Karel H. – 9. DEN – dopoledne

Nevíte, kde jsou Mečeříž nebo Kropáčova Vrutice? Nevadí, Karel vám to prozradí. Setkání s velkou láskou. Utečou spolu?

Usnul jsem brzo, takže brzo jsem byl i vzhůru. Ale asi to nevadilo, protože dům byl stejně plný hovorů, ze kterých jsem nerozuměl ani slovo. Za oknem dva Vietnamci nakládali do orezlý dodávky obrovský modrý tašky a třetí na ně něco pokřikoval. Když mě zahlídli v okně, přátelsky na mě mávli.

„Vyspal se?“ zeptal se mě jeden a já nebyl schopnej rozlišit, jestli to byl ten, co mě nechával přespat.

„Jo, skvělý, díky.“

„Caj sidáte?“

Poseděl jsem se dvěma, co nikam nejeli, asi hodinu, popíjel čaj a okusoval lázeňský oplatky, který mi k němu nabídli. Moc neměli potřebu se se mnou bavit, ale furt se usmívali.

„Tak já jdu,“ zvedl jsem se a zeptal se, jestli nemám ještě něco platit.

Mávli rukou a já se vydal k Mečeříži, do kopce, do kterýho se mi včera nechtělo. Ušel jsem asi kilák, aniž by okolo projelo jediný auto. Ale moc mi to nevadilo. V noci sprchlo, silnice byla mokrá, ale o to lepší byl teď vzduch. Ani cigárem jsem ho nechtěl kazit, navíc jsem se bál, abych ten kopec zahulenej vůbec vyšláp.

Když jsem byl konečně na horizontu, zastavilo u mě auto dřív, než jsem stihnul zvednout palec.

„Kam chceš hodit?“ zeptal se mě asi třicetiletý pásek. „Jé, sorry, že vám tykám, zezadu jsem myslel, že jste prostě na vandru.“

„V pohodě, já jsem na vandru. A jsem docela rád, že aspoň zezadu, s batohem jako kráva, vypadám mladě. Jestli nevadí, tak mě vem do Mečeříže.“

Kopec dolů, kopec nahoru a byli jsme na další návsi. Všude ještě klid. Zeptal jsem se, kudy na Slivínko.

„Takhle to obejdeš a pak pořád po silnici. Zase z kopce a do kopce. Je to hned první vesnice.“

U rybníčku nebo požární nádrže jsem si konečně zahulil a taky jsem přemejšlel, co v tom Slivínku vlastně budu dělat. Sednu si ke krámu nebo hospodě a někoho se zeptám na Němcovou.

No jo, ale ve Slivínku jsem zjistil, že tam není ani krám, ani hospoda, jen křižovatka a pár baráků, většinou za zdí místo plotu. Starý statky se záhumenky a pak pár domků, který si tam asi postavili lufťáci. Vešel jsem do vesnice, udělal pár kroků a zase jsem z ní byl venku. A co bylo nejhorší: za tu dobu jsem nepotkal ani nohu. Teda aspoň ne lidskou, jinak mi přes cestu přeběhly snad tři kočky. Veškerý společenský život byl stažen do Slivna, kde jsem se ocitl po těch pár krocích. Koupil jsem si v obchodě zásoby a taky pohlednici se známkou. Nějak se ve mně hnulo svědomí a rozhodl jsem se domů poslat aspoň krátkej vzkaz.

„Neznáte tady Němcovy?“ zeptal jsem se prodavačky.

„Němcovi? Maj to bejt ňáký starousedlíci?“ pátrala v paměti. „No, stará Němcová bydlela nahoře ve Slivínku, ale ta už je dobrejch pět let mrtvá. Teď tam bydlí někdo z rodiny, ale jestli se taky menujou Němcovi, to nevím. Voni tady nenakupujou, ty si vozej jídlo z města. Ale zeptejte se támhle pošťačky, ta to bude vědět na tuty.“ Obešla pult, otevřela dveře a na celou vesnici zařvala: „Vladěnooo!“ Zbytek už nechala na mně.

„Jen se chci zeptat, jestli neznáte ve Slivínku nějaké Němcovy.“

Zkoumala mě a přemýšlela, kam mě zařadit. Úplně jako bezdomovec jsem nevypadal, ale jako normální pocestný nebo příbuznej taky ne.

