American Dream #4 (High School)

Ráno jsem musela vstávat brzo, protože jsem v mé, na rok nové, americké škole měla domluvenou schůzku se školním konzultantem, abych si vybrala předměty, o které bych měla zájem a bavily mě.

Ráno na mě čekala americká snídaně, která se mi ale moc nepozdávala. Dostala jsem míchaná vejce, která byla ale umíchaná takovým stylem, že z nich byla spíše taková hodně potrhaná omeleta, dokonce i značně připálená. A k tomu takovou tu typickou americkou palačinku, která mi spíše připomíná nějakou špatnou buchtu než palačinku. Ještě ke všemu už byla zlitá javorovým sirupem, takže ta buchta byla taková hodně promáčená. No, prostě nic, co bych si chtěla dát k snídani.

Pak jsem radši řekla, že to bylo moc dobrý, ale že už vážně nemůžu. Po téhle docela hnusné snídani jsme sedli do auta a jeli jsme do školy. Škola je asi pět minut od domu, problém je v tom, že autem. Pěšky bych tam šla asi tak sto let a možná bych tam ani nedošla. Hlavně jen šílenec by chodil do školy přes šestiproudou dálnici. Trošku o život.

Když jsme zaparkovali u školy, konečně jsem jí viděla. Americká high school přesně jako z filmu. Obrovská moderní škola, která má dokonale upravené trávníky, nikde se nepovalují žádné odpadky, se školním stadionem velkým, jako náš národní.  Prostě přesně taková škola, do které budete rádi chodit, i když je to pořád jen škola.

Když jsme vešli dovnitř, hned jsem si připadala jak v americkém filmu. Velká chodba, na stěně logo školy s motivačním textem, všude bezpečnostní kamery, americké lockery a taková recepce, kde musíte říct, kdo jste a co tam jdete dělat. Asi kvůli bezpečnosti. Tak jsem si vytiskla jmenovky a vydala se hledat kancelář toho mého konzultanta. Když jsme to našli, přivítal mě takový vyšší, lehce obtloustlý pán, tak kolem třiceti. Byl v pohodě a na Američana byl docela i vtipný. Pořád se mě na něco ptal a přitom mi pomáhal vyplnit nějaké papíry, které po mně chtěli.

Když jsem je vyplnila, tak přišel čas na výběr předmětů. Na to jsem se těšila, protože to je přesně něco, co v Česku není, ale bohužel tohle byl problém. Škola začala už když jsem byla v New Yorku, a tak většina předmětů už byla obsazená a tím pádem jsem si nemohla vybrat předměty úplně tak, jak jsem původně chtěla. Nakonec jsem si vybrala PE (=tělocvik), Algebra II (matematika), US history AP, Fashion marketing, US literature AP a nakonec nevím jak se to stalo, ale jako poslední předmět mi dali Astronomii. Když jsem to viděla, řikala jsem si “A to jako vážně?” Zatím jsem to ale neřešila. Každopádně – tohle se mi líbí, že každý si může vybrat, co chce, a přesně to, co ho zajímá (pokud vám tedy nějakým nedopatřením nedají astronomii…).

Předměty, které mají za sebou označení AP, jsou té nejtěžší možné úrovně, jakou si můžete zvolit. Na americké high school mají předměty, o kterých se vám v životě ani nezdálo. Přijde mi, že tu mají předmět snad úplně na všechno, v různých obtížnostech. To zrovna nevím, jestli je teda dobře, ale aspoň se tu pak nemusíte zabývat něčím, co vás tak úplně nezajímá. A když už musíte, tak si aspoň můžete zvolit, jak moc. Na jednu stranu je to hrozně super, na druhou stranu jsou tu pak všichni přesně kvůli tomuhle systému tupci. Musím říct, že v životě jsem nepotkala hloupější lidi, ale o tom později.

Mají tu čtyří ročníky – prvákům se říká freshmen, druhákům sophmores, třeťáci jsou juniors a maturanti seniors. Byla jsem zařazena do 3. ročníku jako junior a ne senior, protože mi tu nedovolují složit maturitu, což mě docela naštvalo, ale nic s tím neudělám, no. Předměty mi ale dali víceméně pro seniory v té nejtěžší možné úrovni. Když jsem tohle všechno teda konečně vyřešila, jeli jsme domů.

Můj rozvrh se tedy skládá ze šesti předmětů, které se každý den opakují. Každý den je prostě úplně stejný. Škola mi začíná v 7.10am, přičemž musím už v 5.58am nastupovat do klasického žlutého school busu a škola končí ve 2.10pm. Každá hodina má 54 minut, přestávka po každé hodině je 6 minut, přičemž za těch 6 minut se musíte přesunout z bodu A do bodu B a někdy, když musím jít přes celou školu, to fakt moc nestíhám. Pauza na oběd je v úterý a ve čtvrtek 60 minut a pondělí, středa, pátek 26 minut.

