jsem si sliboval, že by se konečně mohla stát světovou jedničkou, zastřelení ruského velvyslance v Turecku.

Dokonce i policie v České Lípě zareagovala a vyslala k těm třem otevřeným stánkům na českolipském náměstí kluky se samopaly. Ale myslím, že je to pořád lepší, než vánoční trhy zrušit, jako to udělala radnice v Českém Brodě. To je to nejhorší, co můžeme dělat – podělat se strachy, zavřít se doma a čumět na bednu, na ty černé kroniky televize Nova nebo něco podobného. Já si do Německa před Vánoci zajel dvakrát a atmosféru si užil. Pravděpodobnost, že tam na mě někdo zaútočí, je podstatně menší, než že se zabiju v autě. Mimochodem: přestal někdo z vás jezdit autem po zhlédnutí série bouraček v Televizních novinách?

Foto: Petr Skokan

Deník dopisuji v pátek. Na plotně se vaří zelenina, rybí hlava a brambory. Děti, které se po několika měsících objevily doma naráz, zdobí stromek. Pak návštěvy atp., takže více tento týden už nenapíšu. Přeji vám hezký zbytek tohoto roku a střízlivý vstup do dalšího.