Nepřestali mě zdravit sousedé, když jsem z nich dělal zvířátka kálející ve výtahu. Výhružek jsem se nedočkal z žádného z cirkusů hostujících v Lípě, trafik prodávajících cigarety nezletilým ani z megaprodejen posílajících mi do schránky neefektivní nabídky. Stačilo však naznačit, že by bylo snad lepší dát volební hlas nezletilcům než důchodcům zarputile volícím komunisty, a zahltila se mi má mailová schránka.
Část pisatelů se oháněla demokracií, apelovala na mé povolání učitele, přeskupovala věty z mého článku jen proto, aby mě obvinila z jakéhosi antidůchodcovského šovinismu.
Pravdou je, že prvotním impulsem k napsání tolik úspěšného dílu byla bezmoc z toho, že nemohu volit i za své syny a musím se děsit toho, že ani oni se nedočkají doby, kdy Bezpáteřní strana Čech a Moravy reprezentovaná parazitujícími vyžírky zmizí z našeho parlamentu. A teď si mohu pouze domýšlet, jestli ti, co se ozvali, jsou jen uraženi zasunutím do společného pytle s miliónem věrných budovatelů komunismu, anebo se jedná o tradiční postižené husy, ty nejvíce kejhající.
Těm prvním vyjadřuji sympatie za neohroženost, s jakou se do mě většinou anonymně pustili (vidíte, já fakt nenapíši jedinou větu, abych u toho nebyl ironický). S těmi druhými soucítím, neboť tento díl není ničím jiným než zakejháním jedné postižené husy (vidíte, já fakt nenapíši jedinou větu, abych v ní nebyl sebeironický). Každopádně Deník a nočník se tento útvar nejmenuje jen kvůli tomu, že ho píši někdy i v noci.