Je jistě skvělé vědět, že Harry vrátil děti ke čtení. Poslední dobou nikde neslyším námitky kapacit, že děti čtou málo. Skončila však éra Vítků na výletě, Letadélek Káňat a Čuka s Gekem. Řada z nás si prznila čtenářský deník knihami, které nikdy nepřečetla. Přesto máme jakési penzum načteného společné. Víme, že Timur s jeho partou pomáhali starým lidem, Romeo si něco začal s Julií a Kopčem honil kolem Věstonic mamuty. Věděli to i naši učitelé a rodiče, protože měli podobný čtenářský životopis. S Harrym se naše děti trhly a já se jim nedivím. Historky psané paní Rowlingovou jsou plné fantazie a překvapení. Koneckonců i mezi dospělými vedou v posledních letech příběhy, v nichž se více či méně prolíná skutečný svět s tím vyfantazírovaným. Stačí připomenout romány Tolkiena, Coelha, Berniérese či úspěchy Fowlesova Mága a Ecova Baudolina. Jako bychom měli plné zuby všednosti reálných dnů.
Je ale naivní myslet si po zhlédnutí filmového zpracování úvodní části, že o Potterově životě v Bradavicích něco víme. V prvním díle je Harry obrýlený hošíček, který má co dělat sám se sebou a v závěru se jednoznačně postaví proti zlu. Ve třetím díle už křičí na svého učitele, aby držel hubu, a o několik kapitol později ho společně se svými spolužáky omráčí. Také se rozhoduje, jestli může zabít viníka smrti svých rodičů. (Naštěstí se rozhodne předat jej „spravedlnosti“.) Jasně, jsou tam morální apely, ale tak nějak dospělácky pojaté. A Harryho čtou děti od okamžiku, kdy se to naučí (přestože kniha je určena čtenářům od 9 do 99 let).
Nepřeceňuji vliv knižních či filmových příběhů a nezastávám teorie spojující současnou kriminalitu mládeže s krváky v televizi. Díky tomu si nemyslím, že se moji synové vžijí do Harryho natolik, aby vyskočili z našeho jedenáctého patra s koštětem mezi nohama. (Musím se ale přiznat, že i já jsem náš smeták testoval, jestli se na „hop“ odlepí od země.) Pro jistotu si však přečtu čtvrtý díl dříve než oni. Chci svým dětem aspoň do puberty rozumět.