„Vyjdete tady nahoru,“ ukázala na silnici, po který jsem přišel. „Minete hřbitov a asi po sto metrech začne po levý straně plot velkýho pozemku. Uvidíte tam včelí úly. Tak to je Němců. Ale vchod maj z druhý strany, tohle je jenom zadní část pozemku. Sháníte mladýho, nebo starýho?“

Chtěl jsem říct, že sháním mladou, ale pak mi došlo, že jí už bude taky někdy teď padesát. „Sháním Alenu.“

„Jo, tak ta bude teď doma, je bez práce.“

„Bez práce? Tak proč bydlí tady?“ podivil jsem se.

„Protože nic jinýho nemaj a ať jsou rádi za tohle. Starej s mladým začali podnikat, vzali si půjčky a pak byli ještě rádi, když Němcová umřela a nechala jim barák. Sice tam nemaj ani zavedenou vodu a chodit musej na suchej záchod, ale aspoňmaj střechu nad hlavou.“

Tak to jsem si neuměl představit. Alena z paneláku, která ofrňovala nos i nad kusem hovna vypadlýho z traktoru, bydlí v takovýmhle zapadákově a čůrat musí do boudy.

„A jak to Alena snáší?“

„Hele, vy jste nějakej zvědavej. Se běžte zeptat jí,“ uzavřela rozhovor pošťačka, nadhodila si významně brašnu a rozloučila se.

Sakra, ještě jsem měl zjistit, co chlapi, jestli jsou doma. A co myslela tím starej a mladej. Manžel a tchán nebo manžel a syn. Tak hlavně jsem už věděl, kde bydlí. Nakupovat nechoděj, ale přece nesedí celej den doma. Takovej pozemek určitě potřebuje nějakou práci.

Vydal jsem se zpátky. Hned mi bylo jasný, kterej pozemek je ten správnej. Včelínem myslela pošťačka celou maringotku. Dokonce z týhle strany ani nebyla zeď, ale pozemek byl tak rozlehlý a rostlo na něm tolik stromů a keřů, že k části u domu nebylo prakticky vidět. Šel jsem až k plotu a snažil jsem se rozlišit nějaký pohyb, ale všecko marný. Obešel jsem teda pozemek a nenápadně si prohlížel dům z druhý strany. Zelený vrata, okna do ulice jen v horním patře, kde evidentně byly záclony narafičený, ve skutečnosti se určitějednalo o půdu. U domku ani nebyl zvonek, asi se prostě vešlo a pak se zabušilo na okno anebo vás prozradil pes.

Přemejšlel jsem, jestli to mám risknout. Co když nebude doma sama? Vyleze její starej a já mu řeknu: Hele, sorry, přišel jsem se podívat, jak žije moje staráláska. Co když je to žárlivej magor? A co když mě třeba ani ona nepozná?

„Sháníte někoho?“ ozvalo se za mnou.

Poznal jsem ji okamžitě, ani jsem se nemusel otáčet.

„No, tebe.“

Vypadala dost jinak, než jsem si ji představoval. Obrovský zadek narvaný ve starých riflích, nahoře vytahaný svetřík, který taky skrýval nějaký to kilo navíc. Hlavu měla šedivou, ale česala se jako kdysi. Proboha, kde má tu krásnou černou hřívu? Ale oči, pomněnkově modré, ty měla stále stejné. A taky dolíček na pravý tváři. Chvíli si mě prohlížela a zřejmě myslela na to samý. Stál jsem před ní přihrbený, samozřejmě hlavně kvůli batohu. Se šedivým strništěm a se stejně šedivým rozcuchem na hlavě.

„Tak tebe bych tady fakt nečekala,“ pronesla a radost z toho nečišela. Teprve teď jsem si uvědomil, že před sebou tlačí kočárek.

„To je tvoje?“ vyhrkl jsem.

„Zbláznil ses? To je vnuk, Páťa,“ konečně trochu zjihla. „A co tady děláš? Náhoda to asi není.“

„Odešel jsem z domova a trochu se toulám krajem. Tak jsem tě chtěl vidět.“

Něco málo jsem jí odvyprávěl a ona pronesla, že všichni chlapi jsme stejný. Druhá míza, jeden začne na starý kolena podnikat, druhej si jen tak odejde. Otočila kočár a šli jsme se projít směrem ke hřbitovu.

„A už mi aspoň řekneš, proč ses se mnou rozešla?“ vybafnul jsem na ni.