V pondělí mě čekal první den školy. Myslela jsem, že tam se mnou někdo půjde, nebo mě minimálně odveze. Vůbec ne. Potřebovala jsem ještě vyřídit nějaké papíry a v tu dobu jsem tu ještě nikomu ani moc nerozuměla, ale prostě musela jsem si to zařídit všechno sama. Nebyl tu nikdo, kdo by mi s tím pomohl. Musela jsem jít sama a dokonce jet sama i tím školním autobusem. Musela jsem vstát už v pět ráno! Myslela jsem, že asi umřu, ale všechno jsem zvládla a v 5.59am jsem už poprvé seděla ve školním autobusu. Jede to do školy necelou hodinu. Když jsem přijela do školy, tak ne, nešla jsem se přezout. Něco jako parta líných uklízeček, které uklízejí stylem, jakože stejně neuklízejí, všude je bordel a neustále pokřikují na studenty, jaktože nemají zase přezuvky a ať se jdou přezout, tu neexistuje. Nikdo se tu nepřezouvá. A to je další věc, která se mi hodně líbí. Celý systém neustálého přezouvání na českých školách mi přijde postavený na hlavu, absolutně nesmyslný, ztráta času. Prostě proč? Takže místo přezouvání jsem šla hledat, kam vůbec mám jít na první hodinu. Došlo mi, že když mám první hodinu PE, měla bych se asi nějak dostat do tělocvičny, když ale nemohla jsem tam najít cestu. Vážně. Chodila jsem po tý škole asi půl hodiny a pak jsem se stejně musela několika lidí zeptat, jak se tam dostanu, protože ta škola je fakt obrovská a všude jsou nějaký chodbičky a uličky a prostě to není vůbec legrace se dostat někam, kam potřebujete. Teď už jsem si na to zvykla, tak je to v pohodě, ale prvních pár dnů, jsem vážně chodila s mapou. Ne a nedělám si legraci, opravdu mají mapy školy, kterou si můžete na chodbách vzít.

Když jsem se konečně dostala do tělocvičny, tak jsem našla učitele, řekla jsem mu, kdo jsem a zeptala jsem se, co po mně bude chtít. Řekl mi, že si můžu dělat, co chci, že nikomu nebude říkat, co má dělat. To se mi taky líbí, že vás tu nikdo nenutí skákat třeba přes kozu nebo šplhat bůh ví kam. Tak říkám ok a šla jsem si po svých. Mimochodem tělocvična taky stojí za zmínku. Obrovská moderně vybavená tělocvična, se vším, na co si jenom vzpomenete, na podlaze je opět velké logo školy. V 7.10am zazvonilo na hodinu. Americký zvonek ale není tak nepříjemný jako ten český. Je mnohem lepší, nevím, jak přesně ho popsat, ale prostě není tak otravný. Potom se spustil rozhlas a z rozhlasu někdo předříkával přísahu vlajce. Každý se postavil, dal si ruku na srdce a všichni začali odříkávat tu přísahu. Vždycky jsem myslela, že se to jen tak říká, že to dělají, ale oni to doopravdy dělají a dokonce to úplně prožívají. No, moc tomu nerozumím, ale ok. Hodina tělocviku je taková hodně jiná. Když se nepřevlečete, nikomu to nevadí, nikdo to prostě neřeší. Pokud hrajete něco s iPhonem v ruce, tak taky v pohodě. Nikdo s tím nemá problém. Hodně lidí taky spí na žíněnkách. Po tělocviku, jsem šla hledat učebnu, kde jsem měla mít matematiku. To už byla normální třída plná těch stolků, ke kterým je přidělaná ta židle. Tohle mě docela dost rozčiluje, protože si tu židli nemůžu dát, tak jak já chci, a navíc se do toho strašně špatně sedá. Plno tlustých lidí se do toho má problém i vejít. Na matematiku mám takovou mladou učitelku, mám jí docela ráda a ona má ráda zase mě, protože jsem v tý třídě jedinej člověk, co má ze všech testů vždycky A. Tahle matematika je ta nejtěžší matematika pro seniory, jakou si můžete zvolit. No, každý den mě překvapuje, co probíráme. Dost často si říkám, že to nemůžou v žádném případě myslet vážně. Každý si tam ještě stěžuje, jak je to moc těžké a složité. Neustálě si říkám, že bych všem přála zažít hodinu matematiky na gymplu. To je těžké a složité. Ale ta jejich matematika? Procházka růžovou zahradou. Aspoň pro mě teda. Na písemku, na kterou bych v Česku dostala maximálně 10 minut, tu počítají minimálně hodinu. Před každým testem asi dvě hodiny opakujeme to, z čeho bude ten test. Je v něm vždycky přesně to z toho opakovacího papíru, absolutně žádné chytáky…ty lidi to stejně nezvládají. Já nevím, moc tomu nerozumím. Pak mě ještě dostává, když se ty lidí diví, že dokážu odčítat a sčítat ne tak velká čísla bez kalkulačky. Jeden spolužák tu také neustále pěkně falešně zpívá. Vážně, tohle je taková zábavná hodina.

