Postihujeme jen ty nejzávažnější či jakýmkoliv způsobem nejzajímavější, ostatní ponecháváme bez povšimnutí. Zařazujeme však válečné loupení a drancování při nevolnických povstáních.
Popis událostí si neklade za cíl být přesný. Je zde mnohdy využito autorské fabulace. Základ události je však vždy konkrétní a pravdivý. Výjimku tvoří jen staré příběhy známé pouze z pověstí.)
4. Oprátka pro vraha
Veselí - vesnička obklopená lesy a tak trochu ztracená v jejich zeleném moři - nebylo nikdy sídlem lapků, ač by se svou polohou k tomu hodilo náramně, ale vždy zde žili lidé pracovití a poctiví. Až jeden se nepovedl. Však ani místní nebyl. Žoldnéř nějaký, kterému už se válčit nechtělo a zběhl od vojska (kdo by se mu také divil), našel ve Veselí úkryt a útočiště. Místní ho vzali mezi sebe, jeden z hospodářů ho za čeledína přijal a ani se tuze nehněval, že bývalý voják očima hází po jeho dceři.
A tak Rejtar - tak mu všichni říkali, že u jízdních sloužil, a taky že ani jeho vlastní jméno neznali, či ho zapomněli, se stal skoro členem rodiny, jež před ním nic neskrývala. Byl šikovný, v koních a dobytku se vyznal a za práci vzít uměl. I o tom, kde hospodář v tajné skrýši za trámem pár našetřených grošů skrývá, věděl. Hezky se stavěl hospodyni, hospodáře poslouchal a mladá si ho brzy zamilovala. To, že má ráda vlastního vraha ji jistě ani ve snách nenapadlo.
Jednou, když sedlák vyjel s obilím do nedalekého mlýna (však Mlýnský potok vesnicí protékal) a Rejtar zůstal, aby potřebné práce v hospodářství vykonal, se to stalo.
Když se čeledín přesvědčil, že hospodář už je daleko a že se nečekaně nevrátí, rozhodl se na bílé groše v úkrytu se podívat. A nejen podívat, ale přivlastnit si je a zmizet, protože dobré bydlo dost už ho pálilo. Když však byl v nejlepším hnízda vybírání, vrátila se hospodářova dcera od vody, kde konopí s matkou máčela. Věděla, že otec odjel a potají se s milým potěšit chtěla.
Jaké však bylo její zděšení, když viděla, že z milého se zloděj vyklubal. Rejtar se snažil dívce vše vymluvit a když nechtěla pochopit, že to pro ni peníze chtěl a s ní pak zmizet a žít by si přál, protože čeledína by jistě hospodář za zetě nechtěl a jejich láska by nešťastnou zůstala (to se jí snažil namluvit), když s pláčem se na něj pověsila a aby peníze vrátil, prosila, když zmizet mu nedala, Rejtar vztekle ji odmrštil, až padla a o roh truhly hlavou udeřila a bez ducha na zem se zhroutila.
V té chvíli do světnice hospodyně vstoupila, když se podívat chtěla, kam dcera tak náhle od práce odběhla. V první chvíli jako omámená, druhým pohledem poznala, že má zloděje před sebou a možná i vraha. I vrhla se na zlosyna a v zápase pak, jenž mezi nimi se rozpoutal, popadl zuřivě o svobodu zápasící Rejtar nůž, jenž na stole ležel a několikrát hospodyni do prsou bodl, až krvácejíc padla na zem k dceři.
Jako zuřící bouře vyrazil Rejtar z domu a utíkal, aby co nejrychleji se skryl v lese a kraj pak rychle opustil. Že kořist za dva lidské životy získal, nic mu nevadilo. V tom však za ním se štěkotem a zoufalým vytím vyběhl ze dvora pes a do nohy se mu zakousl a držel a ani ubodán nožem, co zlosyn stále v ruce držel, nepustil. A to už se nezvyklým hlukem přilákáni začali sousedé sbíhat, Rejtara s nožem v ruce zadrželi a spěchali se podívat do chalupy těch, co mu před tím z lidské dobroty přístřeší poskytli. Hrůzný zločin byl odhalen.
Hrozně byli rozezleni vesničané na vraha, jenž klid jejich domovů takto rozbil. Zoufalý a pln pomsty byl hospodář, když se z mlýna navrátil a tu hrůzu uviděl. Nečekali vesničané, jak vrchnost rozhodne. Nešťastník, co v jedné chvíli dceru i ženu ztratil, sám zločinci oprátku na krk vložil a na větvi suchého stromu na výšině u vesnice vraha oběsil. Té výšině se pak Popravčí vršek začalo říkat.
Stalo se opravdu tak, jak zde píšu? Nějak ke svému jménu ten vršek přijít přece musel.
Popravčí vršek skutečně u Veselí najdeme. Žádné věrohodné zprávy o původu tohoto jména však nenajdeme. A tak se musíme spokojit s pověstí.