Karel H. – 8. DEN – odpoledne

Karel mezi Romy i Vietnamci. Na stopě své velké lásky. Kde dávájí plesiosauři dobrou noc? Co provedl Bedřich Hrozný?

Nádraží v Lysé vypadalo jinak, než jsem si ho pamatoval. Byla to vlastně úplně jiná budova. S tou starou jsem měl spojeno hodně zážitků, jednou jsem v čekárně musel i přespat, když mi ujel poslední vlak. Děsná noc, taková nějaká, jako jsem zažíval teď během svý cesty. Stále jsem se bál, že mě někdo vyhodí, pak se ke mně přidala cikánská rodinka, tak jsem podřimoval s ruksakem přivázaným k noze a v hlavě neustále posouval ručičku hodin, aby už bylo pět a já mohl odjet.

Vypravil jsem se nahoru k náměstí a pak do sídliště. Věděl jsem, že Alena bydlela v baráku o asi pěti patrech, kerej stál úplně na konci u pole. Adresa se mi z hlavy už dávno vypařila. Našel jsem ho ale hned na poprvý, a tak nějak jsem i tušil, že to byl poslední vchod. Projel jsem prstem všechny zvonky a hledal, jestli na některém je to správný příjmení. A měl jsem fakt štěstí. Chvíli jsem váhal a pak zvonek zmáčkl. Podruhé, potřetí. Nic, žádná odezva. Jestli tady ještě bydlí její matka, tak jí musí být hodně přes sedmdesát, ale tohle spíš vypadalo, že v bytě zůstal její bratr. Ani nevím, co dělal. Byl o pár let starší, ale na vojně byl ve stejnou dobu jako já. Coby špagát ve slovenský Seredi. To jsem si pamatoval, protože jsme tam za ním jeli. Taky stopem. Byla to šílená cesta. Alena vzala všechny svoje úspory z brigády a my tak mohli spát po hotelích. Poprvý v životě jsem nesouložil někde na mezi, ale v normální posteli.

Udělal jsem to jako tenkrát, když jsme se rozešli a já na ni čekal, abych ji naposledy zkusil ukecat. Sedl jsem si na lavičku nedaleko jejich domu a pálil jednu za druhou. Do domu nejprve přišly ňáký děti, asi po hodině dvě ženský s nákupníma taškama. Ve čtyři hodiny jsem zazvonil na jejich zvonek znovu. Došlo mi, že možná by bylo lepší zjistit nějaký informace od někoho jinýho než od jejího bratra. Nikdy se ke mně nechoval právě přátelsky, měl potřebu svoji malou sestřičku chránit, obzvlášť když žili bez táty.

„Kdo tam?“ ozval se z reproduktoru chlapecký hlas.

Představil jsem se a risknul to. „Prosím tě, kdysi tady bydlela nějaká Alena. Asi to bude tvoje teta. Nevíš, kde bych ji teď sehnal?“

„Teta Alena tady ale nebydlí.“

„To je mi jasné. A kde bych ji mohl sehnat.“

„Ona bydlí se strejdou Pavlem ve Slivínku.“

„Kde to je?“

„To je kousek za Benátkama, taková vesnice, co tam nejezdí ani autobus.“

„A jak se teď jmenuje?“

„Němcová,“ nahlásil mi.

„Tak dík.“ Stačilo mi to. Jen jsem vůbec netušil, že nějaký Slivínko existuje. A kde. Benátky mi byly jasný, přes ty se jede po dálnici na Prahu. Vrátil jsem se zpátky do centra, ale nikde jsem nenašel žádný knihkupectví. Zkusil jsem se zeptat na mapu v trafice, ale nic takovýho nevedli a trafikantka o nějakém Slivínku neměla taky ani tucha. Aspoň mi řekla, kterou výpadovkou se vydat na Benátky.

Skočil jsem ještě do zámeckýho parku plnýho soch a živých plotů, za ně jsme se kdysi schovávali, abysme si urvali aspoň kousek soukromí. Vše bylo daleko upravenější než tenkrát, jako by se ztratilo to kouzlo šedivých sedmdesátých a osmdesátých let. Bůhví, jestli dneska do každého zákoutí nemíří bezpečnostní kamera. Když jsem si dost zavzpomínal, sešel jsem zpátky na silnici a za posledníma barákama začal stopovat. Ještě jsem si uvědomil, že kdysi tu byl hodně slyšet štěkot psů, chovali je na kopci snad na nějaký výzkumný účely, ale už mi to všechno nějak splývalo. A taky mi Alena vyprávěla, že tady někde je lom, ve kterým se našel jedinej českej plesiosaurus. Měla to město fakt ráda. Ještě vlastně o Bedřichovi Hrozném vyprávěla, ten zase rozluštil nějaký písmo, možná klínový. Měl jsem radost, jak jsem všechny ty útržky dával dohromady. A taky jsem si představoval, jak se v  tom Slivínku zjevím a potkám ji třeba před obchodem nebo za plotem a jen tak mimochodem ji pozdravím a budu dělat překvapenýho, že ji vidím. Jen bych si možná moh vymyslet, co tam dělám. A nebylo to jedno? Konec lhaní, prostě jsem na životním čundru a chtěl jsem ji vidět.