Potom mám US history AP, ze začátku jsem tomu moc nerozuměla, ale teď už se ty slova pořád opakují a je to v pohodě. No, každopádně tahle hodina je taky hodně zvláštní. Učitel se celých 54 minut prochází po třídě s hrnkem, ve kterém má kafe a neustále kouká na hodinky. Dost často se tu taky najde pár studentů, kteří jsou prostě tak unavení, že se seberou a jdou si lehnout na zem na koberec. Takhle při hodině spí třeba 5 lidí. Dalších pár lidí poslouchá písničky na iPodu, hodně lidí u toho něco jí. Něktěří mají celou dobu nohy na stole. No a nejvíc mě na tom překvapuje, že jim nikdo prostě nic neřekne. Vlastně jednou si jeden kluk rozdělával pytlík brambůrek a učitel mu jen řekl, ať s tím nešustí tak moc, skoro se mu ale ještě omlouval.

Dál mám fashion marketing. Na to jsem se hodně těšila, ale je to moje nejhorší hodina. Fakt tuhle hodinu úplně nesnáším, nic tam neděláme, učitelka o módě nemá ani páru a ještě je to navíc taková tupá Američanka. Vážně jsem vždycky ráda, když z týhle hodiny odcházím.

Po téhle hodině je vždycky oběd. Na oběd si můžete vybrat z několika jídel. Hamburger, hranolky, nízkotučné mléko. Hotdog, hranolky, nízkotučné mléko. Pizza, hranolky, nízkotučné mléko. Smažené kuře, hranolky, nízkotučné mléko. A takhle bych mohla pokračovat do aleluja. Vlastně takovej vzorec pro oběd na americké střední je něco smaženýho a/nebo mastnýho + hranolky + nízkotučné mléko. Nízkotučené mléko přece to všechno předtím zachrání. Jedna věc, která se mi ale na tom líbí je to, že oběd dostáváte na papírovém tácku a dostanete k tomu plastový příbor, což mi přijde mnohem lepší, než ty x let jeté příbory na gymplu, tomu moc neholduju, no.

Po obědě mám US literature AP. Na dveřích je taková cedule žádné žvýkačky, jídlo ani pití. Když jsem poprvé přišla do třídy, učitelka žvýkala žvýkačku, na stole měla kelímek z McDonald’s a u toho nějaký hamburger, i když má asi 160 centimetrů na výšku a 3 metry na šířku. Kdyby si měla sednout do té lavice, tak mi věřte, že ona by se do ní nenacpala ani kdyby sebevíc chtěla. Každopádně to tady vypadá nějak podobně jako na US history, jen s tím rozdílem, že jsem tu ještě nikdy nikoho neviděla si lehnout. Zajímalo by mě, jak vypadají ne AP hodiny, protože když vidím, co se děje v AP hodinách, tak ne AP to už musí být fakt NĚCO. Jinak tohle je moje asi nejtěžší hodina, protože většinou čteme knížky psané takovou starší angličtinou a dost často se i ty lidi ptají, co znamená to a to, a tak jak to pak mám vědět já. Každopádně i tak mám pořád mnohem lepší prospěch než oni. A po téhle hodině jsem měla Astronomy. Jen jednou a jen asi půl hodiny. Po 30 minutách jsem se totiž zvedla a řekla učitelce, že musím nutně mluvit s tím školním konzultantem, a odešla jsem. Jedna věc byla, že mě astronomie vůbec nezajímá a druhá věc byla, že ta učitelka vypadala přesně tak, jakoby vypadla z roku 1900, mluvila děsně pomalu a vůbec celé to bylo takové únavné, prostě nic, co bych chtěla navštěvovat celý rok.

A tak jsem se vydala za školním konzultantem, že to musí ihned změnit. No nechtěl a vyprávěl mi 1000 důvodů, proč mít astronomii, já jsem se ale nedala, a tak mi to vyměnil za US Government AP. Tuhle hodinu můžou mít jen senioři (maturitní ročník) ..a já. A musím říct, že lepší předmět mi dát nemohl. Je to můj nejoblíbenější předmět ze všech, s nejlepším učitelem. Občas tomu taky moc nerozumím, protože je to co věta, to nějakej odbornej název, ale baví mě to a docela i zajímá. Paradoxem je, že o celém vládním systému Spojených států vím mnohem víc, než všichni ty lidi dohromady, i když nejsem Američanka. Já nevím, ale když někdo třeba neví, co je to Air Force One, tak už je něco fakt špatně. Po téhle hodině mám 6 minut na to, abych našla svůj autobus a jela domů. Pokud totiž nemáte svoje vlastní auto nebo pro vás nemá kdo přijet a nechcete jít domu přes šestiproudou dálnici dva dny domů, tak je to vaše jediná šance, jak se dostat ze školy.

