Karel H. – 9. DEN – odpoledne

Karel na Kokořínsku, vzpomíná na vandr s tátou. Setkání s kolegou. Klácelka, Pustý zámek, Čertovy hlavy. Čeká ho noc v bunkru.

Až za Vruticí jsem zase zvedl palec, rozhodnutý dojet někam na Kokořín a tam přespat v lese. První auto, oktávka s manželským párem, mě vzalo až do Mšena. Bavili se mezi sebou a mě prostě jen vzali. Ve Mšeně se mi nic stopnout nepodařilo, a tak jsem nakonec musel sejít serpentinama až do Ráje pěšky. Hospoda naštěstí fungovala a já si dal pořádný oběd. Kdysi jsem zde znal jednoho pingla, co se taky jmenoval Karel. Zeptal jsem se na něj, ale žádná ze servírek se na něj nepamatovala. Nakonec přišel majitel a hodil se mnou řeč, takže jsem zjistil, že Karel si dost polepšil, na starý kolena vystudoval vejšku a dělá v Ústí šéfa skládky. To si teda pomoh. Ale asi jo, taky se oženil a pořídil si malýho prcka. Tak za ním teda nepojedu, ještě bych ho nakazil, vždy byl daleko víc do větru než já. Možná by se divil, jak mi ruplo v kouli.

Bylo málo hodin a já měl potřebu si ty skály trochu užít. Vzal jsem to po silnici až na Cikánský plácek a pak se vyškrábal nahoru ke Kokořínským pokličkám. Naposledy jsem tady byl, když byl syn malý. Vzali jsme kola, přivázali si na nosič stan a spacáky a na víkend jsme jeli vandrovat. Sakra, to tak rychle uteklo. Nejdřív jsem si myslel, že takhle budem jezdit každej druhej víkend, ale nakonec  jsme to, než se dostal do puberty, stihli jenom dvakrát. Poprvý jsme jezdili právě tady po Kokořínsku, podruhý po Českým ráji, kde jsme spali u mého strýce na zahradě. Karlík byl tak vyplácaný, když mu strejda ukazoval, jak se mlátí cepem klásky. Do té doby si myslel, že cep je jenom husitská zbraň. No ale za strýcem bych se taky moh zastavit. Od té doby o něm nemám zprávu. Ani nevím, jestli je naživu, dyť by mu muselo bejt snad devadesát. Na tolik lidí jsem během manželství neměl čas a oni na mě. Tereza není návštěvní typ, nikdy jsme nezvali nikoho k nám a nikdy jsme nejezdili k někomu. Ještě tak rodiče a sourozenci, občas nějakej starej kámoš. Jo, třeba Majer, ten se u nás zastavil s celou hokejovou první pětkou, když měli v Lípě soustředění. Vychlastali nám zásoby tvrdýho, co se nám nahromadily v baru od svatby.

U pokliček jsem chvíli poseděl, byl tam klid. Pak jsem sešel na silnici a pokračoval do Kokořínskýho dolu. Tady jsme tenkrát spali a seděli na zahrádce hospody, mladej se koupal v bazénu. Vše zavřený, zničený. Kdysi to byla hospoda, ve který musel host v sezóně číhat na uvolněný místo. Teď z ní byla ruina. Co se dalo ukrást, to bylo ukradený. Asi nějaká povedená privatizace. A to jsem si myslel, jak si zase zavzpomínám.

Nahoru na Kokořín se mi nechtělo, na hledání noclehu bylo taky brzo, tak jsem si stoup k silnici, že si někoho zastavím a nechám se prostě svízt, kam pojede. Buď dolů k Mělníku, anebo zase zpět do Ráje.

„No čau, Karle. Ty vole, mluví o tobě půlka Lípy a ty si tady sedíš u škarpy v Kokoříně,“ z nové dáčie se na mě křenil kolega z práce. „Tak co, už tě přešla toulavá a chceš hodit domů?“

Přišlo mi hodně lákavé vzdát to, nasednout a za hodinu být se staženým vocasem doma. Týdenní áčko bych snad v práci ještě nějak vysvětlil, třeba by to vyžehlila nějaká důtka, třeba  jenom neplacený volno, třeba doktor, nějakej psychiatr by se mě určitě zastal, doma by byla tichá domácnost, což by stejně nebyla žádná velká změna proti předchozímu stavu.