„Já s tebou? Ty ses rozešel se mnou,“ ďolíček ve tváři zmizel a vypadala hodně nasupeně. Po tolika letech. „Myslíš, že jsem sklerotická bába? Tys měl pořád pocit, že je blbý mít za život jenom jednu ženskou. Ty tvoje nápady, že si na chvíli dáme pauzu a pak se k sobě vrátíme. Doufám, že si stále po letech nemyslíš, že něco takovýho funguje?“ pustila se do mě úplně stejně jako před lety. „Ale asi jo, Karlík z toho pořád nevyrost. Co myslíš, že teď bude, až se vrátíš domů? Myslíš, že ti manželka skočí kolem krku a bude řvát: Jé, děti, táta se nám vrátil z manželské dovolené!? A pak budete žít šťastně až do smrti. A pokud nezemřeli, tak žijou spokojeně dodnes? Karle, skončí to stejně jako s námi. Jestli ti můžu radit, vrať se rychle domů a zachraň, co můžeš.“

„A nechceš odejít se mnou?“ napadlo mě nahlas. Zapomněl jsem na to, že váží snad metrák, že je šedivější než moje matka, že se mám zítra setkat s Věrou.

„Ty ses opravdu pomátl. Hele, žít jen s tím svým magorem, tak snad zdrhnu hned. I když nevím, co je to za manželskou dovolenou, jít od jednoho magora k druhýmu. Ale kvůli Páťovi bych to v životě neudělala. To je moje radost, na kterou jsem čekala několik let.“

„Ne, to mi jen tak vypadlo. Nechci někomu zasahovat do života.“ Zadíval jsem se na Páťu a trochu smutně přemýšlel, jestli jednou budu na vnoučatech taky tak viset. A jestli mě vůbec nějaký čekaj. Vlastní děti mi přišly dost free na to, že by mi je jednou chtěly pořídit.

Hlavou se mi ještě prohnalo, jaký by to bylo, kdybych ji zatáhl někde na tu jejich zahradu a vyzkoušel, jak chutná takový sex po více než třiceti letech, ale to už jsem nahlas neřek. Myslím, že odpověď mi byla dost jasná.

„Jsem rád, že jsem tě viděl,“ řekl jsem, když jsme se u hřbitova loučili.

„Já už míň,“ odpověděla ona. Pusu na tvář si ale dát nechala. Přemýšlel jsem, jestli voní stále stejně, ale už jsem si nepamatoval, jak voněla tenkrát. „A něco se sebou dělej, Karle. Nemůžeš bejt celej život adolescent.“

Dva dny jsem se za ní hnal a pak jsem byl za dvacet minut odbavenej. A zbytek života z toho budu smutnej. Z toho, jak skončila. Z toho, co mi řekla. Z toho, jak všichni dopadáme. Z té konečnosti, neopakovatelnosti. V hlavě jsem měl na seznamu ještě několik lidí, který jsem půl života neviděl, ale na pár dnů jsem teda vyléčenej. Když jsem na svou cestu vyrážel, představoval jsem si to jako jedno velký dobrodružství, bilancování. Jako léčbu šokem. Místo toho tápu. Motám se ode zdi ke zdi. Nejsem schopnej ani bejt sám, ani bejt s lidma. Jedině snad ta Věra. S nějakým takovým elementem jsem na začátku vůbec nepočítal a pak je to to nejlepší, co mě potkalo. Ale dyť i ona je jeden velkej problém. Ale zase není tak trhlá, jak se jeví. Prostě je jenom mladá. Proč mě to s ní baví, to je asi jasný, ale proč to baví ji se mnou? A co ten sex furt? Fotr nevypadal na to, že by ji v mládí zneužíval. Spíš ho nezajímala. Kdyby ji někdo kdysi znásilnil, tak by nelítala stopem po republice. Možná se jen dělá zajímavou, popichuje mě, zkouší to na mě. Třeba to je jen taková ta pipina, co se snaží chlapa maximálně vyprovokovat, aby v poslední chvíli cukla a o to víc si užila tu moc, co nad chlapama ženský mají.

Štrádoval jsem si to po silnici ke Kropáčově Vrutici. Ani jsem nevěděl, proč právě tam. Stopovat se mi nechtělo, chtěl jsem být chvíli sám, nikomu nic nevysvětlovat.

Čtrnáctý díl je zde.

Patnáctý díl je zde.

Šestnáctý díl je zde.

Sedmnáctý díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.