Další věc je to, že pokud propadáte, tak se vůbec nemusíte bát. Nikdo vás propadnout nenechá a na konci stejně projdete do dalšího ročníku. Pokud se vám nepovede test, učitelé vám dají správné odpovědi k testu a vy je jen přepíšete na papír a za to dostanete extra body. Pokud si přijdete ten stejný test napsat znovu, dostanete body navíc a ještě lepší známku a to se přece vyplatí. Nebojte se, nikdo vás tu před tabulí zkoušet nebude. Občas přemýšlím proč. Po 5 měsících jsem dospěla k závěru, že tu nikdo ty lidi asi nechce moc ztrapňovat. Co si budeme povídat, asi by toho ani moc neřekli. Známku z testu víte jen vy a učitel. Nikdo nečte známky před celou třídou, ani je nikde nevyvěšuje. Asi ze stejného důvodu. Občas pošlou jen papír se známkami, kde není vaše jméno, ale jen id. Testy se tu píšou výhradně tužkou. Když jsem poprvé vyndala propisku, všichni na mě koukali, jak kdybych spadla z Marsu. Vlastně chci říct, že všichni všechno píšou tužkou. Propisku tu nikdo nevlastní. Vážně, propisku jsem za celou dobu viděla jen u sebe a možná tak ještě pár učitelů ji mělo. Nikdo tu neopisuje, to dodržují a je to docela přísné, ale když máte na lavici telefon, tak to nikdo neřeší. Testy jsou klasicky A,B,C,D. Za celou dobu jsem vypozorovala, že vždycky dvě odpovědi jsou fakt NESMYSL. Úplně mimo. Zbylé dvě už dávají trošku smysl. Učitelé neustále zadávají nějaké projekty. 2 doděláte a dostanete 4 nové a mě to hrozně moc nebaví.

Americký bakalář se jmenuje eClass. V každé třídě je vyvěšena minimálně jedna americká vlajka. Vybavení školy je na úplně jiné úrovni. Všude počítače Apple, projektory a bílé tabule. Školní fotbalový tým sponzoruje Nike. Každou hodinu vám dávají zápisky psané na počítači, do kterých jen občas doplníte nějaké slovo. Každý den odcházím s plnou náručí papírů. Po školních chodbách chodí policisté i s pistolí. Asi kdyby se někdo rozhodl vyvraždit školu. Když chcete opustit hodinu, učitel vám musí napsat takovou propustku – hallpass, když vyjdete na chodbu a nemáte tohle, tak máte problém. Nesmíte se bezdůvodně zdržovat na chodbách, jinak máte taky problém. Ve škole není moc signál, jen na určitých místech, to mě vytáčí, protože mi tam nefunguje pořád telefon. Všichni nosí batohy JANSPORT. Má ho asi tak 98% lidí na škole. Každý má minimálně jednu věc, nějaké tričko/mikinu/whatever se školním logem/názvem/barvou. Lidi chodí do školy normálně v teplákovkách (chodím už taky, je to pohodlné, haha). Dresscode máme docela přísný, ale nikdo ho nedodržuje, takže přesně nevím, proč vůbec existuje. Asi jen pro pocit. 99% lidí vlastní rozbitý iPhone nebo iPod. Ale rozbitý stylem, že s tím asi musí házet o zeď, nebo si nedokážu vysvětlit, jak se tohle stane. Locker ze začátku asi neotevřete, po týdnu už vám to půjde lehce.

Každý pátek večer je fotbal + ten večer má nějaké téma. Jednou bylo třeba téma USA, tak se všichni pomalovávali červeně, modře a bíle, měli vlajky atd. Teď v zimě je každý čtvrtek zase basketball. Připravte se na to, že skoro nikdo nebude vědět, kde je ČR. Někdo vlastně ani neví, kde je Evropa. Taky uslyšíte určitě otázku, jestli máte teda v Evropě pizzu nebo auta. Taky se vás určitě zeptají, jestli znáte pomeranče nebo banány. Slavíte v Česku Thanksgiving? Mně se dokonce i jeden kluk zeptal, kolik mi je v USA a kolik v Evropě. Ehm. A poslední věc – nechci říct, že úplně každý, ale hodně, opravdu hodně lidí, co jsem tu potkala, jsou nevychovaná a nechutná prasata, co ještě ke všemu nic nevědí. Včetně holek, o kterých občas pochybuju, jestli vůbec holky jsou...