Vzal jsem za dveře a nasedl. „Hoď mě do Dubý,“ řekl jsem mu.

„Jak chceš, ale v práci ti už asi místo nedržej a co vím, tak Tereza pěkně jančí.“

„A policií mě hledat nedala?“

„Asi ne, prý ses jí ozval.“

„No, asi před tejdnem, ale ráno jsem jí poslal pohled.“

Zasmál se. „Prachy máš? Nepotřebuješ založit?“

„Ne, prachů mám dost a skoro nic neutrácím, spím, kde se dá, většinou nic neplatím.“

„Ale jseš dost pohublej.“

„No, se žraním mám problém. Moc na to nemyslím. Většinou mám hlad někde, kde nic není.  Ale před chvílí jsem se nadlábnul v Ráji.“

„Něco vzkázat mám?“

„Ne, vůbec neříkej, žes mě potkal,“ požádal jsem ho, ale bylo mi jasný, že to vytroubí i těm, který  to vůbec nezajímá.

„Jsem si myslel, že jsi utek s nějakou ženskou. S nějakou mladou kočkou.“

Trochu jsem se pousmál. Vlastně bylo dobře, že mě potkal takhle samotnýho, trochu rezignovanýho, zpustlýho. Lepší, když mě budou lidi litovat nebo si myslet, že jsem se pomát, než aby o mně kolovalo, že si někde užívám na mladým mase.

Věděl jsem úplně přesně, kam chci z Dubé jít. Do Zakšína a pak nahoru na Pustý zámek. To bylo na čundrech jedno z našich nejoblíbenějších míst. Vylezlo se na skálu a tam, v základech středověký místnosti, stával jednoduchý srub s několika palandama a s kamínkama.

Zakšínská hospoda samozřejmě zavřená. V ní jsme taky spávali, vpravo od výčepu byla místnost, kde snad za dvacku nechával hospodskej na starých matracích nocovat čundráky, který se u něj moc nadrali a nechtělo se jim už nahoru.

Vylezl jsem do skal. Nahoru bylo dřív průrvou spuštěný lano, aby se lezlo bezpečnějc. To teď chybělo. Nechal jsem dole věci a vyškrábal se tami bez opory. No jo, no, nic už není jako dřív. Srub samozřejmě takychyběl. Už zase tady byly jen obrysy hradní místnosti, v rohu, kde stála kamínka, trochu malty. Pár ohořelých prken. Tak to mě fakt mrzí. Naštěstí jsem věděl, že o kus dál, nedaleko studánky, mají lesáci seník. Využívali jsme ho, když byl srub narvanej Pražákama, který stihli přijet dřív.

Jenže seník taky nikde. No jo, Karle, nic není věčný. Seník asi nemá životnost třicet let. Rozhodl jsem se, že prostě půjdu směrem na Liběchov, a až se setmí, někde se složím u skály.

Na Klácelce ještě tma nebyla, u Čertových hlav taky ne a já byl najednou v Želízech a o chvíli pozdějc v Liběchově. Tak jsem si dal tlačenku s cibulí v hospodě před křižovatkou a už za tmy vlezl do zámeckýho parku. Věděl jsem, že na jeho konci je starej, předválečnej bunkr. Nikdy jsem v něčem podobným nespal.

Noc na zámku to sice nebude, ale blížilo se to tomu. Vzpomněl jsem si, jak se tady před pár dny Věra rozvalovala v trávě, a docela jsem se těšil, že zítra už bude se mnou a já nebudu takhle spěchat z místa na místo. S ní bych určitě takhle nehnal, protože ona by furt měla potřebu se někde kochat.

Bunkr jsem našel poměrně jednoduše, ale k přenocování zrovna nelákal. Byla v něm hrozná tma a byl dost provlhlej. Nechal jsem si ho nakonec jako nouzový řešení, kdyby začalo pršet, a rozbalil si karimatku nedaleko něj pod velkým stromem. Zalezl jsem do spacáku a docela se převaloval. Chvíli jsem koukal na obrysy zámku, chvíli směrem k Labi, kde co chvíli přejel vlak snad s padesáti vagóny. Kupodivu mě zvuk pražců uklidňoval. Nepřipadal jsem si na světě tak sám.

Patnáctý díl je zde.

Šestnáctý díl je zde.

Sedmnáctý díl je zde.

Osmnáctý díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.