Karel H. – 17. DEN

Karel se neprobudil do dobrého dne. Horečka, drahá chatka ve Sloupu, halucinace, pionýři. Halucinace. Na antickém bojišti i ve vysoké peci.

V noci sice trochu sprchlo, ale šlo jen o pár kapek, ani jsem nestačil panikařit a spal dál. K ránu mě mnohem víc trápilo, že mě škrábe v krku. Nejdřív jsem si myslel, že to mám z cigár, ale ani po odchrchlání se to nezlepšilo. Když jsem se postavil, zjistil jsem, že mě bolí celý tělo. Teplota se mi blbě odhadovala, jak jsem byl celý dny venku, stále jsem měl pocit, že jsem rozpálenej.

No nic, sbalil jsem se a vrátil se k silnici do Pihelu. Až ke křižovatce mi nikdo nezastavil, ale hned za ní jsem chytil stopa až do Sloupu. Fakt jsem se necejtil. Vůbec nic jsem z toho neměl, tak jsem se rozhod, že si seženu bytelnější nocleh. Nejlíp nějakou chatičku. Pod hradem měli plno, nějaký dětí na školním vejletě. V centru jsem si aspoň nakoupil, rohlíky, džus, žádný pivko, ale cigaretky jsem trochu doplnil.

Nejvíc se mi líbilo na koupališti, ale řekli mi, že bych si musel pronajmout celou chatku, a to mi přišlo jako slušnej přepych. Doporučili mi nějakej starej pionýrák schovanej v lese. Aspoň mi ale dovolili dát si v areálu kafe, bez toho, abych musel platit vlezný.  A cejtil jsem se stále hůř, peklo, s tím jsem vůbec nepočítal. I ženská u stánku se mě ptala, jestli jsem oukej.

V Jiskřičce, jak se pionýrák stylově jmenoval, jsem se musel hodně přetvařovat, aby mi nakonec dali dvoulůžák v takovým tesko baráku. Nabídli mi dokonce i jídlo, tak jsem si mastňácky vzal pionýrskou polopenzi. A hned jsem všechno zaplatil na dva dny.

Ve svým kutlochu jsem ani moc nevybaloval, povlík jsem si peřinu a hned zalehnul. Že jsem si, debil, někde nekoupil aspoň paralen. Potit se jenom vodou z kohoutku a džusem nebyl nejlepší nápad, ale vždycky jsem se léčil tak, že jsem se nažbrundal čajem a pak se šíleně potil. Spacák jsem si propotit nechtěl, tak jsem si přes svojí peřinu hodil ještě tu nepovlečenou z vedlejší postele.

Moc to nefungovalo, ležel jsem asi půl hodiny a myslel jsem, že se mi roztrhne močák. Zkoušel jsem to takhle až do večeře. Nalil jsem se vodou, zachumlal se, a než jsem stihnul usnout, potřeboval jsem chcát.

Na večeři jsem si vzal aspoň čistý tričko. Mezi děckama na škole v přírodě mi nebylo úplně nejlíp. Jejich učitelky na mě koukaly jako na bezdomovce. No jo, no, už jsem se zase pár dnů neholil, přestojsem vypadal líp než Dalibor Janda v době největší slávy. Večeře dobrá: rejže s univerzální omáčkou, nepřesolenou, jak se většinou kuchtíkům v podobných zařízeních stává. Vyžebral jsem dokonce u okýnka půllitr, do kterýho jsem si z várnice odčepoval čaj.

„Přijel jsem na vandr, ale není mi nejlíp, potřeboval bych se vyležet,“ pokusil jsem se vysvětlit, proč beru dětem jejich nápoj.

„Aspoň někdo to pije, oni si stejně běhají jen pro colu,“ usmála se na mě kuchařka.

Pak jsem zase zalezl pod peřiny. Měl jsem asi slušnou horečku, podle mě jsem zažil i halucinace. To se mi občas v mládí stávalo. Připadal jsem si jako Londonův Tulák po hvězdách Darell Standing. Ani jsem nemusel zavírat oči, abych začal cestovat časem a prostorem, ani mě nemuseli dávat do svěrací kazajky, na to mi stačily dvě pokrývky.

Mezi prvním a druhým čůráním jsem se na chvíli ocitnul někde ve starým Řecku, táhnul jsem se z bojiště jako zpráskanej pes. Vůbec netuším, co to bylo za bitvu, ani na který straně jsem stál. Jen jsem měl na sobě tu zbroj, co měl třeba Brad Pitt v bitvě u Tróje. Někde ve stehně mě bolelo, ale nevím, jestli proto, že mě tam někdo seknul, nebo jestli jsem tam měl šíp. Ale bylo to neskutečně živý, jiný než sen, daleko reálnější. A za mnou poskakoval nějakej sup, asi čekal, až chcípnu, aby se mi pustil do jater. Naštěstí mě zachránil močák.

Opláchnul jsem se, už jsem se potil hodně dobře. Začal jsem věřit, že tu virózu (nebo co to bylo) přeperu fakt jen teplem a vodou. Představoval jsem si, jak ty malý mršky ze mě mizej v každý kapce chcanek a potu.

Znovu jsem se zabalil a do deseti minut jsem byl v rauši zas. U vysoký pece. Ve skutečnosti jsem nikdy u takovýho zařízení nebyl, ale ta představa zase byla neskutečně reálná. Já jsem pracoval dole a nějakej maník chtěl, abych mu nahoru hodil kladivo. Jenže ho nechytil, ztratil rovnováhu a spadnul dovnitř. Za chvíli se objevil, kompletně spálený, vlasy mu ještě čadily. Byla to jen pohybující se nudle seškvařenýho a krvavýho masa. Skočil dolů, ale ještě než dopadl, potřeboval jsem tolik na záchod, že jsem nemohl čekat, až mě začne jebat.

Napotřetí už jsem se o nic nepokoušel. Ulevilo se mi však. Možná bylo kolem půlnoci, když jsem začal mít pocit, že mě vlastní pot začíná studit. Vlezl jsem si do sprchy, která taky byla jen vlažná. Smyl jsem miliardy těch potvor a konečně v klidu usnul.

Dvacátý osmý díl je zde.

Dvacátý devátý díl je zde.

Třicátý díl je zde.

Třicátý první díl je zde.

Fanouškovská stránka na facebooku s bonusovými obrázky je zde.