Hned třetí auto mi zastavilo, ale popovezlo mě jen kilometr a pak odbočilo na Sojovice. Na křižovatce jsem pak stál skoro půl hodiny. Řidiči buď těsně přede mnou odbočili, anebo ukazovali, že jedou jen kousek. Nebo na mě prostě srali. Až řidič tatrovky se nade mnou smiloval.

„Dělej, nasedej, než mi to chcípne!“ křičel. Náklaďák opravdu nepůsobil zrovna spolehlivě, což umocňovalo občasný řazení pomocí kladiva.

„Kam jedeš?“ zeptal se mě.

„Do Benátek a pak do Slivínka,“ nahlásil jsem a čekal, jestli se chytne.

„Jo, to je taková malá prdel kousek od Slivna. Hele, hodím tě do Kostelního Hlavna, to budeš mít jednodušší, jinak bych ti moc nepomoh, já přes Benátky nejedu a musel bych tě nechat kousek před nima, tam by tě asi hned tak nikdo nevzal. Já pak jedu do Ovčár. No jo, Hlavno pro tebe bude dobrý,“ rozhodl za mě a já neprotestoval. Bylo mi to vlastně jedno.

Jenže jen co jsme podjeli dálnici, v náklaďáku to zaškytalo a definitivně vypověděl službu. „Tak a jsme v prdeli,“ konstatoval řidič.

„A můžu ti nějak pomoct?“ nabízel jsem se, přestože bylo jasný, že já asi těžko.

„Tak leda bys byl svatej a uměl udělat zázrak. Já těm vocasům říkal, ať už mě s tím nikam neposílaj, ale voni že to je v pohodě, že se ještě párkrát  votočím. Hele, Hlavno máš tajdle asi tři kiláky, na návsi se dáš doprava, myslím, že tam je cedule Mečeříž. Když tak se zeptáš, tam budou Slivínko znát všichni.“

Vzal jsem si teda batoh a vyrazil. Ani jsem nestopoval. Trochu mě ale začínalo děsit, že se začalo smrákat. A to mi už zase chybělo to Českolipsko a jeho převisy v každým lese. Navíc ani počasí nevypadalo nic moc, mraky měly sice do deště daleko, ale jasno rozhodně nebylo a já se nechtěl probudit mokrej v půlce noci. Koukal jsem přes louky na kraj lesa, jestli neuvidím nějakej bytelnej posed, ale všude jen takový odkrytý sedačky nebo kazatelny, který nevypadaly na to, že bych se v nich mohl aspoň trochu natáhnout.

S myšlenkama na noc jsem došel do Hlavna. Kouk jsem se doprava a tam kopec, do kterýho se mi bez posilnění nechtělo. Kouknul jsem doleva a tam hospoda.

Klasická čtyřka, konstatoval jsem hned po dosednutí. Bohužel ale v nabídce nebylo žádný jídlo.

„Skočte si něco koupit vedle k Vietnamcům,“ vybídla mě výčepní neurčitýho věku a automaticky mi roztočila pivo. Došel jsem si teda pro tři housky a balenej salám a u piva to do sebe naházel. Pak jsem si ještě jako sladkou tečku dal solený brambůrky.

No a hlavně jsem tam zase dopsal kus deníku. U třetího piva jsem si troufl zeptat se, jestli se tady dá někde vyspat.

„Tady teda fakt ne. Nejbližší hotel je v Boleslavi nebo v Benátkách. Jo, v Benátkách, tam je takovej hodně levnej, hned u Jizery, tam spěj dělníci, co tady dělali třeba silnici,“ nabízela mi varianty.

„Já potřebuju do Slivínka, to bych se zase musel vracet. A jsem pěšky,“ vysvětloval jsem jí.

„To fakt nevím, kde přespat. Zkuste se zeptat těch Vietnamců, ty seženou všechno, třeba vám seženou i nocleh.“

Tak to mě teda v životě nenapadlo, že se budu ve středních Čechách ptát Asiatů, jestli mě nechaj přespat. Ale po třech pivech jsem si říkal, že vyzkoušet se má všechno.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli nevíte o nějakém noclehu,“ oslovil jsem usměvavého kluka za kasou.

„Nerozumím.“

„Spát, potřebuju spát,“ naznačil jsem rukou pod hlavou, co bych chtěl.

„Nemám hotel,“ odpověděl mi.

„Nepotřebuju hotel, jenom postel,“ a znovu jsem udělal stejný posunek.

Nakonec jsme se dohodli. Vzal si ode mě dvě stovky a odvedl mě přes ulici do domu s opadanou omítkou, který jim zřejmě pronajímal někdo z místních. Ve dvou místnostech bylo několik postelí a v nich pět lidí různýho věku, ale nedokázal jsem rozlišit, jestli jsou to rodiny, anebo prostě jen skupina, která zde přespává kvůli práci. Ale nebyly tam žádný děti, tak jsem to spíš tipoval na druhou variantu. Mě odvedl do třetí místnosti, kde sice nebyl žádný nábytek, ale byla uklizená a podle zabalených krabic sloužila jako sklad.

„Tady můžeš spát,“ řekl mi.

„Děkuju,“ řekl jsem a ještě zjišťoval, kde je záchod a koupelna. Vše mi ukázal, já si vyčistil zuby, vyčůral se, rozložil karimatku, zabalil se do spacáku a poměrně rychle, aspoň na mě, usnul.

Třináctý díl je zde.

Čtrnáctý díl je zde.

Patnáctý díl je zde.

Šestnáctý díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.