Karel H. – 19. DEN – noc

Karel s Vlastičkou na Ortelu. Podivná bytost. Cvikovské vraždy. Obětní kámen. Nechá ho přespat u sebe doma?

„Tak co, půjdeme nahoru?“ zeptala se po chvíli.

„Jak chcete vy?“

„Já chci, ale nevím, jestli to dám. Je to hroznej krpál. A taky bych chtěla, abychom změnili téma,“ prohlásila důrazně.

Nebyl jsem proti. Jen jsem najednou nevěděl, co říkat.

„Hele, tak mě třeba chyťte za ruku a vyprávějte mi strašidelný historky.“

Za ruku jsem ji chytil, ale se strašidelnejma historkama jsem si nebyl moc jistej.

„Nevím, jestli jsem dobrý vypravěč…“

„Jste, to jediný o vás pořádně vím. Jste takový pindal, ale v dobrým. Fakt se posloucháte dobře.“

„Přemýšlím, s kým posledním jsem se vedl za ruku a při tom mu vykal. Asi s nějakou soudružkou ve školce.“

„To není moc strašidelný. Chci strašidelnou. Víte, proč se ten kopec jmenuje Ortel?“

„Bylo tam asi popraviště, ne?“

„Říká se to.“

„Hele, já se začínám bát i bez historek,“ přiznal jsem, když jsme začali stoupat přímou, ale dost strmou cestou k vrcholu.

„Tak vyprávějte!“ naléhala. „Já se chci bát, už dlouho jsem se nebála.“

„Stalo se to v půlce šestnáctýho století,“ začal jsem plácat, co mi mysl přinesla. „Celej Cvikov trpěl hlady, byla neúroda, furt se někde válčilo. Nejdřív došlo maso, když porazili všechny krávy, všechny prasata i ovce, co je pásli při cestě do Mařenic. Pak začali vyjídat sýpky a brambory ze sklepa.“

„Myslíte, že už měli brambory?“

„Proč?“

„Já nevím, kdy je přivezli do Evropy. Myslíte, že už Kolumbus?“

„Kolumbus byl v Americe už v patnáctém století. No to je fakt, že až na konci. Tenkrát se takový věci nešířily tak rychle, co? Tak to se není co divit, že měli hlad, ne? Mně dojít maso a brambory, tak nevím, co bych jedl. Kaše nejsou moje hobby. Můžu pokračovat?“

Trochu jsem se zadýchával a představoval si, jak mi nahoře bude chutnat cígo.

„Takže hlad byl tak nesnesitelnej, že se jeden místní učitel neudržel a začal ve škole nechávat děti po škole, aby je zabil a potom snědl.“

„Ježíš, to je hrozný! To nemoh umlátit motykou třeba svojí ženu?“

Dali jsme se do smíchu a Vlasta se o mě musela opřít, aby neupadla.

„Počkejte, ztište se!“ zacpal jsem jí naléhavě pusu rukou.

Okamžitě zmlkla a vyděšeně na mě upřela vykulený oči.

Se zacpanou pusou jsem ji pomalu táhnul za veliký buk. Naznačil jsem jí, že nemá ani špitnout, a pak jí pusu uvolnil. Chvíli mlčela a pak šeptla: „Co je?“

„Někdo jde po cestě proti nám.“

„Kdo?“

„Nevím, co by tady kdo hledal. Sem moc lidí nechodí, je to prý jedno ze dvou nejvíc negativních míst v Čechách. Hlavně se mi nezdá ten pohyb. Vidíte to, on snad ani nejde po zemi, jako by se vznášel,“ namířil jsem prst do tmy, kde větvemi prosvítalo trochu světla z hvězd a měsíce.

„Já nic nevidím,“ přiznala a já cítil, jak se ke mně přivinula ještě víc, snad se i klepala.

„Už se bojíte?“

„Jo!“

„Dělám si prdel. Nic tam není.“

Plácla mě do hrudníku, ale nesmála se. Ještě více se přitulila. Byl to opojný pocit, ale vůbec ve mně nevzbuzoval sexuální touhy. Ty nějak vyprchaly už předtím, když jsme si povídali pod kopcem. Jako bych chtěl přeskočit své šukací období a vrátil se někam do školky, kdy jsme balili holky a nevěděli proč. Jen jsme prostě s nima chtěli bejt.

Až nahoru už jsme mlčeli, strašení bylo dost. Držela mě stále za ruku a mačkala se na mě bokem. Na vrcholu jsme si sedli na plochý kámen, trochu se vydýchali a já si pak konečně zapálil.

„Nechci bláznit, ale asi sedíme na nějakým obětním kameni,“ řekla, když jsem dokouřil.

„Tohle přece nebylo obětiště, ale Ortel,“ raději jsem ji krotil.

„Takhle placatej kámen na vrchu kopce je divnej.“

„Varhany se zdály lidem taky divný, a přitom jsou tady v každý vesnici. Na Práchni, u Cvikova, při cestě do Polevska. Dělal jsem do geologie. Čedič dělá varhany, tohle je znělec a ten dělá takovýhle divný desky.“

„Vy jste nějakej chytrej. To neznamená, že na tom šutru nemohli obětovat. No dobře, necháme toho. Půjdem, ne? Musím se trochu vyspat, ráno vám dělám snídani.“

Šli jsme stejnou cestou a moc nám to nešlo. Oba dva jsme si furt na něco stěžovali. Jestli jsem nahoře doufal, že se mi sexuální apetit vrátí, tak teď už byl nenávratně pryč. Přes den jsem si několikrát představil, že mě pozve k sobě domů a neskončíme jen u sezení v kuchyni.

Teď jsem se toho bál.

„Tak na shledanou ráno,“ vyřešila dilema za mě. Podala mi ruku, líbla mě na tvář a zmizela za brankou.

Chvíli jsem stál jak solnej sloup. Já fakt nevím, co chci. Kurva!!!

Prošel jsem spícím Sloupem do spící Jiskřičky. Dlouho jsem se převaloval, ale nic kloudnýho jsem nevymyslel. Říkal jsem si, že nic řešit nemusím, jsem přece na vandru. Třeba mi ráno přinese snídani a třeba taky ne. Třeba přespím ještě jednu noc a třeba ne. Třeba se zítra vrátím domů. Zastesklo se mi po Tereze. Sakra, mně se stejská po manželce, před kterou čtrnáct dní utíkám.

Třicátý druhý díl je zde.

Třicátý třetí je zde.

Třicatý čtvrtý díl je zde.

Třicátý pátý díl je zde.

Třicátý šestý díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.