Stromy se pokácejí, vždyť k čemu jsou vlastně dobré? A klidně se to udělá i u zdravotnického zařízení, prý aby pacienti měli kde zaparkovat. Ani slovo o tom, že velkou část pacientů (ne-li většinu) tvoří staří lidé, kteří často ani nemají auto, a asi by u zdravotního střediska uvítali spíše lavičku ve stínu stromu, kde by si trochu oddychli. Člověk se už bojí upozornit na sebemenší zajímavost v krajině, aby u ní vzápětí nevyrostlo parkoviště. A když už se z nezbytnosti s tím parkovištěm i smíří (pro někoho je dokonce symbolem pokroku!) a chce jen, aby se alespoň zmírnily negativní dopady na okolí, aby bylo třeba rozčleněno zelenými plochami a vysázenými stromky, dozví se, že to z technických nebo prostě „nějakých“ důvodů v žádném případě nelze.
Tím více potěší praktický důkaz, že jde jen o výmluvy a že všechno jde, když se chce. Kdo zná staré autobusové nádraží v Mělníku, tu bezútěšnou asfaltovou poušť větší než fotbalové hřiště, rozdělenou navíc kilometry zábradlí tak, že člověku mohl spolehlivě ujet jeho spoj dříve, než se tím bludištěm promotal, bude překvapen. A řekl bych, velmi mile překvapen. Poušť je pryč, počet autobusových stání byl výrazně zredukován a zbylá zastřešena. Z ostatní plochy zmizel asfalt, místo něho vyset trávník a zasázeny stromky. Z nejodpudivějšího autobusového nádraží široko daleko se stalo jedno z nejpříjemnějších. A to nemluvím o tom, že už nehrozí, že se člověk při čekání na autobus za letních veder upeče na slunci a za plískanic promokne na kost a nachladí se.
Kéž by se tímhle mělnickým příkladem inspirovali i jinde a začali nejrůznější betonové a asfaltové plochy redukovat. Vysoká životní úroveň totiž není jen plný talíř a dovolená v zahraničí. Daleko víc ji charakterizuje civilizované, zdravé a příjemné prostředí všude kolem nás.