Přitom je to podivné - vždyť kolo využívá k cestě do práce či k relaxaci stále více lidí. Tenis je oproti tomu považován za sport horních deseti desítek (v rámci města) a divadlo je většinou plné, jen když přijede nějaká okoukaná hvězda z Novy.
S nostalgií vzpomínám na svou cestu po Skandinávii, kde cyklisté měli k dispozici více kilometrů asfaltek než motoristé. Obzvlášť po dnešku, kdy jsem se rozhodl synům představit slavnou českolipskou cyklostezku.
Vyhlášku porušujeme hned na prvních metrech cesty, kdy využíváme chodník (§ 58 - na jízdním kole se jezdí při pravém okraji vozovky) - takto zvládáme ulici U Střelnice. Beze ztrát překonáváme ulici Českokamenickou. Snad díky tomu, že jel vlak a auta nebyla v pohybu. Jinak je to zde pro děti kapánek nebezpečné - od Střelnice se sjíždí přímo do vozovky a ne každý se včas zabrzdí o sloupek stojící uprostřed sjezdu. Chvilka oddechu na stezce určené nemotoristům a už jsme v jednosměrné Arbesovce (pro jízdu tam ve správném směru). Přesto syny posílám opět na chodník. Poprvé je mi to vyčteno „příjemnou“ spoluobčankou - starší syn si dovolil cinknout.
Přežíváme překonání Pátovky. U Bílého domu slézáme z kol a poslušně pelášíme přes dva přechody na Děčínské a jeden přes silnici Pod Holým vrchem. Bez větších problémů sjíždíme (opět po chodníku) ke světelné křížovatce. Sesedáme a po objevení se zeleného světla přetínáme Hrnčířskou po přechodu pro chodce. Ještě chvíli porušujeme vyhlášku a pak konečně objevujeme značku C 9 (Stezka pro chodce a cyklisty). To je úleva, otírám si pot z čela, uvolňuji křeč v mimickém svalstvu, poprvé se otáčím za cizí maminkou. Ještě však nemáme zcela vyhráno - nádherná cesta podle Ploučnice končí u starého mostu. Pivovarskou ulicí zase jedem po chodníku, při předjíždění chodce se opotím (jsem to já, kdo je podle § 58, odst. 3 osobou starší 15 let, která je dostatečně způsobilá, aby na osobu mladší deseti let s výjimkou polních a lesních cest a obytných zón dohlížela).
Do Chelčického ulice pronikáme díky přechodu pro chodce. Zde si poprvé troufáme jet regulérně při pravém kraji vozovky. Jedu však vedle svého mladšího syna, čímž porušuji jiný odstavec § 58 (Cyklisté smějí jet jen jednotlivě za sebou.) Sežrat mi to dává řidič, který na mě zezadu zatrobí. Možná mě chtěl jen upozornit, že je za mnou. Přesto pro jistotu zvedám prostředník levé ruky, aby si nemyslel, že bude mít poslední slovo.
Zcela vyčerpaní se po ujetí tří kilometrů ocitáme na cyklostezce. Vím, že mě až do Vlčího dolu čeká jediný problém - odbočka do Žízníkova. Zatímco ve Skandinávii bylo křížení cyklostezky se silnicí vždy znázorněno v několika barvách, nešetřilo se na semaforech a řidiči nezřídka dávali cyklistům dobrovolně přednost, na zmíněném místě není řidič automobilu na cyklostezku ani upozorněn.
Přestože za cyklisty se můžeme aspoň příležitostně považovat téměř všichni, chová se k nám společnost jako k nějaké etnické menšině či kriminalizované skupině narkomanů.