Dnes je 25. 11. 2024
svátek má Kateřina

Zaostřeno – Partnerská města 8 (Okolí Molde a chuť velryby)

Pokračuji svými deníkovými zápisy z dávného výletu do našeho norského partnerského města Molde. Následující asi dva díly by pro vás mohly být inspirací, co se dá provádět v okolí. 30. srpna 1999 jsem vzbudil svého hostitele Rolfa a sám městským autobusem dojel do centra města.

Ve čtvrt na devět jsme měli sraz všichni Češi a pár Norů s Arnem a Nielsem. Nejprve jsme jeli do obce Bud. Cílem bylo muzeum v německé pevnosti. Krásný byl především výhled – na Atlantik a na rybářskou vesnici se sušáky na tresky. Samotná pevnost nebyla nic moc ve srovnání s těmi kolem našeho Náchoda. Expozice sestávala z pár předmětů, které místní vrátili poté, co je po válce odcizili, a z fotek dokumentujících zdejší odboj. O nenávisti Norů k Němcům svědčí i výklad průvodkyně. Vyprávěla o tom, jak lidé z vesnic museli Němcům odevzdávat třeba mléko a jak do něj nejdříve načůrali.

Další zastávka byla uprostřed Atlanterhavsveien – silnice vedoucí přes několik ostrůvků na ostrov Averoy. Napěněná voda se rozbíjela o pilíře a kameny, fučelo to, po moři se proháněly půlmetrové vlny. Samozřejmě, že na pohlednicích vše vypadá ještě efektněji. Zajímavá je i informace, že původně, snad ještě před rokem, se zde vybíralo mostné, ale jelikož už se stavba zaplatila, je průjezd nyní zdarma.

Na ostrově Averoy jsme navštívili rybářskou školu, kde nejzajímavějšími se jevily sádky s různými mořskými živočichy – s platýsy, lososy, humry, slávkami, ježovkami a hvězdicemi. Nedaleko byla továrna. My se těšili na fabriku produkující uzené lososy, slanečky či sušené tresky. Místo toho jsme během nezáživné přednášky zjistili, že jsme v podniku na výrobu krmiva pro ryby. A já měl takový hlad … Aspoň jsem se mohl nechat fascinovat čistotou a tím, že vše bylo řízeno počítači, na nic nesahala lidská ruka, dělníci pobíhali s mobily a jakoby něco řídili.

Když jsem se vrátil k Rolfovi, udělal kafčo a posadili jsme se na balkónek s jablečným koláčem, který koupil. V půl sedmé jsme se vypravili na kolech na další party – k Rendi. Nemusím dodávat, že to bylo do kopce a přijeli jsme poslední. Vybavením bytu už jsem se překvapit nenechal, spíše mě udivil počet lidí, většinou učitelů a spousta jich už byla v Čechách, tak vzpomínali. Jídlo bylo na stole uprostřed místnosti a každý si mohl nabrat, co chtěl. Věnoval jsem se uzeným lososům, různě nakládané šunce a vaječnému salátu.

31. 8. 1999

Ráno jsme ke škole k mému údivu jeli autem a pak se autobusem vypravili na další výlet – do oblasti zvané Nesset. První zastávka byla v muzeu národního buditele Bjornsona, mimo jiné autora slov norské hymny. Ve své době byl prý daleko populárnější než Henrik Ibsen. Z výkladu jsem pochopil, že v mládí ho nejvíce ovlivnila poprava, které se zúčastnil. Useknutá hlava ještě hýbala ústy a lidé do ní při tom kopali.

Z muzea jsme jeli podél Eresfjordu a později zastavili na břehu jezera Eikesdalsvatnet. Jen tak jsem se procházel kolem s potřebou najít nějaký suvenýr. V korytě vyschlého potoka jsem ho našel – leželo tam cosi, co připomínalo dětskou pistolku. Zmáčkl jsem spoušť, vyjel penis a zabodl se do zadnice. Chvíli mi trvalo, než mi docvaklo, že se jedná o dospěláckou hračku.

Vrcholem výletu byla pěší túra k vodopádu Mardalsfossen. Mnoho dětí kvitovalo, že se konečně chodí, protože je úmorné stále sedět v autobuse, někam se nechat zavézt, vyskočit, dostat deset minut na prohlédnutí, nasednout a odjet. Tentokrát jsme na procházku dostali hodinu a čtvrt.

Jen škoda, že ve vodopádu není moc vody, neboť Norové mají ve skalách turbíny a mimo turistickou sezónu (skončila v půlce srpna) svádějí vodu z vodopádu do nitra hor a vyrábějí z ní elektřinu. Šetřílci!

Také jsme jeli tři a půl kilometru dlouhým tunelem. Poslední zastávkou tripu byla obec Boggestranda, kde jsou do žuly vyškrábány údajně čtyři tisíce let staré kresby. Moc jsem jim to stáří nevěřil.

Před pátou hodinou jsme se vrátili do Molde. Ve čtvrt na šest jsme s dvěma učiteli jeli na ryby. Moře je zde velmi čisté, takže ještě dlouho po vyplutí bylo vidět, jak se po dně prohánějí krabi, hvězdice a hadice, třiceticentimetrové ryby či medúzy.

Zajeli jsme půl kilometru od břehu, kde měl druhý Rolf natažené sítě. Vytáhli jsme osm tresek a dokonce i jednoho platýse.

Později jsme zakotvili u jednoho z ostrovů. Byl zrovna odliv, a tak jsem zkoumal hlavně chaluhy a živočichy v nich žijící. (Později jsem sbírkou chaluh, hvězdicemi, krabem, mušlemi zaplnil krabici, z čehož měl „radost“ zejména řidič. Některé kousky jsou stále na gymplu.) Po malém ostrovním pikniku jsme se vrátili do přístavu.

Večer mi udělal Rolf radost – sehnal maso z velryby. Udělali jsme k němu brambory na loupačku a mrkvový salát. Velrybí maso je tmavě rudé – hodně prokrvené, aby kytovec vydržel dlouho pod vodou. Nařezali jsme ho na plátky a osmahli na oleji. Vonělo po rybách a chutnalo jako hovězí ze starší krávy.

První díl je zde.

Druhý díl je zde.

Třetí díl je zde.

Čtvrtý díl je zde.

Pátý díl je zde.

Šestý díl je zde.

Sedmý díl je zde.