Trochu mi to vrtalo hlavou, vždyť taková úmrtí bohužel nejsou v této profesi výjimkou, a přesto nikdy dosud nebyla reakce veřejnosti tak silná, tak spontánně vstřícná. Nakonec jsem si to ale vysvětlil mimořádností rodinné situace postižených a také mimořádnými okolnostmi, za jakých k tragédii došlo.
Jenže teď se dočítám o stejně silné a dokonce ještě rychlejší reakci lidí na požár útulku pro přestárlé koně v Křižanech na Liberecku, při němž zahynulo několik zvířat. Na konto chovatelky přibyla snad ani ne za týden obdobná částka.
Hlavním motivem pomoci byl nepochybně soucit se zvířaty, ale i s chovatelkou, která dělá (svým způsobem i za nás) záslužnou a jistě materiálně nijak lukrativní činnost a která za ni byla doslova potrestána. Taková nepřízeň osudu bývá pociťována jako veliká nespravedlnost, a touha přemoci ji účinnou pomocí je naprosto přirozená. Přece jen si však začínám říkat, protože tyto dva příklady zdaleka nejsou v poslední době ojedinělé, zda ty mimořádně vstřícné reakce veřejnosti nesvědčí také ještě o něčem jiném.
Žijeme teď v tvrdém světě (pseudo)tržního hospodářství, v němž až příliš často vítězí chamtivost, bezohlednost, drzost a bezostyšnost. Jako ilustrace dokonale poslouží zcela čerstvý příběh o tom, jak se v Přerově nedařilo a nedařilo doručit příkaz k zastavení demolice chráněné památky, dokud ji nový majitel nestihl zbourat a nezískal tak lukrativní stavební parcelu.
Nezačínáme náhodou dostávat duševní osypky z toho záměrného zmatku v hodnotách, z té chladné, někdy až nelidské racionalizace vztahů ve společnosti, mezi lidmi a k lidem? A nezačíná se nám stýskat po obyčejné lidskosti, slušnosti a nezištné vzájemnosti?